Desať rokov od rozdelenia

Po deseti letech je mnohé jasnější a ostřejší. A tak se jeví vytvoření dvou samostatných států na jeho základě jako nutný důsledek rozbíhavých procesů v polistopadovém vývoji, které reprezentanti tehdejší politické garnitury na české i na slovenské straně nedokázali nebo ani nechtěli zvládnout, pokud je sami přímo nestimulovali.

Noví političtí představitelé neměli nejen žádoucí znalosti, ale ani potřebné zkušenosti z politického jednání. Zejména jim chyběla trpělivost, při takovýchto komplikovaných jednáních nezbytná. V revoluční době, což je obecná zkušenost, chtěli noví čeští i slovenští držitelé moci mít rychlé výsledky. Chtěli ukázat veřejnosti, že jsou schopni v krátké době uskutečnit její požadavky, a tak se osvědčit a politicky upevnit své pozice a vliv. Nacionální struna je v takové době zvlášť vhodným prostředkem, jak prokazovat a posilovat roli oprávněného reprezentanta národních zájmů. Obtížné jednání spojené s nutnými kompromisy a ústupky o udržení další existence společného čs. státu žádný rychlý politický zisk neslibovalo. Rozehrávání nacionálních citů a nálad ano, a tak se na obou stranách různí málo odpovědní populističtí politikové činili.

Po 17. listopadu 1989

I významní činitelé na obou stranách často měnili své názory. Slovenští zástupci přicházeli neustále s novými požadavky. To vedle obtížnosti dosáhnout nějaké pevnější dohody zvyšovalo vzájemnou nedůvěru mezi stranami. Racionální jednání bylo obtížné a často nemožné, protože z objektivních i subjektivních důvodů nebyl jasný rámec a cíl jednání o novém uspořádání česko-slovenských vztahů. V tehdejší revoluční době, v níž působily v často neprůhledné podobě nejrůznější vnitřní zájmy i zahraniční vlivy, si ti nebo oni zástupci politických sil na české i na slovenské straně dostatečně neujasnili, jaké jsou vlastně podstatné národní a státní zájmy obou národů. Dlouhodobější perspektivy byly v tomto ohledu zcela zastíněny krátkodobými zájmy bezprostředních politických úspěchů. Střízlivé racionální rozbory, co je z mezinárodních i vnitropolitických důvodů výhodnější pro další existenci a vývoj sovětského impéria a překonání někdejšího rozdělení Evropy pro zvládání obtížných problémů politické i sociálně ekonomické transformace, zda je řešit v nějaké nové podobě společného státního útvaru nebo samostatně, dostatečně silný ohlas neměly. Věcné racionální důvody jsou vždy silně ovlivněny emocionálními přístupy a postoji, jež v nacionálních vztazích hrají podstatnou roli. Jsou účelově používány k jejich prosazení. Tak tomu bylo i v česko-slovenských vztazích po 17.11.1989, a proto snahy o uchování česko-slovenské státnosti neuspěly.

Valoni a Vlámové

Tato problematika byla v následujících letech poměrně obsáhle literárně zpracována. V této souvislosti chci zmínit dvě významné práce. Je to dílo Erika Steina Česko-Slovensko, konflikt, roztržka, rozpad (Academia, Praha 2000) a Šútovcova kniha Semióza ako politikum alebo pomlčková vojna (Kalligram, Bratislava 1999), v níž je provedena hluboká a zároveň velmi jemná analýza složitého přediva slovenské nacionální politiky.

Mezinárodní prostředí a podmínky po rozpadu Varšavské smlouvy na další udržení česko-slovenského státu nijak přímo nepůsobily. V této relaci lze uvést, že v Belgii Valoni a Vlámové mají k sobě jako národy mnohem dále než Češi a Slováci, jazykově si vůbec nerozumějí, ale protože žijí spolu v zemi, jež byla členem Evropských společenství a nyní je členem Evropské unie, je toto integrační začlenění Belgie hlavním důkazem, proč k jejímu rozpadu nedošlo.

Po časovém odstupu

Československo se rozdělilo. Místo středně velkého středoevropského státu, který vzhledem k vnitřním ekonomickým a kulturním potencím a geopolitické poloze mohl působit jako vlivný stabilizující činitel v tomto prostoru, vznikly tu dvě malé "republičky", jak se o nich psalo tehdy v zahraničí. Rozdělení státu znamenalo pro oba národy ochuzení z hlediska kulturně politického obsahu národního života. To, že spolu v jednom státním společenství žili příslušníci obou národů, je vzájemně obohacovalo, působilo k překonávání provincionalismu a pod. Tyto i jiné výhody a přednosti státního soužití se tehdy nejevily jako podstatné. Až po časovém odstupu a oddělení dochází k ocenění jejich pozitivního významu.

