Knihovny na dně

České knihovny jsou u nás v podobné krizi jako vysoké školy. Nejde jen o chronický nedostatek peněz. Knihovny velmi špatně zvládají svou základní funkci: zprostředkovat uživatelům informace. Základní problém je v tom, že společnost a její elity ještě nepochopily, k čemu jsou knihovny vlastně dobré.

Petra Jedličková má problém. Jako odborná asistentka v Ústavu knihovnictví a informačních studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy čas od času připravuje program zahraničním kolegům.

"Když k nám přijede někdo z ciziny, dříve či později nás požádá, abychom mu ukázali naši univerzitní knihovnu," říká. "V tu chvíli vždy zblednu a přemýšlím, jak mu vysvětlit, že na Univerzitě Karlově nenajde knihovnu v podobě, jakou by očekával od univerzity tohoto jména."

To, co se hrdě nazývá "Ústřední knihovna UK", jsou čtyři lidé sedící na rektorátu, jejichž úkolem je podle prorektora pro vědu a výzkum Pavla Klenera především nákup databází a správa fondu bývalého Ústavu marxismu-leninismu, jehož 380 tisíc svazků je uloženo v depozitáři mimo Prahu.

Kromě toho je po celé univerzitě roztroušeno 343 knihoven. Jejich sloučení brání podle Pavla Klenera dislokace fakult "doslova po celé Praze" a také v Plzni a Hradci Králové.

Knihovny na úrovni doby však nenalezneme ani na jednotlivých fakultách. Extrémním příkladem je filozofická fakulta, kde paralelně funguje 48 knihoven. Typická "knihovna" na FF UK má velikost menšího obýváku, kde si lze po několik hodin denně vypůjčit nějakou knihu.

V lepším případě je ve vedlejší místnosti studovna pro několik šťastlivců, v horším se v "knihovně" vyučuje. Tento systém je přirozeně naprosto neefektivní. Knihovny nakupují stejné publikace a periodika, každá knihovna zaměstnává vlastní knihovníky a čtenář musí běhat od jedné ke druhé.

Teprve od roku 2003 začali na FF UK budovat "ústřední knihovnu" v suterénu, v prostorách bývalé kotelny. Zda bude splňovat parametry běžné v zahraničí, je však více než pochybné.

Za posledních patnáct let Česko v mnohém dohnalo vyspělé země. Nakupující dnes jen těžko pozná, zda stojí v hypermarketu v Praze, Paříži nebo kanadském Edmontonu.

Uživatel knihovny však rozdíl zaznamená okamžitě. Česká Národní knihovna a francouzská Bibliotheque nationale, pražské "univerzitní knihovny" a univerzitní knihovny v Severní Americe - například v Edmontonu, to jsou jen obtížně porovnatelné světy.

Co vadí studentům

Na počátku října proběhl pravidelný Týden knihoven, jehož cílem je propagovat knihovny. Svaz knihovníků a informačních pracovníků vydal několik tiskových zpráv, z nichž by se zdálo, že knihovny u nás zažívají nebývalý rozkvět.

Česká republika má stále jednu z nejhustších sítí veřejných knihoven na světe (5885 knihoven s 941 pobočkami). Stoupá počet výpůjček i registrovaných čtenářů. Zatímco v době komunismu se nové knihovny téměř nestavěly, od roku 1992 bylo realizováno 121 novostaveb nebo větších rekonstrukcí knihoven, což přišlo na 4,6 miliardy korun (nejvíce v Praze a Jihomoravském kraji).

Všechna média navíc před časem přinesla zprávu o tom, že se Národní knihovně podařilo zakoupit dosud neznámý rukopis Dalimilovy kroniky, a tatáž instituce pak v září získala mezinárodní ocenění za digitalizaci vzácných knih. Ten, kdo do knihoven nechodí, by se mohl domnívat, že vše je v nejlepším pořádku. Zeptáme-li se na fungování knihoven těch, kteří jejich služeb musejí denně využívat, získáme trochu jiný obraz.

