Miroslava Filípková: Fučík mi změnil život

Když v roce 1967 vyšel v Mladém světě článek o Juliu Fučíkovi, těžko mohla jeho mladá autorka tušit, jak zásadně změní její život.

O Fučíkovi jsem sbírala materiál skoro rok. Byl to jeden z prvních článků tzv. investigativní žurnalistiky. Říjnový text z roku 1967 byl bomba. V říjnu o rok později jsem se stala "Hérostratem české žurnalistiky". Napsat pravdu o Fučíkovi? Vzoru mládí, hrdinovi, jehož odznak skládaly povinně milióny mladých lidí? Ten článek mě stál čtvrt století života. Ještě v březnu 1987 psala v nekrologu za Gustu Fučíkovou v časopisu Svět socialismu Milena Balašová (náměstkyně ředitele ČST po srpnu `68, proslula tím, že kontrolovala, zda ženy nechodí do práce nahoře bez. Možná to byl zlý drb, smyšlený vůči normalizátorce):

"Po letech vzpomínala Gusta Fučíková s rozhořčením a opovržením na onu ,takénovinářku`, která za ní přišla, aby urážela, plivala, a kdyby tehdy mohla, i kopala a šlapala jako za fašistické okupace. Gusta Fučíková zůstala pevná, nezlomná, vždy nejenom bránící, ale odhodlaně bojující o komunistickou pravdu, o víru dělnickou ... Stála jsem vedle ní 6. května na Hradě, když nejvyšší představitelé ČSSR a SSSR Ludvík Svoboda a Leonid Brežněv podepisovali novou spojeneckou smlouvu. Dychtivě se dívala, a když bylo podepsáno, stiskla mi ruku a zašeptala: ,Teď budu znovu klidně dýchat ...`"

Bylo to tak:

Deset měsíců poté, co MS publikoval můj článěk FUČÍK, měsíc před srpnem `68 přišla Gusta Fučíková do redakce. Stará rozložitá žena s velkýma zelenýma očima. S vedením jsme domluvili, že MS otiskne její odpověď. Vedla jsem ji pak dolů točitým schodištěm vydavatelství MF v Panské ulici. Držela se mě v podpaží.

Jsou zvláštní ty doteky lidí, kteří prošli koncentrákem. Jde z nich teplo pospolitosti. Koncentráčníci se mimoděk v hovoru dotýkají hřbetů vašich rukou, letmo pohladí teplými dlaněmi. Dostáváte pocit soudržnosti a bezpečí. Koncentráčnické fluidum v sobě měla i Gusta Fučíková. Bylo zajímavé poznat národní vdovu, z níž se stal "bojový druh", jejíž muž už dávno nebyl její milenec, ale Milenec života. Pomáhala jsem jí sejít schody. Vypadaly jsme asi jako přítelkyně v důvěrném rozhovoru. Byl důvěrný. Ujišťovala mě, že Fučík byl, byl, byl členem II. ilegálního ÚV KSČ. A já zas, že patrně nebyl, nebyl, nebyl ... Musím se smát. Síla ohlasu článku, dojímavá bezmoc té ženy. Její ruka opírající se o můj loket. To je Gusta? Ta že tak tvrdě budovala kult Fučíka? To že je ta exhibicionistická národní žena? Chorobně popudlivá, nenávistná? Dovolila jsem si položit intimní otázku: A co Reicin? (Bedřich Reicin, milí mladí přátelé, byl souzen v padesátých letech ve stalinských procesech. Byl svědkem na její svatbě s Julou. Při procesu Gusta teatrálně vystoupila. Obvinila Reicina, že byl udavačem gestapa a že má Fučíka na svědomí. Poslala ho na smrt. Musela vědět, že odešel už v roce 1939 do SSSR. Fučík byl zatčen až 24. dubna 1942.) "Reicin?"Ztišila na těch schodech hlas:"Musela jsem. Oni by mě zabili ..." Strach. Cítila jsem ho kolem Reportáže pořád. Měla ho i ona, zpracovaná terorem procesů. Ještě léta lidé, kteří mi něco kolem Fučíka pověděli, vzkazovali, ať je, probůh, nejmenuju. Gusta Fučíková nikdy nedala z rukou rukopis Reportáže psané na oprátce. I přes naléhání nejvyšších politických míst. Hrála svou hru. Jako Julek.

Přišla invaze `68. Ale ohlasy na článek chodily dál. Štastná žena Gustýna Fučíková z roku 1969! Svět se otočil podle jejího přání. Připravovala veřejné zničení. Nezačala hned. V té bouřlivé době s tanky na ulicích si nebyla jistá. Až rok po srpnu, 12. září 1969, vyšel v Rudém právu článek Čest komunistického novináře:"šťastná, že se vyčistilo u nás ovzduší ..." a v duchu tribunových plků, které uměla z ženského a mírového boje na světových kongresech, zaštiťovala se všemi jedenácti komunistickými redaktory, kteří za okupace zahynuli. Kde by stál Julek v roce 1968, věděla bezpečně:"... stál by dnes na straně těch soudruhů, kteří neúnavně budují naše pevné přátelství se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi. Stál by dnes na straně nového vedení KSČ, vedeného prvním tajemníkem, soudruhem Husákem ..."

