Český sen

Příběhy cizinců, kteří u nás ke štěstí a bohatství přišli

S logem Kenvelo na tričku, bundě nebo kalhotách dnes chodí kde kdo. Málokdo ale ví, že ve slově, které zní jako jakýsi postmoderní novotvar, se ve skutečnosti skrývají tři slovíčka v hebrejštině. ˝Ken˝ je česky ˝ano˝, ˝ve˝ znamená ˝a˝, ˝lo˝ znamená ˝ne˝. ˝Potřebovali jsme značku,˝ říká zakladatel a majitel firmy Dany Himi (38). ˝Seděli jsme s představenstvem. Každý měl nějaký návrh, ale ani jeden jsme nemohli schválit. Při hlasování řekla vždy jedna část představenstva ˝ano˝ a druhá ˝ne˝. Tak to šlo až do večera. Židovská škola. Ano a ne, ano a ne,˝ vzpomíná s úsměvem Himi. ˝Už jsem neměl trpělivost a řekl jsem, dejme to ˝ano a ne˝ na papír a bude to jméno firmy. Kenvelo, zní to dobře, ne?˝

S touto přímočarostí se během minulých jedenácti let podařilo Himimu vybudovat v Čechách od nuly řetězec mladé módy, který dominuje zdejšímu trhu s oblečením. Himiho obchody expandovaly už i na Slovensko, do Polska, Maďarska, Rumunska, Británie a jeho rodného Izraele. ˝Nečekal jsem to,˝ říká mladý muž, který na podnikatele zrovna nevypadá. S na-krátko ostříhanými vlasy obarvenými na platinovou blond, v černé přiléhavé bundičce a volných sportovních kalhotách vypadá spíš jako frajírek z telavivské pláže.

Narodil se a vyrostl v izraelském přímořském letovisku Netaniji. Jednoho dne tam potkal německou turistku, zamiloval se do ní a následoval ji do její země. ˝Pokračovat v tátových šlépějích a otevřít restauraci se mi nechtělo.˝ Krátce nato se na cestě do Francie setkal se svým strýcem, který obchodoval s textilem. ˝Dal mi dvanáct košil a řekl mi, abych je zkusil prodat v Německu,˝ říká. Himi se vrátil do Bamberku, kde žil, a zakrátko našel odběratele.

˝Košile šly ohromně na odbyt,˝ říká. Do roku 1990 otevřel Himi v Německu pět obchodů a rozhodl se podnikat u nás. ˝Železná opona padla a Československo bylo najednou pro podnikatele ohromně in. Nebylo tu nic, žádné obchody, jen spousta příležitostí.˝ První obchod otevřel Himi v roce 1991 v Plzni, na Americké ulici. Dnes jich má v Česku čtyřicet, zaměstnává 1500 lidí a letošní obrat má přesáhnout miliardu korun. V Kenvelu pracuje 100 izraelských manažerů. ˝Čeští manažeři jsou příliš pomalí,˝ říká majitel firmy.

˝Rychle točíme zboží,˝ vysvětluje Himi svou strategii. ˝Nakupujeme stále nové věci a staré prodáváme za nižší ceny. Vyděláváme ohromně také proto, že nemáme konkurenci. Levi˝s nebo H.I.S. nemají zdaleka tolik obchodů jako my a navíc jsou mnohem dražší.˝ Firma roste opravdu rychle. ˝Do konce roku budeme mít 98 obchodů po celé východní Evropě,˝ říká pyšně. Česká varianta amerického snu? ˝Kdo ví, Kenvelo je v začátcích, možná, že budeme časem i v Americe,˝ říká Himi. ˝Možná ale nezůstaneme jen u českého snu.˝

Araik Šachbazjan: Kariéra arménského boxera

Je deset hodin dopoledne a boxerům z SKP Sever Ústí nad Labem, jednoho z nejlepších klubů v Česku, právě skončil první trénink. Na vrátnici ne příliš luxusně vybaveného stadionu nás vítá Araik Šachbazjan (30), sedminásobný mistr České republiky v lehké váze, který se z rodného Jerevanu odstěhoval ve dvaceti letech.

˝Vlastně jsem se ani moc nechtěl odstěhovat z Arménie, jenže tam nebyla budoucnost. Tam mladý kluci buď šli do basy, nebo kradli, protože nebylo z čeho žít,˝ vypráví slušnou češtinou menší muž, oblečený do černých kožených kalhot, v nichž má zastrčenou modrou mikinu, a jehož prsty zdobí masivní zlaté prsteny.

