Desať rokov od rozdelenia

Desetileté výročí vzniku České republiky a současně rozpadu československé federace vyvolalo v českých denících a týdenících lavinu článků publicistů, politiků, čtenářů... Každý měl potřebu se k tématu vyjádřit, nebo (a také) využít možnosti pro sebereprezentaci. Co jsme se dozvěděli? Že názory se liší striktně podle politické orientace. Napravo převažují názory, že dobře tak, přínosné to bylo jak v počitatelných, tak i ve srdečných veličinách. Nalevo se ozývá, že jsme byli ochuzeni, a to zejména v těch citových polohách, ale neméně v těch ekonomických, zahraničněpolitických, kulturních a dalších. Stejně tak je ambivalentní postoj k samotného procesu rozdělení: je to tak, že si republiku účelově rozdělili dva vítězové voleb, nebo to byl historicky neodvratný vývoj? Naskýtá se otázka, kdo za to tedy mohl?

Odpovědí by měly být v tuto chvíli zejména výzkumy veřejného mínění, které nepřímo o vzájemném vztahu Čechů a Slováků mnohé vypovídají. Po parlamentních volbách 92 se zjišťovalo, co bylo podle veřejnosti hlavním problémem při povolebním vyjednávání. Češi viděli jako hlavní problém to, že se politici nebyli schopni o této otázce v uplynulých dvou letech dohodnout, stejně však viděli jako klíčovou a problematickou osobnost Vladimíra Mečiara, představu slovenských politiků o ekonomické reformě a skutečnost, že Slováci chtějí samostatný stát za každou cenu. Dvě třetiny potom viděly jako příčinu obtíží při společných jednáních to, že slovenská strana není ochotná ke kompromisům.

Pro Slováky byla největším problémem skutečnost, že Češi chtěli hrát ve společném státě hlavní roli, teprve poté následovala neschopnost českých a slovenských politiků se v letech po revoluci dohodnout. Sedm z deseti dotázaných uvedlo, že česká strana není ochotná dělat kompromisy, šest z deseti uvedlo jako důvod problémů představu českých politiků o ekonomické reformě a také skutečnost, že "za komunistů" se národnostní problémy neřešily.

Pokud Vám to něco připomíná, tak mně tedy taky. Je to modelová situace shazování viny z jednoho na druhého. Není snad třeba ani dodávat, že v takových situacích nemívá pravdu žádná ze stran. Stejně jako to, že jediným východiskem bývá nejprve přiznání si vlastní viny, teprve potom může začít konstruktivní dialog. K ničemu podobnému nedošlo na nejvyšší politické úrovni, což je jenom odraz toho, že se to nestalo v české a slovenské společnosti. Takže pokud se uvádí, že republiku rozdělili Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem, musíme dodat, že se stanovisky Václava Klause ke státoprávnímu uspořádání souhlasily dvě třetiny Čechů, se stanovisky Vladimíra Mečiara stejně tolik Slováků, i když rozdělení samotné nepodporovala většina obyvatel ani v jedné z republik. Tyto postoje se promítaly i do konkrétních otázek, když tři čtvrtiny Čechů souhlasily s výrokem, že "HZDS by chtělo zároveň výhody samostatnosti i společného státu" a dvě třetiny Slováků naopak s výrokem, že "ODS se snaží získat výhody na úkor Slovenska".

Vraťme se ale k základnímu problému. Československá republika vznikla výhradně díky mezinárodnímu přiznání práva národa na sebeurčení. Pokud tedy Slovákům neupíráme národní identitu, co je komu do toho, že se v roce 1992 rozhodli pro samostatný Slovenský stát? Jakým právem tedy Češi bilancují, co jim rozdělení federace vzalo a co jim přineslo? Jediné, co je možné s určitostí říct, je, že se Československo rozdělilo. Všechno ostatní jsou interpretace a účelové přizpůsobování reality.

---

Vážení, tak jsme oslavili narozeniny. 10 let uplynulo od vzniku České republiky. Někdo si možná spíše připomenul rozpad československé federace, i tak se na jednu a tutéž událost dá dívat. Dva Češi ze tří si myslí, že rozdělení Československa bylo správné. Kdo si to myslel tehdy?