Jak se dělá štvanice?

Zahájeno bylo tedy 12. září 1969:"Česká žurnalistka Filípková, absolventka novinářské fakulty, oslavila 65. výročí narození a 25. výročí smrti JF tak, že z něho učinila na základě pouhých dohadů konfidenta gestapa apod. Až rozum zůstává stát nad zjištěním, jak podivuhodně se shodoval jazyk prodejných novinářů ve Svobodné Evropě a v Hlasu Ameriky s jazykem této české žurnalistky. Nestálo jí za to, aby si prolistovala materiály, které existují, aby se dozvěděla skutečnou pravdu. Nestálo jí to za to, protože jí nešlo o nalezení pravdy, ale o pošpinění jména cti člověka - komunisty."

A meritum věci: "Tento hrubý, dosud neodvolaný ani neomluvený útok na Fučíka nebyl však útokem na něho. Byl to útok na všechny ty, kdo zůstali věrni přátelství k Sovětskému svazu i v těch kritických, těžkých nedávných ještě dnech." Tlak, abych odvolala, omluvila se, sílil. Do kampaně Gustýna zahrnula, na co stačila. Její prsty, skutečné i předstírané, zaštítěné tanky a postupující normalizací, byly teď dlouhé. Sela další strach. Vyřizovala si staré účty. Bušila. Ale nikdo se nepřidal. Začala jezdit krajem. Podle podzimních, zimních a jarních regionálních novin z let 1969-70 by se dala vyrobit mapa jejích spanilých normalizačních besed. Pak vždycky chodily dopisy. "Paní, četla jste článek soudružky Fučíkové? Víte vy vůbec, kolik vám bylo let, kdy ... omluvit se s. Fučíkové ..." A ovšem Tribuna.

V Den tisku 21. září 1970 jde Vlastimil Ciml (?) k jádru: "Mladý svět sice uveřejnil ospravedlňující článek Gusty Fučíkové, ale bez sebemenší sebekritiky ... Nařčení zůstalo, snesl se nad ním závoj mlčení a jako by nebylo nikoho jiného, kdo by se rehabilitace ujal ..." Teď, po srpnu `68, Československo normalizuje. Mladá fronta s Komsomolskou pravdou začínají tisknout seriál Lidé z reportáže. Strach. Lída Plachá dokonce ani ve vzpomínce na okupaci nejmenuje svého milého Mirka Klecana. To, čemu se kdysi ubránila Pujmanová, učinil Ladislav Fuchs. Byl s Gustou Fučíkovou seznámen se závažným materiálem z Fučíkova dětství" a pro mládež sepsal Stříbrný pantoflíček (Čs. spisovatel 1978). Byl natočen Julek, v hlavní roli se sladkým Filipem Renčem. Krásou a roztomilostí konkuroval malému Julkovi, jak ho známe z fotografií.

Bádat, bádat, bádat

Dnes se ví tedy vše. Je dokázáno, že Fučíkovy sestry mu do Pečkárny přinesly"přinejmenším jednou švestkové knedlíky" . Zaznamenal to komisař Böhm a sestra Věra. Svědecky je podloženo, že na švestkové knedlíky chodil JF i k Marii Zápotocké. Podle jednoho svědka vzpomínala paní Zápotocká: " Když vyšla Reportáž, bydleli jsme na Hradě. Četla jsem to v noci, plakala a volala: ‚Jak ji mohli vydat! Vždyť je to všecko lež!` Zápotocký řekl: ,To všecko Kopecký, ten to i udělal. Gottwald tomu dal posvěcení, že je to nutné a prospěšné, ukázat na této knize hrdinství komunistů ..."

Kolik dohadů, bádání, svědectví proti svědectví! Protokoly z roku 1945 a pak výpovědi týchž lidí z pozdějších let. Poté, co zapracoval mýtus, strach. Kolik rekonstrukcí, historikozpytců, expertů. Kolik upřímných, čestných lidí. Fučík mluvil, to není žádná novinka. Důležité je, jak vznikal mýtus, politická mystifikace. Jak prostě se dá pracovat s tím, co vím, co se dohaduju, co vynechám, změním, co a proč chci. Dobrý důvod je vždy lepší než pravda. Fučík hrál svou hru třináct měsíců. Šlo mu o život. Ale i o životy jiných. Nenechal si samozřejmě ujít možnost o svém věznění napsat. Věřil v brzký konec války."Lhali jsme si navzájem ze všech sil, bez ustání. Ale s výběrem. Já to věděl vždycky, on jen někdy,"píše o výsleších s Böhmem. Vodil Böhma za nos, kličkoval. Vymýšlel si. Zdržoval. Užíval svého šarmu. Za stanného práva radil novým spoluvězňům vypovídat tak, aby vzbudili v Böhmovi naději, že ještě něco vědí, aby je nenechal popravit. Prodloužilo to vyšetřování a tím se snad někteří i zachránili. A Reportáž? Počátkem šedesátých let její vydávání řídlo. Naposled vyšla v SNTL v roce 1962. Nyní, v roce 1970, ji rychle a loajálně vydává Odeon. Do roku 1985 příval vydání houstne. Četnost se rovnala skoro padesátým letům. Tato ideově i finančně nenávratná rezidua mohla vzniknout jen díky strachu. Pod knutou pobytu vojsk. V zakonzervovaném, ochrnutém bezvětří, které zavládlo. V posledním okomentovaném vydání Reportáže se na text berou nároky jako na přesnou věrohodnou výpověď, ale také jako na literárně stylizovaný útvar, v němž JF podal "svědectví muže, který své jednání zvažuje ve znamení vyšších cílů. A Fučíkovi se už dříve stalo umělecké myšlení zcela vlastním ...".

