Tankista, který se vydává za pilota RAF

Řád Britského impéria nedostávají Češi každý den. Veteránovi druhé světové války Janu Horalovi jej královna Alžběta na sklonku února za charitu udělila. Tentýž muž se však nepochopitelně obestřel lživou legendou letce.

Mužem dvou zcela protichůdných tváří se stal válečný veterán Jan Horal (81). Za tu první, velkorysou a charitativní, mu britská královna Alžběta udělila Řád Britského impéria.

Ta druhá však vyvolává rozpačitý úsměv: Horal si totiž o sobě místy až neuvěřitelně vymýšlí. Ačkoliv se ve válce vyznamenal jako velitel tanku československé obrněné brigády v Británii, již několik let o sobě tvrdí, že bojoval jako pilot Královského vojenského letectva (RAF), že má na svém kontě i 156 operačních hodin a že...

Háček je i v tom, že jednou sloužil u 311. československé bombardovací, jindy zase u 72. stíhací squadrony RAF. Ani u těchto jednotek však podle historiků či leteckých veteránů nikdy neválčil.

Univerzitní profesor a bývalý telegrafista 311. československé bombardovací perutě RAF Jan Wiener o Horalovi shovívavě říká: "Je to takový baron Prášil. Prášil s velkým, laskavým a dobročinným srdcem, který už léta pomáhá veteránům, když se ocitnou v nouzi. Ale neřeknu vám, proč si Honza o sobě tak dětinsky vymýšlí. Snad prožívá jakousi druhou pubertu. Důležité snad je, že ty jeho výmysly nikomu neubližují. Jistě, je to zahanbující fraška, ale snad i lidsky pochopitelná. Alespoň pro nás veterány určitě. Honzovy zkazky bereme od počátku jen jako 'bílou lež'."

Výčitky z blahobytu

Veterán Horal trpí podle Wienera výčitkami, že zatímco jemu se v emigraci jako podnikateli dařilo výtečně, letce RAF, kteří zůstali po roce 1948 v Československu, komunisté žalářovali, vystěhovávali a vyhazovali z práce. "On se s jejich utrpením natolik identifikoval a natolik je ještě před listopadem 1989 všemožně podporoval... že se časem začal považovat za letce RAF, jímž nikdy nebyl. Přičemž si stále vyčítal svůj blahobyt ve Švédsku. Bez ohledu na jeho výmysly jde o zlatého člověka. Mám ho za jeho obětavou pomoc vysloužilcům rád," vysvětluje profesor Wiener.

S touto až chirurgicky přesnou charakteristikou veterán Horal souhlasí, když říká, že "v emigraci léta snil o pomoci lidem, jimž toho přece tolik dluží. "Na rozdíl od nich jsem žil ve Švédsku šťastný a svobodný život," říká Pro téměř nevídané ztotožnění se tankisty Horala s letci RAF je typická i následující příhoda. Jednou se Jana Wienera zeptal, proč nenosí uniformu letce RAF a že mu ji nechá ušít. "Nejsem už voják, ale univerzitní profesor," namítl Wiener. A dodává: "Honza té modré uniformu s křídly RAF asi podlehl. Nosil ji vždycky hrozně rád."

RAF působí jako droga

Jan Horal je, stejně jako každý, kdo za druhé světové války bojoval proti nacismu, kdo prošel strastmi útěku z okupovaných Čech do zahraničních jednotek, hrdina. Navíc jako tankista zakusil v pozemních bojích nesrovnatelně větší peklo než letci. Pravda, už tehdy lidmi mnohem více obdivovaní a také dnes oslavovaní. "A zvláště ženami," připomíná trefně jeden z nepříliš zmiňovaných motivů válečného hrdinství profesor Wiener.

O tom, nakolik Horal doopravdy podlehl kouzlu modrého stejnokroje RAF i legendě, jíž jsou letci opředeni, snad ještě více svědčí následující detaily. Při setkání se stíhacím esem RAF Františkem Peřinou a několika dalšími přáteli Horal neodolal a dával k dobru zážitky z leteckých soubojů. Ale před Peřinou je popisuje přece jen jaksi nesměle. Zdá se, že na Horala působí příběhy o RAF jako droga. Peřina je zjevně slyšel, ale nereagoval. Jen se za stolem najednou celý schoulil. Jako by pro něj v tu chvíli existoval jen oběd, na který ho Horal pozval.

Až poté stíhač Peřina diplomaticky říká: "Vím přesně, kdo a co u letectva za války dělal. Dnes se každý tváří, že právě on vyhrál válku... Víc k Horalovi říkat nebudu."