O Vánocích jsem byla u rodičů v Karviné, zašly jsme s maminkou na hřbitov ke hrobu mých prarodičů. Oba pocházeli ze Slovenska. Tam se jim narodily děti, když začaly chodit do školy, stěhovala se rodina do západních Čech za prací. Po několika letech pokračovali dál, do Karviné, děti dochodily školu, dědeček šel jako horník (vyučený pánský krejčí, sobě, synovi i zeti šil ještě dlouho obleky) do důchodu brzy. Když se ho dočkala i babička, pořídili si domek na jižní Moravě. Trávila jsem u nich prázdniny, během několika dnů jsem se přizpůsobila jejich řeči, ryze československé. Už jí nemluvím, několik let jsem ji nepoužila.

Maminka se narodila na Slovensku, od dětství mluví česky, při sčítání lidu se hlásí ke slovenské národnosti. Kdykoli vyplňuji formuláře, musím si předříkávat: národnost: česká, státní příslušnost: Česká republika. Abych náhodou neprohodila údaje v těchto dvou kolonkách. Á propos, sčítání lidu, žije nám tady v zemi několik eskymáků, prý. Ale taky spousta lidí, pro které je "národnost" jenom prázdný pojem, jenom ta kolonka ve formuláři. Každý během svého života "hrajeme" několik rolí, některé si vybíráme, jiné nám jednoduše připadly. Svým narozením jsem se stala dcerou, sestrou a ženou, přijetím na školu studentkou, pracovní smlouva mi přidělila další roli, zaměstnankyně. S některými společenskými rolemi jsem se vypořádala lépe, s jinými hůře, záleželo na tom, jak moc mi tak-která role "padla" a taky na tom, jak dobře mě tu roli naučili. Rodiče, učitelé, školní a později studijní řád, zákoník práce. Tyto role jsou ve své podstatě jednoduché, protože jsou jasně rozdělené a jsou pro ně pravidla.

Ale jsou i jiné, s nimi už to možná tak jednoduché není. Třeba národnost. Jaká role mi byla přidělena? Slovenská maminka, polský tatínek, narozena v Československé (promiňte nyní - socialistické) republice, mateřský jazyk český, česká škola, ještě dřív, než jsem poprvé stihla uplatnit své nově nabyté volební právo, konfrontovaná s rozpadem federace. No určitě jsem Češka, ale jak se to pozná? Co to pro mě znamená? A jak se tedy odlišuji od těch, kteří Češi nejsou? Tuhle roli mě moc neučili.

No a pak se divte. Jste hrdí na to, že jste Češi? Co to pro vás znamená být Čechem, Češkou? Jak svoje role hrajeme? Asi tím hůř, čím míň přemýšlíme nad tím, kdo jsme, odkud jdeme a kam míříme. Mám zvláštní svíravý pocit, když slyším českou hymnu, chce se mi zpívat a slibovat, brečet a smát se. Vozím s sebou do zahraničí české knihy a na cédéčkách vypálené české filmy a třeba taky hrneček s krtečkem. S kalhotkama. Onehdá dávali na Arte Paralelní světy, v původním znění s titulky! Pak mě ještě berou úspěchy českých vědců a když vyhrajeme nějaký titul, nejlépe mistrů světa, tak to je taky skvělý pocit.

Nějak mi to ale není všechno. Nechce to do sebe zapadat. Je to jako skládačka puzzle, ve které spousta dílků chybí. Hlavně paměť, myslím ta historická. Znala jsem spoustu letopočtů a taky událostí, které k nim patřily, ale historie ve mě nežije. Tak možná ještě Přemyslovci, kousek kolem husitů, pak je přetržená páska, Bílá hora, velké okno, teda temno, vznik republiky, krize, válka, komunismus, sametová. Historie naučená není historie prožitá.

Ona ta absence češství vypadá jako výhoda, když teď zase budeme všichni Evropané. Ale je to tak opravdu? Nebudeme o to méně Evropany, o co méně jsme nyní Češi? Národnost nám asi pořád ještě nejde. Náš stát vznikal jako národnostní, skončil jako občanský. Třeba nám i ta národnost lépe půjde, až budeme občané. Až pochopíme, že stát je tu pro nás a ne my pro něj. Že to jsme my a nikdo jiný, kdo řídí svůj život a osud. Teda v tomto případě právě neřídí. A právě proto se jenom někým někam necháváme vézt.

(Autorka je politologička a sociologička, vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění)

JARMILA WANKEOVÁ

---

Zpět na obsah