K prvním a nejdůraznějším žadatelům o reemigraci patřili Slováci z Rudohoří, Nadlaku, Bukoviny i Banátu, kteří se chtěli vrátit na Slovensko, zejména do jeho jižních a jihovýchodních oblastí, které se měly uvolnit transferem Maďarů. Nečekali na uzavření dohody a přicházali hned v roce 1945 "na černo". Některé prameny i sami pamětníci uvádějí, že přicházeli ihned na počátku roku po osvobození v květnu a červnu 1945, kdy se živelně usazovali na Slovensku i v českém pohraničí po taktéž živelném odsunu Němců. Všichni hned získali slušný majetek a posílali zprávy do Rumunska, aby za nimi přijeli i další. Jakmile byla obnovena železniční doprava, začaly přijíždět celé transporty Slováků z Rumunska. Jejich první hlavní konečnou stanicí se stala Bratislava.

Úřad předsednictva Sboru pověřenců se tzv. černou reemigrací zabýval v listopadu 1945, když konstatoval, že od počátku září přicházejí na Slovensko transporty slovenských reemigrantů z Francie, Rumunska, Jugoslávie, Polska a Maďarska. Shromažďují se v Bratislavě, kde však nemají žádné ubytování. Již třetí měsíc čekají na svůj příděl půdy, který jim v cizině slovenští učitelé slíbili. Podle jejich slibů měli půdu získat ihned. Sbor pověřenců sice rozhodl, aby jim byla ihned vydána půda po Němcích a Maďarech, ale toto řešení bylo iluzorní. Půdu po Němcích obsazovali vnitřní kolonizací Slováků z vnitrozemí a nově zřízený Osídlovací úřad v Bratislavě neměl přehled o dalších volných možnostech umístění. Němci uvolněné domky s malou výměrou podhorské, většinou neúrodné půdy se navíc nacházely ve výše položených podhorských až horských vesnicích na severozápadním i středním Slovensku, nebo v dalších podhorských regionech, např. na Spiši.

Většina černých slovenských reemigrantů do podhorských oblastí nechtěla. Čekala tedy v Bratislavě a v okolí i v dalších v oblastech jižního Slovenska jako bezdomovci a námezdní pracovní síly, zda se uvolní půda a usedlost v nížině s příznivými klimatickými podmínkami. Některé Osídlovací úřad usídlil do podhorských a horských vesnic, kde často scházelo základní zařízení k bydlení, např. kamna, sporáky, voda, apod., pro větší skupiny reemigrantů nebyly obytné budovy, dostatek potravy, ani krmivo pro dobytek. Vzrůstaly obavy, že se podvyživené děti infikují tuberkulózou. Proto postupně, když se seznámili se situací a navíc zjišťovali, že v dohledné době náprava není možná, odcházeli do českého pohraničí, kde mohli získat usedlost i půdu, avšak pouze za předpokladu, že předloží osvědčení Ä reemigrační průkaz a doklad o československém občanství Ä tedy doklad, který je oprávní k převzetí nemovitosti. V opačném případě mohli být zařazeni jenom do námezdního pracovního poměru např. v pastvinářských družstvech, jako dělníci v lesích apod. Pokud však přicházeli jako migranti ze Slovenska, kde žili určitou dobu (nejméně rok nebo dva), získali pro úřady v podstatě statut Slováka žijícího na Slovensku a měli pak rovnocenné postavení s osídlenci z vnitrozemí, takže mohli získat i usedlost. V mnoha případech pak získávali čsl. státní občanství mnohem později, často až v letech 1950-1954.

Československá a slovenská vláda vsadila na vyhraněné etnické cítění zahraničních Slováků v slovenských jazykových ostrovech a jejich silné národnostní povědomí. Maďarští Slováci skutečně pociťovali obojí, a proto se také cítili oprávnění k návratu do vlasti, který důrazně požadovali. Po příchodu do vlasti však zjistili, že nejen národní povědomí je důležité pro každodenní život. Navíc bez slovenské mluvy je těžko dokazovali a ve své staré vlasti, pro kterou obětovali generacemi vytvořený domov. V Maďarsku, byli vlastně Maďary, tedy opět cizinci, navíc nevítanými. Touha po bývalém domově často vítězila, avšak možnost návratu nebyla. Maďarští Slováci na tom byli vlastně hůř než Maďaři, kteří se po dvou-třech letech mohli vrátit do svých původních domovů, pokud nepřijali nabídku českých úřadů, aby zůstali. Část Slováků z Maďarska neměla možnost jakékoliv volby, kromě jediné - mohli volit mezi českými regiony. Cesta integrace do české společnosti byla dlouhá a složitá. Právě tak jako dávno minulá cesta integrace do maďarské společnosti a kultury, která s léty přetrvala. Slováci z Maďarska se tak stali nositeli své vlastí kulturní identity, která dodnes obnáší prvky slovenské, maďarské a nyní i české.