˝U nás je to těžký, pořád musíš odmalička bojovat, i na ulici, aby tě netrápili jiní kluci. Pak zase nebylo jak vydělat peníze, protože nebyla práce,˝ říká o životních podmínkách v Arménii, kde vychodil sportovní základní školu a pak specializaci na učitele tělocviku. Jelikož prý ˝nechtěl zůstat na krku rodičům˝, začal se živit boxem. Jenže po rozpadu Sovětského svazu vypukla válka se sousedním Ázerbajdžánem. Nejenže boxeři nemohli jezdit na zápasy do ciziny, ale, jak říká Šachbazjan, ˝nebyla perspektiva˝. ˝Když boxuješ jen ve městě a se stejnými boxery, nemá to cenu,˝ uvažuje boxer, který stál poprvé v ringu v deseti letech, ˝s podnikáním je to taky těžké, musíš mít strašně moc peněz, a to jsem neměl.˝

Do České republiky odjel nejprve Araikův starší bratr (v Arménii dělal gymnastiku) a za rok přijel Araik Šachbazjan, jemuž jeho známý poradil, ať zkusí boxovat právě v Česku. ˝Cesta byla hrozná, letadlem do Ruska, pak vlakem do Polska,˝ vzpomíná Araik Šachbazjan. V Polsku zůstal dvacet dní. ˝Chtěl jsem tam prodat nějaký věci, abych měl peníze do začátku.˝ Z Polska přijel do Ústí, jenže v té době tam boxovali jiní tři Arménci, takže Araik zamířil do Brna, kde pro něj bylo místo. Jazyk mu prý problém nečinil, neboť ve škole se musel učit ruštinu. ˝Nebylo to těžký. Za měsíc už jsem blábolil.˝

Dvakrát denně měl trénink, ve zbylém čase pracoval jako plavčík. ˝Ani jsem neuměl moc plavat,˝ směje se. Během svého tříletého pobytu v Brně se i oženil: jeho manželka Narine je Arménka a seznámili se poněkud kuriózním způsobem. ˝Měl jsem v Arménii souseda a ten mi poslal její fotku. Líbila se mi, tak jsme spolu telefonovali. Pak za mnou přijela, dva měsíce jsme spolu chodili, poznali se blíž a vzali jsme se.˝ Dnes se svou ženou, dvěma dětmi, s tchyní a tchánem bydlí v bytě tři plus jedna, který si zakoupil ve vesnici Krásné Březno u Ústí nad Labem. V Česku žije nejen jeho bratr, ale i matka. ˝Táta si nezvykl, je zpátky v Jerevanu. Nedělá tam nic. Já mu pomáhám, posílám peníze, tak žije,˝ vypráví Araik o své rodinné situaci. Rodina prý dodržuje arménské zvyklosti, doma mluví arménsky a manželka připravuje arménská jídla (Šachbazjan má nejraději šašlik). ˝Jsme hodně starý národ a rádi dodržujeme naše tradice, třeba Arménec si spíš vezme Arménku než někoho jinýho.˝

V roce 1996 získal české občanství a o rok později začal dokonce podnikat: vlastní v Ústí nad Labem opravnu obuvi, kde pracuje jeho bratr. ˝Poradil mi to kamarád. Řekl, že jenom s boxem štěstí neudělám. Tenkrát jsem měl málo peněz, stačily jen na tu opravnu.˝ Dokonce si pořídil i chatu, kde rodina tráví víkendy. I když se panu Šachbazjanovi po rodné zemi občas stýská, rozhodně by se nevrátil. A ani by nechtěl žít někde jinde. ˝Moc se mi líbí Brno, ale tady v Ústí jsem zakotvil, už se mi nechce někam se tahat a začít zase znovu.˝

Tomio Okamura: V Praze se setkal s císařem

Tomio Okamura (30) je dnes šéfem českého zastoupení největší japonské cestovní kanceláře Miki Travel a spolumajitelem známé pražské restaurace U Vejvodů. Byl dokonce jako jeden z mála vyvolených v Praze poz-ván na audienci k japonskému císaři při jeho návštěvě České republiky - coby symbol spojující Česko a Japonské císařství.

Tomio Okamura se narodil v Tokiu české matce a japonskému otci. Po studiu na japonské střední škole neměl příliš na vybranou - na vysokou školu nebyly peníze, a tak odjel v roce 1990 do Prahy na Vysokou školu chemicko-technologickou, kde si prý zejména užíval studentského života. Když se to dozvěděl otec, po půl roce si nezvedeného synka vzal zpátky do Japonska a snažil se na něj k jeho nelibosti důsledně dohlížet.