Základy československých vztahu se ukázaly pevnější

Po rozdělení na základě vlastních zkušeností z obtížné sociálně-ekonomické transformace si příslušníci obou národů většinově uvědomili, že se musí spoléhat na sebe a že nemohou příčiny vlastních neúspěchů a ztráty hledat u druhého. Slováci rychle poznali, že v minulosti na Čechy opravdu nedopláceli. Různé averze a předsudky na obou stranách postupně odpadávaly. V tomto ohledu se česko-slovenské vztahy (ovšem podstatně méně bohaté a intenzivní) pročišťovaly, a tak ankety o vzájemných vztazích Čechů a Slováků vyznívají nyní velmi příznivě. V prvních letech po rozdělení Československa byly v obou republikách vlády vedené představiteli těch stran, jejichž vedení se dohodla o zániku společného státu, ODS a HZDS, personifikované Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem. Jejich politika musela zdůrazňovat správnost tohoto rozdělení, proto odmítla nadstandardní vztahy mezi ČR a SR. Bylo v ní latentně obsaženo nebezpečí rozehrávaní české, resp. slovenské karty i v zájmu odpoutávání pozornosti veřejnosti od vlastních problémů a také k němu občas docházelo. Základy česko-slovenských vztahů se však ukázaly pevnější, a tak je ani tyto různé nacionalistické defekty z té nebo oné strany významněji nenarušily.

Důsledky pro vnitřní vývoj v ČR

Po volbách v roce 1998, když v ČR i SR přišly k moci nové vlády, jejichž představitelé neměli žádnou nebo ne hlavní odpovědnost za rozdělení Československa, se mohli Zeman s Dzurindou, abych tyto síly personifikoval, shodnout v úsilí o intenzivní česko-slovenskou spolupráci. ČR v tomto období účinně podporovala snahu SR o členství v NATO i v EU a vzájemné vztahy obou republik získaly opravdu nadstandardní charakter a jsou předpoklady, že by tomu tak mohlo být i do budoucna.

Vedle rozporných důsledků zániku Československa pro vzájemné vztahy ČR a SR, českého a slovenského národa, nelze opomenout důsledky tohoto procesu pro vnitřní vývoj v ČR.

Odmítnutí referenda

Do voleb v červnu 1992 nešla žádná česká strana s požadavkem rozdělení společného státu a samostatnosti ČR. Když se na podzim situace rychle měnila, požadovaly opoziční strany, aby se o otázce další existence čs. státu rozhodlo v referendu. Je to základní otázka státní existence občanů a ti by se k ní měli vyslovit. Většina občanů v ČR i SR, jak o tom svědčí tehdejší průzkumy veřejného mínění, si přála i v té době uchovat společný stát jako základ česko-slovenského soužití. Názory občanů však z povahy věci byly v této otázce rozporné a proměnlivé. Vzhledem k tomu i vliv občanů na chování a postoje politické reprezentace byl zprostředkovaný a poměrně omezený. Proto teď nechci spekulovat o tom, zda by referendum, kdyby se konalo, mohlo rozdělení Československa zabránit. Spíše asi ne. Odstředivé síly byly tehdy velmi silné a jejich vliv vzrůstal. Chci však zdůraznit druhou stránku nekonání referenda a politiky tehdy vládnoucí pravicové koalice, která rozhodla za občany. Tato problematika zůstává stranou zájmu a pozornosti, ačkoliv v ní jsou jedny z hlavních příčin pozdějšího neuspokojivého fungování parlamentní demokracie v ČR.

Odmítnutí referenda mělo nepříznivé důsledky pro občanské sebevědomí a další demokratický vývoj v ČR. Obnovilo obecný pocit, který existoval za starého režimu, zvláště za normalizace, a který v polistopadové revoluční eufórii dočasně zmizel, že si politikové mohou dělat, co chtějí, a že nemusí dbát na přání občanů.

Řada vnitrostranických pučů

Přezíravý postoj k občanům projevila pravicová vládnoucí koalice i tím, že po vytvoření samostatné ČR neuznala za potřebné uskutečnit nové volby, aby z nich mohli vzejít zástupci do nového dvoukomorového Parlamentu ČR. Předchozí volby se konaly do Federálního shromáždění a do České národní rady jako parlamentu členského státu federace. Proto nemohly založit demokratickou legitimitu nového českého státu a jeho orgánů. Vznik samostatné ČR byla tak významná politická skutečnost, že vyžadovala, aby občané mohli demokraticky rozhodnout o novém složení Parlamentu.

Při vzniku ČR k 1. 1. 1993 se poslanci ČNR prohlásili za jediné oprávněné parlamentní představitele ČR a českou federální reprezentaci, v níž byly vedoucí osobnosti české politiky včetně všech předsedů parlamentních stran (až na ODA) vyloučili z další parlamentní činnosti. Znamenalo to fakticky řadu vnitrostranických pučů, jež měnily vnitropolitickou situaci v ČR.

Opět "my dole" a "oni nahoře"

"Druhá liga" politiků v ČNR, jak se sami označovali, odmítla také zřídit Senát, za jehož ústavní zakotvení se pravice předtím tak zasazovala, a tím vážně oslabila legitimitu této instituce ve veřejnosti. Po celé volební období vládní exekutiva zcela dominovala nad Poslaneckou sněmovnou, jež byla silná svými pravomocemi, ale slabá svým faktickým vlivem.

Tyto právní a politické skutečnosti spojené se zánikem ČSFR a vznikem ČR překryl čas, takže jsou již do značné míry zapomenuty. Měly však velký bezprostřední i zprostředkovaný vliv na politický život v zemi. Uvedená politika pravicových stran spojená s tímto málo legitimním způsobem ustavení moci v ČR prohloubila rozdíl mezi "my dole" a "oni nahoře". Ten je zdrojem trvající nedůvěry občanů k politickým stranám a jejich představitelům, jež se projevuje v klesající účasti voličů ve volbách a oslabuje sociálně politické zakotvení demokratických institucí a kvalitu veřejného života společnosti.

ZDENĚK JIČÍNSKÝ

---

Zpět na obsah