K nejvýznamnějším kalendářním svátkům patřily a patří vánoce. Slováci z Rumunska dodnes nazývají Štědrý večer "Vilejou" nebo také poeticky "Dohviezdnym večerom".

Na Štědrý den ženy a dívky vstávaly brzo ráno, ještě za tmy, okolo páté hodiny. Opatřily dobytek tak, aby mu během svátků mohly dávat jen to nejnutnější a potom se daly do vaření. V některých rodinách těsně před Štědrým dnem, tzn. na Tomáše, se zabíjelo prase, aby měly (i ostatní příbuzné a sousední rodiny) na vánoce v domě čerstvé maso. Hned ráno ženy mlely maso a připravovaly, "zakrucanu kapustu", která byla jedním z vánočních jídel. Připravovala se na Štědrý den, ale jíst se mohla až po skončení přísného půstu, tzn. po návratu z půlnoční bohoslužby, nazývané "utiereň". Její příprava byla následující: mleté maso, osolené a okořeněné, se zabalilo do zelných listů. Závitky se dusily na tuku, potom se k nim přidala zápražka, červená paprika, domácí rajčatový protlak a kyselá smetana. Totéž jídlo připravovali místní Rumuni (pod názvem sarma), Rusíni (pod názvem golubčiky), Slováci z východního Slovenska a další. K závitkům se podával chléb.

Těsto na chléb se zadělávalo a vypracovávalo den před Štědrým dnem, aby přes noc dobře vykynulo. Pecny chleba se sázely do pece na Štědrý den ráno. Po chlebu se v peci pekly koláče. Těsto na kynuté koláče se většinou vypracovalo brzo ráno a peklo se pak během dne. Většinou to byly makové koláče "makovníky", někdy i koláče s ořechovou nádivkou, "orechovníky". Každoročně se v každé rodině připravovaly "bobaľky", buchtičky z kynutého těsta, které se přes den upekly a těsně před štědrovečerní večeří se polévaly vroucím mlékem a posypaly mákem a cukrem.

Přes den ženy připravovaly také "pôstnu kapustnicu" bez masa, ale často s houbami. Vařily se "fazole na husto", těsně před večeří i rýže, a bylo zvykem vařit i krupicovou kaši, která se před jídlem polévala medem. "Fazole na husto" byla v podstatě fazolová kaše, která se k štědrovečerní večeři vařila v celém slovenském Sedmihradském rudohoří. Vařívala se i rýže. Fazole a rýže měla rodinám zajistit hojnost v příštím roce.

Během Štědrého dne se dodržoval přísný půst. Nejedly ani děti. Dospělí jim říkali, že když budou v tento den jíst, tak jim do večera narostou po celém těle bodliny.

Před usednutím ke stolu bylo nutné zamést místnost, ve které se vařilo, a pak i stolovalo. Zametalo se vždy směrem od vstupních dveří ke sporáku, tedy vždy dovnitř domu, aby se nevymetlo štěstí. Většinou zametaly svobodné dívky, které potom vynášely smetí na dvůr a tam poslouchaly, z které strany zaštěká pes, zařehtá kůň, zabučí vůl. Podle zvuku hádaly, na který konec se provdají. Platilo to i tehdy, jestliže se z té které strany ozval mužský hlas. Jedna z pamětnic vzpomínala, že takhle jednou zaslechla hlas svého budoucího manžela, který přišel z jiné obce na návštěvu do jejich vesnice právě na Štědrý den, a do roka se za něj provdala.

Zároveň se dívky dívaly na večerní oblohu, jestli už vyšla večernice, protože po východu večernice se obvykle zasedalo k štědrovečerní večeři. Mezitím chlapci nanosili na zametenou podlahu v pokoji slámu, "na pamiatku toho, že Ježiško sa narodil na slame". Sláma zůstala na podlaze po celé vánoční svátky, po jejich skončení se odnášela do maštale kravám.

Na koledách rudohorských Slovákov, žijúcich v západných Čechách, sa jasne prejavil aj jazykový vplyv okolia: