Desať rokov od rozdelenia

Ačkoli se o rozpadu Československa hodně napsalo, nejmenší pozornosti se tešilo klidné rozdělení armády. Pro další vývoj armády a její transformaci mělo klíčový význam poznání, jak se problematika vnější bezpečnosti promítla v programech politických stran před volbami v roce 1992, a to jako součást analýzy a prognózy politických podmínek a potřeb obrany ČSFR.

Obrana v programech politických stran

Obsahově analytické šetření prokázalo, že branné části programů rozhodujících politických stran korespondovaly se soudobými představami i směrem vývoje, jak byl stanoven novou vojenskou doktrínou ČSFR. Rozdílný byl pouze obsah programu Klubu angažovaných nestraníků, jehož kandidáti se však nedostali do parlamentu. Pasáže o armádě byly ve volebních programech formulovány lakonicky, představy o její transformaci nekonkrétně.

Bylo patrné, že vojenskobezpečnostní orientace politických stran souvisí s jejich zahraničně politickými představami. Většina stran předpokládala otevřenost zahraniční politiky a zájem o zapojení státu do evropských i světových bezpečnostních systémů. V žádném programu se nevyskytl požadavek vojenské neutrality.

Výrazně převládla bezpečnostní orientace na Západ a KBSE. Za rozhodující byl považován vstup do NATO, s výjimkou krajní levice. Za nejzávažnější bezpečnostní riziko se považovala destabilizace postkomunistických zemí.

Většina stran zastoupených v parlamentech předpokládala postupné budování menší, profesionální a moderně vyzbrojené armády. Současné ekonomické a z toho vyplývající finanční rozpočtové potíže však situovaly tuto cílovou představu do blíže neurčených časových horizontů. Důraznější postup formulovala pouze republikánská strana, která požadovala zrušit všeobecnou brannou povinnost. Vnější bezpečnostní politika vycházela ve většině programů z myšlenky rozumné obranné dostatečnosti a bez územních nároků vůči sousedům (opět s výjimkou republikánů, kteří požadovali znovupřipojení Zakarpatské Ukrajiny k ČSFR).

Ačkoli většina programů politických stran neobsahovala požadavek (až na Slovenskou národní stranu), ani neanticipovala možnost rozdělení státu, nakonec k němu došlo. Další přístup k transformaci armády determinovaly faktické volební výsledky. Z převahy pravicových sil v české republice se dalo usuzovat, že při transformaci Armády České republiky převládnou radikálnější postupy, z jisté převahy levicových sil ve Slovenské republice se dalo předpokládat, že tu transformace Armády Slovenské republiky proběhne liberálněji. Taková byla i realita dalšího vývoje.

Obecnější rámec

Československé volby v roce 1992 neurčily pouze obsah vládní politiky na příslušné volební období, ale byly zároveň reakcí na řešení, resp. neřešení řady základních problémů předcházejícího téměř půlstoletého vývoje. A to nejen pokud jde o vytvoření základů pluralitní demokracie, zavedení tržní ekonomiky a budování právního státu, ale i vyřešení otázek národnostních, tedy o to, čemu se obrazně většinou říkalo "návrat do Evropy".

Ukázalo se, že předlistopadový režim nebyl schopen nastoupit tento proces ani akceptací gorbačovovské politiky "perestrojky".

V tom spočívají i příčiny, proč změna systému a režimu byla možná bez násilných akcí. Základním problémem byla existence společenského vlastnictví a centálního plánování, které nezajišťovaly zpětnou ekonomickou vazbu, což vedlo k vážným ekonomickým ztrátám a technologickému zaostávání s důsledky pro politický i kulturní systém společnosti. Tyto problémy se pochopitelně týkaly celého státu.

Novým prvkem se začal stávat požadavek Slovenské republiky, dosud součásti společné federace, ukončit existenci státního útvaru, který vznikl v roce 1918 a s různými peripetiemi přetrval více než sedmdesát let.

Ve volbách v roce 1992 šlo tedy nejen o model demokracie, ale i státoprávní uspořádání. Zájem Slovenské republiky o samostatnost byl navíc posílen problémy ekonomické transformace, která na Slovensku nemohla objektivně postupovat tak rychlými kroky jako v českých zemích, a to pro specifičnost slovenské ekonomiky, v níž měly dominující roli zbrojní průmysl, postižený krizí, a dále těžký zpracovatelský průmysl. Dosud tyto rozdíly byly vyrovnávány přerozdělovacími procesy, jejichž pokračování se zdálo v mnohém nejisté. I když si slovenská společnost uvědomovala toto riziko, přesto převládala spíše snaha po větší či menší míře samostatnosti.

V českých zemích byla pozornost vítězné koalice soustředěna na ekonomickou transformaci, kterou chtěla prosadit i za cenu dosud jednotného státu. To vytvářelo pro slovenské vládnoucí politické seskupení v samostatném státě potřebu realizovat vlastní představu společnosti a její ekonomiky.

Ve slovenské společnosti postupně získaly převahu síly usilující o samostatnost, kterým vládnoucí koalice pro vhodnější realizaci svých cílů vyhověla, aniž se o tom rozhodovalo v referendu.

Situace v armádě

Analýza statistických údajů složení velitelského sboru, posluchačů vojenských škol, vojáků základní služby, sociologických průzkumů, postojů politické reprezentace i osobních zkušeností prokázala, že v období před rozdělením státu a armády nedocházelo v armádě ke konfliktům, převládaly pozitivní osobní i služební vztahy Čechů a Slováků.

Příčinou tohoto stavu byly výsledky řešení národnostní problematiky v armádě, zvláště pokud jde o složení velitelského sboru na různých stupních velení armády i různých druhů vojsk. Na jedné straně v podstatě od téměř nulového stavu v době zrození první republiky se na jejím konci podařilo tento problém až na nevýznamné výjimky vyřešit. Tento proces však trval příliš dlouho, což přispělo k jisté vzájemné nedůvěře.

Výrazně disfunkčněji se však vyvíjela celková situace ve státě. Zatímco v českých zemích převládl názor o urychlení transformace, zvláště v ekonomické oblasti, na Slovensku spíše převládla potřeba pomalejšího postupu s větším důrazem na sociální problematiku a především orientace na samostatný stát.

A tak v obecnější rovině nebylo možno rozpadu státu zabránit. Ovšem vzhledem k určité míře řešení národnostní problematiky, dosažení jistého kladného stavu, a také vzhledem ke kulturní vyspělosti obou národů byl předpoklad, že rozdělení proběhne kultivovaně.

V armádě byla situace pravděpodobně lepší než v jiných oblastech, zvláště politické, protože byla zjevně budována jako armáda federální, vojáci měli federální myšlení, a proto v žádném případě k rozpadu státu nepřispěli. Ale také jeho rozpadu nezabraňovali.

ANTONÍN RAŠEK

---

Zpět na obsah