Vyvracet dodatečné legendy? Brát ten text jako dokument, nebo stylizaci? Klecana i Fučíka zmlátili do krve. Mluvili oba. Poválečný protokol Lídy Plaché, jak se hádali, kdo koho prozradil? Němci vyslýchali další a další. Nikdo se nemohl smířit s tím, že někdo tak obešel zásady konspirace, které tolikrát probírali: kdo se bez boje vydá do rukou nepřátel, je hluboko opovrženíhodný zrádce. Reportáž byla kultovní knihou komunistické publicistiky. Anonymy chodily dál, hrozby politím, pořezáním, vyřezáním, zbitím, atd. Ale i povzbuzování. Třeba ze Zvonařky mi někdo posílal ještě půl roku balíčky s konzervami párků.

Co teď?

Z MS jsem v rámci " kádrových změn" odešla v říjnu 1969. Jen Eda Kriseová mi napsala, že mi pomůže hledat práci, "když tě teď tak napadaj ...". Pár měsíců v redakci ABC jsem nic nebyla platná šéfredaktorovi, statečnému Vlastimilu Tomanovi. Byla jsem po nemocnicích. V březnu 1970 mě přijali v Krátkém filmu. Synovi Kamilovi o mně řekl Jaroslav Pixa, manžel Milady Pixové, kterou JF v Reportáži nařkl "z nedisciplinovanosti". Celý, skoro stoletý život usiloval Jaroslav Pixa o očistu své ženy. Zaručil se za mě Vladimír Vrána, u kterého JF nějaký čas za okupace bydlel a jenž byl vězněn na Pankráci. Vrána psal kvůli mně Husákovi iredakci Rudého práva. V dubnu 1970 měl vedoucí ideologického odd. ÚV KSČ Jan Fojtík krátký telefonát. Čestná předsedkyně Svazu žen, vysoká funkcionářka mírového hnutí Gusta Fučíkova vznesla prostý dotaz: Jak je možné, že má Filípková práci? Fojtík volal generálnímu řediteli Čs. kinematografie. Generální volal řediteli Krátkého filmu. Kamil Pixa mě nevyhodil. Řekl, že by se nemohl podívat na fotografii své matky Milady. Miladu Pixovou zastřelil v Terezíně esesák Jäckl.

Co by dělal Fučík za okupace v roce 1968? Psal by do ilegálních novin, obracel ukazatele, aby okupanty zmátl, jezdil s vysílačkou, kterou zaměřovali? Nebo by formuloval pozvání cizím vojskům a pak za papundekem dělal v obsazené televizi okupaci propagandu? A co v roce 1989? Dělal by sametovou revoluci? Jak by psal do dnešních novin? Nebo by moderoval Milionáře? Není už Gustýny, která by nám řekla, co by dělal. Ale předtím, v sedmdesátých letech, jsem ji ještě viděla.

Seděla jsem na lavičce na Staroměstském náměstí. Vlekla jsem se poprvé ulicemi. Doktoři mi vybrali vnitřnosti, řekli, že nebudu mít děti. Bála jsem se všeho, vlastního stínu. V noci se lekala zvuku padajícího listí. Šly kolem. Gustýna ve své lesklé paruce, kolébající se na kulatých nohách. V podpaží důvěrně držela Marii Kabrhelovou. Jako mě tenkrát na schodišti Mladé fronty. Kontrolorka dějin. Manipulující, manipulovaná. Zdeformovaná daleko víc než stářím ideologií. Dívala jsem se. A náhle mi jí přišlo líto. Ideologie, ať je jakákoli, člověka zploští, zúží, vybělí do agrese. Nikdy to neskončí. Historie se pořád bude převalovat podle pravdy a nepravdy, dohadů a svědectví. Svět už má tak málo tajemství. Ale že by tato mikroskopicky prozkoumaná historie už žádné neměla? Jistěže má.

MIROSLAVA FILÍPKOVÁ

obsah | Česká republika