Většina oslovených studentů si stěžuje na krátkou otvírací dobu, nepružnost při objednávání, malé množství knih ve volném výběru, omezené možnosti absenčních výpůjček, zdlouhavou meziknihovní výpůjční službu a zastaralost knihovního fondu.

Každé srovnání se zahraničím dopadá tristně. Student historie a politologie Jakub Jariš, který byl nedávno na stáži na univerzitě v Kostnici, říká: "S takovou knihovnou, jako je ta univerzitní v Kostnici, jsem se v Česku vůbec nesetkal.

Otevřeno je 24 hodin denně, mají tu velký výběr knih, které jsou v regálu řazené tematicky. Když jsem tedy zjistil, že v určité knížce není to, co jsem potřeboval, mohl jsem si sám hned hledat v jiných knížkách. Ne jako v Česku, kde si knížku objednám, a když mi nevyhovuje, musím čekat na další objednávku." Věra Hejzlarová studuje na pražské Fakultě sociálních věd UK veřejnou a sociální práci a fakultní knihovnu moc nevyužívá.

"Je tam totiž nepříjemné prostředí, sklepní místnost bez oken a já se tam necítím dobře. Navíc tam většinu knížek ani nepůjčují domů a jen je dovolují číst ve studovně. Nemají ani moc aktuálních publikací."

Martin Mikeška studuje management a marketing na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a do knihoven podle svých slov moc nechodí, protože to pro něj není optimální zdroj informací. "Pokud potřebuji pracovat s opravdu aktuálními knihami, je jejich dostupnost v knihovnách dost omezená."

Problémy českých knihoven jsou velmi podobné těm, které u nás zažívá veřejné vysoké školství. Podle zákona jsou u nás knihovnické služby poskytovány bezplatně. Neexistuje tak žádná ekonomická vazba mezi knihovnou a jejími klienty.

Nadstandardní služby si není možno připlatit a standardní jsou špatné. V Americe funguje "educational business": univerzity se přetahují o studenty, pro něž je velikost knihovních sbírek a úroveň služeb, které knihovna poskytuje, jedním z důležitých kritérií pro výběr školy. V českém "bezplatném" vysokém školství je úplně jedno, má-li univerzita knihovnu dobrou, špatnou nebo vůbec žádnou.

Provizorium. Již 75 let

V Národní knihovně, která by měla být výkladní skříní českého knihovnictví, může cizinec neznalý věci utrpět šok. Přestože knihy již nejsou uložené v hromadách ani na ně neprší jako na počátku 90. let, působí celá instituce, jako kdyby se v ní před desetiletími zastavil čas.

Prostory bývalé jezuitské koleje jsou pro moderní knihovnu naprosto nevhodné. Většina knih je uskladněna v Hostivaři, takže na objednávku je třeba den čekat. Hale služeb dosud dominují lístkové katalogy, informace podává jedna knihovnice.

Z více než šesti milionů knih jich lze ve volném výběru nalézt pouhých 70 tisíc. Celá knihovna má ve všech studovnách jen 529 míst, takže je věčně přeplněná. Čtenáři mohou využívat 55 počítačů, z nichž jen 35 je připojeno k internetu.

Ředitel Slovanské knihovny, která je součástí Národní knihovny, Lukáš Babka, říká: "Prostory v Klementinu jsme dostali v roce 1929 s tím, že je to provizorní řešení na pár let. Jsme tu ale již tři čtvrtě století." Zaostalost pražské Národní knihovny je patrná, pokud ji srovnáme třeba s univerzitní knihovnou v kanadském Edmontonu. Obě knihovny spravují něco přes šest milionů knih, tím ale veškerá podobnost končí. Knihovna University of Alberta, sídlící v několika moderních budovách, vlastní kromě toho další čtyři miliony dokumentů na mikrofiších nebo mikrofilmech, zatímco Národní knihovna jen 20 tisíc.

Nesrovnatelné jsou prostředky věnované na získávání nových knih a dalších informačních zdrojů. "Na nákup všech zahraničních knih mám letos 4 miliony 382 tisíc korun, za dalších milion a tři čtvrtě nakupujeme české knihy, které pak v zahraničí vyměňujeme," říká Světlana Knollová z Národní knihovny a dodává: "Od roku 1997, kdy tuto práci dělám, rozpočet na nákup zahraniční literatury neustále klesá, zatímco ceny knih a poštovné roste."