Pražská zkušenost však Tomia Okamuru přivedla na nápad zkusit samostatně podnikat: nechal si z Česka poslat sklářské výrobky. ˝V Japonsku panuje přísná hierarchie a společnost je silně konzervativní. Nikdo tu nedělá byznys jen tak s někým, kdo přijde z ulice, byť by jeho nabídka byla sebelukrativnější,˝ vypráví, proč v Japonsku se svým podnikáním neuspěl. Chvíli prodával v kině na periferii Tokia popcorn, ale pak se rozhodl zkusit štěstí znovu v Praze, kam odletěl i se svou těhotnou japonskou manželkou.

V Česku (rodina bydlela u jeho české babičky) ze začátku vyučoval japonštinu, jenže výdělek pomalu nestačil ani na nejnutnější jídlo a oblečení. Když jedné české cestovní kanceláři onemocněl průvodce specializovaný na japonské turisty, obrátili se na Okamuru, zda by ho nezastoupil. S turistickou příručkou v ruce pak provedl svoji první skupinu Prahou. ˝Za jeden den jsem si vydělal tolik, co vyučováním za týden. Udělal jsem si tedy průvodcovské zkoušky, pořídil si živnostenský list a začal externě provádět japonské turisty pro české cestovky,˝ vzpomíná japonský podnikatel na své první krůčky ve světě cestovního ruchu. Jako rodilý Japonec si všiml, že služby českých cestovních kanceláří nevyhovují - japonští klienti si stěžovali především na to, že průvodci odmítali postupovat podle pokynů cestovní kanceláře, nedodržovali program nebo si diktovali vysoké ceny. Rozhodl se tedy založit vlastní kancelář a v roce 1995 odletěl do Londýna, kde si z ušetřených peněz pronajal na tradičním každoročním veletrhu cestovního ruchu miniaturní stánek. A podařil se mu téměř zázrak: podepsal roční kontrakt s druhou největší japonskou cestovní agenturu Gulliver. Po půl roce práce v Praze pro Gullivera ho oslovila japonská ˝jednička˝ cestovního ruchu Miki Travel a on se ve svých 23 stal ředitelem jejich pražské pobočky. Dnes vozí Okamura do Česka přes 35 000 Japonců ročně (zatímco v roce 1997 jich bylo devět tisíc), což je asi polovina všech japonských turistů, kteří do České republiky přijedou.

Na konci devadesátých let rozšířil svůj akční rádius a spolu se dvěma českými společníky otevřel a zrekonstruoval restauraci U Vejvodů v lukrativní části pražského Starého Města. Jejich hlavní myšlenkou bylo získat české ˝štamgasty˝. ˝Jsem vždycky spokojen, když je hospoda plná českých zákazníků,˝ říká japonský podnikatel. Tím však aktivity Tomia Okamury nekončí - také díky němu a jeho vynikající pověsti se letos na podzim koná v Praze největší kulturní akce, kterou japonský stát pořádá v zahraničí, Japan Week (Japonský týden), i když původně se měl konat v Kodani. Do Prahy přijede na 2000 japonských umělců a celý týden budou ve všech městských divadlech a v Kongresovém centru k vidění ukázky japonské kultury. ˝I v tomto případě mi pomohla neopakovatelná atmosféra Prahy a samozřejmě konkrétní lidé. Při jednání na pražském magistrátu tehdejší radní Igor Němec přislíbil celé akci maximální podporu a nabídl zdarma všechna městská divadla, Kongresové centrum a reklamní plochy po celém městě. A to vše bez jakýchkoli dalších podmínek. Zástupci pořádající nadace japonského ministerstva zahraničních věcí byli ohromeni a nadšeni,˝ popisuje nadšeně Tomio Okamura okamžiky, které do Prahy přivedly akci s rozpočtem okolo 200 milionů korun.

Tomio Okamura, který v Japonsku nebyl už sedm let, je v Praze spokojený. Cítí se tu doma a rozhodně by Prahu podle svých slov nevyměnil za žádnou metropoli na světě. ˝Sjezdil jsem všechny kontinenty s výjimkou Antarktidy, a i na tom nejexotičtějším místě se stejně za chvíli začnu těšit na Prahu. Takové město, takové lidi a takové možnosti nenajdete nikde na celé planetě. Tady jsem doma a tady je mi taky nejlíp.˝

Jakov Frenkel: Z Ruska raději do bezpečných Čech

Koncem října před sedmi lety se přijel Jakov Frenkel (43) spolu se svou manželkou Ljubov poprvé podívat do Karlových Varů. ˝Byli jsme tu tři dny a moje žena byla nadšená z okolní přírody. Na mě tohle moc velký vliv nemá, ale zjistil jsem, že díky legislativě se tu dá podnikat,˝ vypráví Jakov Frenkel češtinou s mírným ruským akcentem. Jinak k České republice žádný vztah neměl, ovšem z Ruska (poslední tři roky před svým odjezdem pracoval v Moskvě v ruské pobočce jedné kanadské a pak americké firmy) chtěl odjet tak jako tak. ˝Měl jsem strach, jestli se můj syn vrátí v pořádku ze školy, kvůli kriminalitě v Moskvě.˝