Až na samou mez fantazie však zachází fotografie v Horalově pražském hotelu DUO. Stojí na ní v severní Africe před stíhačkou Spitfire MK. I. Ta fotografie má podstatnou vadu: s tímto typem letounu Britové v Africe nikdy nelétali a ani ho tam neexportovali. Při podrobnějším zkoumání obrázku vychází najevo i to, že jde o nepříliš zdařilou fotomontáž.

Nesmlouvavý je předseda Svazu zahraničních válečných letců. Stíhač RAF Stanislav Hlučka konstatuje: "Jana Horala nemám v seznamu. Je to s ním těžké - jednou říká to, podruhé ono. Ať je to jakkoliv, jeho nepravdivá legenda o pilotovi RAF pověst zahraničních letců poškozuje."

Avšak ani generál Hlučka nezpochybňuje Horalovu péči o veterány. Hoteliér (v Praze má jeden hotel a v Českém Krumlově dva) v ní jde tak daleko, že zaměstnává i vysloužilce, byť už jsou v letech. Má prý u nich jistotu, že nepodvádějí. Svěřuje jim proto kontrolní posty.

Ostatně i Peřina je v mžiku hovornější, když se řeč stáčí na Horalovu charitativní činnost: "Veteránům tu nikdo nepomohl a nepomáhá tolik jako on."

Tak třeba: když Svaz zahraničních válečných letců potřebuje kongresový sál k jednání, odvoz autobusem, příspěvek na ražbu čestných medailí či na pohoštění zahraničních hostů, je Horalova peněženka vždy otevřená.

Horal: s tankisty si nemám co říct

Vysloužilcovi kritici, ale i ti, co jeho "příběhy" omlouvají, se shodují v jednom: že by mohl vyprávět jiné, o nic méně hrdinské příběhy. Jen by v nich už nebyl pilotem, nýbrž "jen" v prachu se pachtícím zaolejovaným tankistou. Horal k tomu ostatně s váháním říká: "Z tankistů z druhé světové války se dneška dožili jen ti, co bojovali na sovětsko-německé frontě. A s nimi si nemám co říct. Když mne proto Jan Irving (pilot 311. československé bombardovací perutě pozn. aut.) pozval, abych vstoupil do svazu letců za to, co pro něj dělám, přijal jsem to. S těmi lidmi jsem přece odešel do Británie bojovat proti nacismu." Rovněž již zemřelého Irvinga Horal obětavě podporoval. Finančně i dříve těžko dostupnými léky.

"Jeho 'leteckou' minulost pomíjím. Mezi bývalými letci RAF se o tom léta ví a nikomu to nevadí," říká velkoryse Irvingova dcera Iveta. "Pro mne je Horal zlatý chlap! Ze Švédska naší rodině pomáhal i v dobách komunismu, kdy to pro něj nebylo vždy jednoduché." A Horal přispíval i tehdy, když Irvingova manželka těžce onemocněla.

Veteránovy bajky prý vyvažuje jeho lidskost

Kromě generála Hlučky však Horalova nepravdivá legenda vadí i historikům. Například Jiří Rajlich zná pravdu již léta. "Ale nikdy bych s ní sám od sebe nevyrukoval. Když už jste se nicméně zeptal, tak říkám, že pan Horal bojoval jako tankista. Nebyl pilotem bombardéru ani stíhačky... a nesloužil ani v RAF, jak o sobě v mnoha rozhovorech prohlašuje. Velkoryse se naopak věnuje charitě, ale v té se přece nepotřebuje vydávat za někoho, kým nikdy nebyl."

Své k Janu Horalovi chtěli už několikrát říci i někteří vysloužilí letci RAF, nikdy se však k tomu neosmělili. Veterán, který si nepřeje zveřejnit jméno, tvrdí, že bývalí vojáci jsou Horalovi až příliš zavázáni, než aby v sobě nalezli sílu jej za smyšlené letecké legendy kritizovat nebo o jeho výmyslech nezaujatě hovořit. Tu odvahu nalezl vlastně jen Jan Wiener: "Honzovy letecké bajky ta jeho lidská slabost - jsou mnohonásobně vyváženy velkou lidskostí. Jen si srovnejte jeho smyšlenky se slovy předsedy českých komunistů Miroslava Grebeníčka, jenž při hodnocení zločinů komunismu tvrdí: 'My se nemáme za co omlouvat. Žádné sebemrskačství nebude.' Takže ne Horalova, ale Grebeníčkova slova jsou zlá a lidem ubližující. Přemýšlejme o tom."