Za celý minulý rok tak Národní knihovna koupila pouhých 2200 zahraničních knih a 4300 získala výměnou za české knihy. V Edmontonu mají na nákup informačních zdrojů 13 milionů kanadských dolarů ročně (273 milionů Kč). "V příštím roce máme od vlády provincie Alberta přislíbeno dalších třicet milionů dolarů (630 milionů Kč) na elektronické zdroje," říká hlavní knihovník na University of Alberta Ernie Ingles.

Těžko jsou srovnatelné i prostředky na platy. Průměrný zaměstnanec Národní knihovny si přijde měsíčně na necelých 17 tisíc korun, nástupní plat knihovníka v Edmontonu je v přepočtu asi 79 tisíc korun.

Hlavním problémem Národní knihovny je nedostatek místa v Klementinu. "I s využitím všech rezerv budeme za pět let tam, kde jsme byli na začátku 90. let. Knihy budou muset do přepravek a knihovna zkolabuje," říká její ředitel Vlastimil Ježek.

Své funkce se ujal před rokem a hned začal zpracovávat projekt nové budovy Národní knihovny. Ta by měla stát na okraji Letenské pláně a vytvořit novou architektonickou dominantu Prahy. Ježkův tým se inspiroval městkou knihovnou v americkém Seattlu a chce vybudovat moderní knihovnu, do níž by se vešlo 10 milionů svazků, v níž by bylo 1200 studijních míst a 300 tisíc knih ve volném výběru.

Zároveň by mělo být revitalizováno Klementinum, které je po Hradu druhou největší pražskou architektonickou památkou. Podle dnešních představ by nová Národní knihovna měla přijít na necelé dvě miliardy korun, revitalizace Klementina vyjde zhruba na miliardu.

Zároveň Ježek prosadil alespoň drobné reformy, jejichž cílem je vyjít trochu vstříc dnešním čtenářům. Podle nového knihovního řádu, který platí od počátku října, dostala knihovna na vyřízení objednávky 48 hodin, a pokud se jí to nepodaří, musí klientům sdělit důvody.

Od poloviny září je budova Klementina pokryta bezdrátovým připojením k internetu. Ve světě je to samozřejmost, u nás stále důvod k malé oslavě.

Knihovny versus Google

Knihovny jsou dnes v určité krizi i ve vyspělých zemích. Nástup nových síťových a digitálních technologií způsobuje odliv čtenářů z knihoven. "Pro uživatele je důležitější, co a jak knihovna poskytuje, než co vlastní a spravuje," říká knihovník z Cornell Law Library Saša Skenderija.

"Kompetence knihoven se tak redukují na těžko vyhledatelné, drahé, vzácné či unikátní zdroje." Velký rozruch vyvolal projekt firmy Google, která má v úmyslu během několika let převést do digitální podoby celé fondy několika velkých amerických knihoven.

Přes internet by pak každý mohl fulltextově vyhledávat v milionech knih, což dnes děsí nejen knihovníky, ale také majitele autorských práv (ti již Google zažalovali) a vlády několika evropských zemí - zejména Francie -, které se domnívají, že celá věc posílí hegemonii Spojených států a angličtiny.

Vzhledem k tomu, že skenování knih je dnes již plně automatizované a jeho cena se neustále snižuje, je možné si představit, že během několika příštích desetiletí budou digitalizovány všechny knihy, které lidstvo doposud schraňuje v knihovnách.

Tato revoluční změna přirozeně nutí knihovny, aby znovu promýšlely a zdůvodňovaly svůj smysl. I v nejpokročilejších zemích přitom podle Saši Skenderiji dochází k "chronickému zaostávání akademického knihovnictví za dynamikou změn probíhajících mimo zdi knihoven, a to jak v komerční a veřejné, tak i v akademické sféře".

V Česku jsou diskuse o budoucnosti knihoven zatím spíše teoretické, i u nás však lze najít pozitivní příklady do života uvedených vizí. Jeden z nich nalezneme v Liberci.