Dnes je Jakov Frenkel šéfem společnosti Eden Group, která v Karlových Varech investuje do nemovitostí: v minulém roce například opravila Zámecké lázně, které firmě město pronajalo na 49 let. Společnosti Jakova Frenkela také patří tři karlovarské hotely - Eliška, Ester a Eboli. Při našem rozhovoru tento tmavovlasý muž s vousy působil mírně znechuceně (jednotlivé věty prokládal povzdechy). Letos se totiž společnosti nedařilo tak, jak by si představoval: kvůli srpnovým povodním nepřijeli hosté. ˝Také nám uškodilo, když v ČT byl pořad o tom, že tady ve Varech řádí ruská mafie. Je pak těžké jednat s investory, když se o vás mluví ve spojení s mafií.˝

Pan Frenkel se domnívá, že spekulace o ruských mafiánech jsou důsledkem čtyřiceti let totality v Československu, kdy Češi museli k Rusům vzhlížet jako ke ˝starším bratrům˝, ale i znakem ˝slovanské duše˝. ˝To je přesně slovanský duch, když něco dělat, tak naplno: Američan je zlatý hoch, Rus mafián. V tomhle si je česká mentalita hodně podobná s ruskou. V Rusku chtěli Němci u Moskvy postavit závod na výrobu mercedesů a hned se říkalo: To my nedopustíme. Vůbec nemysleli na to, že Rusové budou mít práci a že ten závod bude platit daně. Slovanská duše prostě nikdy nebude spokojená.˝ Když byly Jakovu Frenkelovi čtyři roky, celá rodina se přestěhovala z tehdejšího Sverdlovska (Jekatěrinburk) do Voroněže. Tam vystudoval Vysokou školu stavební a ekonomickou a absolvoval ji s červeným diplomem. V té době se zajímal o ekonomii a filozofii, přečetl například celý Marxův Kapitál a dílo Friedricha Engelse, ale konspekty si dělal i z Aristotela. ˝Na vysoké jsem byl také režisérem a organizátorem studentského divadla, které bylo hodně úspěšné. Takovou slávu, jakou jsem zažil tam, už jsem neměl nikdy. Pro holky z prváku byl Frenkel naprostý idol,˝ vypráví o poznání nadšeněji, než když hovořil o situaci v Karlových Varech.

V dramatickém kroužku se seznámil i se svou o tři roky mladší manželkou, která se zajímá o historii Karlových Varů a pracuje jako průvodce. Jejich syn Maxim byl na anglické college ve Švýcarsku, v současnosti studuje třetí semestr na VŠE v Praze. V práci tráví pan Frenkel v průměru dvanáct hodin denně, a také sobotní dopoledne. ˝A mám ještě jednu povinnost. V neděli po snídani jdeme s manželkou a naším labradorem na procházku do lesa.˝ Doma se prý cítí v Karlových Varech (i když první tři roky žil v Praze a do Varů třikrát týdně dojížděl). ˝Důležitý psychologický moment byl, když jsem si sem přivezl svou knihovnu. V tu chvíli jsem pochopil, že tady mám domov, týl.˝

Helder Deassun Caosopo Cambolo: Na pivo se skinheady

V sympatickém a stále se usmívajícím Angolanovi s dlouhými dredy by málokdo hledal stavbyvedoucího velké stavařské firmy K+L Stavby Praha s pobočkami po celém světě. Helder Deassun Caosopo Cambolo (28) přijel do Čech v rámci výměnných studijních pobytů v roce 1989. Absolvoval střední průmyslovku a teď studuje dálkově poslední ročník ČVUT v Brně. Češtinu ovládá perfektně, ale i tak ještě musí překonat určité bariéry - často ho prý v práci překvapí neserióznost Čechů. Setkal se také s rasistickými poznámkami (snaží se je přehlížet) i fyzickým napadením ze strany skinheadů. Zní až neuvěřitelně, že dnes si s těmi samými agresory občas zajde na fotbal či na pivo.

˝Pochopili, že nejsme tak špatní,˝ říká Helder. Se svojí českou partnerkou má dva syny a do Angoly už se prý nevrátí. Za rok ho má firma poslat do Alžírska jako hlavního technického ředitele. Po roce se chce opět vrátit do Česka, které má moc rád, až na tu zimu, jenž ˝je tady tak tuhá.˝

MICHAELA KRATOCHVÍLOVÁ, PAVEL ŠNAJDR, EVA HLINOVSKÁ

obsah | Česká republika