Vedle známé Krajské vědecké knihovny, jejíž nová budova je jednou z mála u nás, která splňuje nároky doby (to samé se však nedá říci o službách - od sobotního poledne do pondělního rána je knihovna zavřená), tu působí také knihovna Technické univerzity. Jejím ředitelem se před dvěma lety stal Adam Kretschmer.

"Našel jsem instituci, která v mnoha ohledech fungovala velmi špatně," říká. "Studovna byla nesmyslně rozdělena na čtyři samostatné části, pro knihy se muselo často chodit do skladu. Téměř neexistovala vazba mezi knihovnou a univerzitou, což se projevovalo v chaotické akvizici."

Nový ředitel se pustil do reforem. Knihovna právě prochází rekonstrukcí, po jejímž skončení bude většina potřebných knih volně k dispozici ve studovně. Ke zlepšení komunikace s univerzitou byla rektorem zřízena knihovní rada, prostředky na nákup nových knih se zvýšily na desetinásobek.

Unikátní proměnou prošel knihovní web. Na stránkách knihovny nenajdeme obvyklý vstup do katalogu a informace o knihovně, ale skutečný informační portál.

V reálném čase jsou zde zobrazovány a podle klíčových slov katalogizovány anotace zpráv "nasávaných" ze stovek otevřených zdrojů. "Je to pro lidi jako já, kteří se zajímají skoro o všechno, ale nemají čas to sledovat," říká Kretschmer. Celý tento projekt přitom knihovnu nepřišel na víc než 70 tisíc korun.

Knihovna jako komunitní centrum

Pozoruhodný knihovní experiment se zrodil také na opačném konci země, ve Vsetíně. Zdejší Masarykova knihovna trpí už řadu let nedostatkem místa.

V roce 2001 se ředitelka knihovny Helena Gajdůšková rozhodla, že se pokusí získat prostředky na rozšíření knihovny z evropských strukturálních fondů. Kvůli přísným kritériím, podle kterých EU své peníze rozděluje, musela Gajdůšková a část jejích podřízených absolvovat několik školení.

"Zjistili jsme, že evropské fondy jsou obrovská příležitost. Že bychom si mohli vymyslet projekty a zažádat o granty. Ohromně nás to nakoplo a začali jsme o tom přemýšlet," říká ředitelka. Po návratu z evropských školení se svými kolegy probírala, co by se dalo dělat.

Nyní má knihovna specifické projekty pro nezaměstnané, matky na mateřské dovolené, zrakově a jinak postižené děti a děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Snaží se, aby tu každý týden proběhla alespoň jedna akce pro širší veřejnost. Tyto aktivity jsou zatím na počátku.

Prostory knihovny budou do začátku příštího roku, kdy se stěhuje do větší budovy, dost stísněné a dělat tu různé vzdělávací a podpůrné projekty na profesionálnější úrovni není lehké. Například místnůstka, kterou Gajdůšková označuje za počítačovou učebnu, vypadá spíše jako miniaturní autobusová čekárna.

"Tady děláme projekty pro nezaměstnané. Učíme je zacházet s počítačem, aby si mohli snadněji najít práci. A ze stejného důvodu je pouštíme každý čtvrtek zdarma na internet," říká Gajdůšková.

Zájemci o počítačové kursy, které knihovna pořádá, se rekrutují hlavně ze skupin starších lidí s nízkým vzděláním, kteří hledají zaměstnání obzvlášť těžko. Aktivitu knihovny si pochvalují i na místním úřadu práce. "Je to samozřejmě výborná služba. Počítáme, že od ledna pro knihovnu vybereme další účastníky kursu. Měla by se rozjet i nějaká motivační školení," říká Václav Frantík ze vsetínského úřadu práce.

Podle Gajdůškové nezaměstnaným prostředí knihovny vyhovuje hlavně proto, že "nejde o úřad, který by je třeba za to, že nepřijdou, nějakým způsobem postihoval". Dalším projektem, který vsetínská knihovna nabízí, je pomoc handicapovaným dětem.

Každé úterý sem chodí nevidomé děti a personál má pro ně připravený program. Například jazykový kurs nebo přednášku o cestování. Od ledna chce knihovna pomáhat i romským dětem.

Personál na ně chce působit tak, aby se rychleji integrovaly, a vzdělávat je. Knihovníci se starají i o matky na rodičovské dovolené. Stejně jako nezaměstnané je učí zacházet s počítačem.

"Nejsme klasické mateřské centrum, které si matky vedou samy na dobrovolnické bázi. Snažíme se s nimi pracovat profesionálně, najímáme školené lektory a podobně," popisuje Gajdůšková. Podle ní v celém vsetínském okrese žádné další centrum, které by se tímto způsobem matkám na mateřské a nezaměstnaným věnovalo, není.

Změna přístupu a systému

Aktivita zapálených jednotlivců však těžko může nějak významně situaci našich knihoven zlepšit. Na první pohled je zřejmé, že česká společnost dnes dává prostřednictvím svého státu knihovnám tak málo peněz, že rozdíl mezi Českem a vyspělými zeměmi se v této oblasti spíše zvětšuje.

Částky, které jsou potřebné, nejsou přitom nijak astronomické. Problémy Národní knihovny by vyřešily tři miliardy korun, za což se dá například postavit 5 až 10 kilometrů dálnice (podle náročnosti terénu). Je ovšem otázka, zda pouhé nalití několika miliard do knihoven může něco zásadně změnit. "Přidávání rozpočtových peněz do existujícího skomírajícího systému vysokého školství a akademického knihovnictví nic podstatného nezlepší, jen oddálí začátek nezbytných radikálních změn a prohloubí zaostávání za americkými univerzitami," říká Saša Skenderija, který získal doktorát z knihovnictví na pražské filozofické fakultě a před svým odchodem do USA v roce 1999 působil ve Státní technické knihovně.

Změna systému však vyžaduje především změnu přístupu. "Největší chybou je vnímat knihovny jako kulturní instituce," říká šéfredaktorka elektronického časopisu o informační společnosti Ikaros Petra Jedličková. "Knihovny samozřejmě plní vždy také určitou kulturní funkci, ale prvořadý je přístup k informacím. V dnešním světě, který stojí na využívání informací, jde o strategickou záležitost." Kdyby si česká společnost a její elity dostatečně uvědomily, že informace jsou dnes strategickou komoditou, asi by naše knihovny vypadaly jinak. Nedocházelo by v nich k tak neuvěřitelnému plýtvání lidským potenciálem, jaké můžeme vidět v zacházení s vysokoškolskými kvalifikačními (diplomovými, disertačními...) pracemi.

V Česku dodnes neexistuje centrální registr těchto děl a jejich zpřístupnění brání autorský zákon. Pokud Američana zajímají třeba práce o Milanu Kunderovi, ve své univerzitní knihovně si všechny diplomky a disertace na toto téma ze severoamerických a některých západoevropských zemí během okamžiku vyhledá v plném znění v databázi Proquest Dissertations and Theses.

Pokud chce totéž Čech, musí fyzicky obejít všechny katedry bohemistiky, propátrat jejich katalogy a před zapůjčením práce získat písemný souhlas autora (jestliže nežije, pak dědiců jeho autorských práv). Některé univerzitní knihovny u nás sice našly určité legální způsoby, jak kvalifikační práce zpřístupňovat alespoň svým studentům a učitelům, to však nemění nic na tom, že jde o skandální defekt českého knihovnického systému. "Chceme-li se srovnávat s vyspělými zeměmi a stát se významným hráčem v globalizovaném a informatizovaném světě, pak jsou investice do počátečního i celoživotního vzdělání a tím i do jeho znalostní infrastruktury, tedy odborných a veřejných knihoven, velmi účinným prostředkem, jak toho dosáhnout," říká Petra Jedličková. "Investice do lidských mozků je totiž mnohem jistější než investice do továrních hal, které se staví a zase bourají podle toho, jak se v globálním světě přelévají peníze, spotřeba a pracovní síla."

PETR ZÍDEK

obsah | Česká republika