Pravda o vyhlazení Lidic

Psal se rok 1958, byl leden, když se šestnáctiletá Stáňa Říhová stala poslední obětí lidické tragédie. Život si vzala třináct roků po válce a šestnáct let po lidických událostech. Chtěla snad tato šestnáctiletá dívenka vykoupit vinu svého otce? Jeden zapovězený milostný vztah, jenž vedl k velké tragédii?

Bělovlasá paní sáhne do nevelké hromádky zažloutlých fotografií. Jsou památkou na její rodiče, na bratra, na Lidice. Anna Nešporová mi ukazuje malý obrázek. Jsou na něm staré Lidice."Tuhle fotku dělal náš Pepi. Foťák si udělal sám. Bylo mu tenkrát sotva třináct roků. Nový foťák si koupit nemohl. Kde by na něj sehnal peníze? Tatínek měl co dělat, aby nás dva i maminku uživil."

Josef "Pepi" Horák se narodil v Lidicích v roce 1915. O pět let dříve než jeho sestra Anna, která mi teď ukazuje snímky. Ve stejném roce jako on se ale v Lidicích narodil ještě jeden chlapec stejného jména - Josef Stříbrný. V době, kdy Josef Horák a Josef Stříbrný prožívali svá klukovská dobrodružství, vyrůstal pár kilometrů od Lidic - v Motyčíně, pozdějším Švermově - třetí chlapec budoucí osudové hry. Jmenoval se Václav Říha a byl o čtyři roky mladší než oba Josefové. Podle svědectví pamětníků měl Václav Říha muzikální talent. Když vyšel školu, začal se učit slévačem.

Co se týče Josefa Horáka a Josefa Stříbrného - ti studovali a vzápětí úspěšně odmaturovali. Nastoupili na vojnu a oba posléze skončili na vojenské akademii v Hranicích na Moravě.

Důstojníci z Lidic odcházejí do Anglie

Přišel osmatřicátý rok. S ním mobilizace a pak potupný mnichovský diktát. Také oba lidičtí důstojníci byli demobilizováni. Ale od chvíle, kdy byl v březnu 1939 vyhlášen protektorát Čechy a Morava, hledali možnost, jak odejít do exilu. Anna Nešporová vzpomíná, že zřejmě rozhodujícím impulsem pro útěk jejího bratra za hranice se staly události okolo 17. listopadu 1939."Pepi byl z toho všeho zničený. Skoro ani nejedl a jenom říkal: Kdybyste jen věděli, co se v Praze děje, co tam ti Němci dělají. O vánocích byl bratr ještě doma. Pamatuji si, že šli hrát s Josefem Stříbrným na rybník hokej. Osmadvacátého odjeli oba normálně do práce, ale domů už se nevrátili."

Zatímco Josef Horák je už krátce po příletu do Velké Británie zařazen do řad letectva a působí u 311. československé bombardovací perutě - nejprve jako střelec, poté jako druhý pilot a nakonec jako první pilot -, Josef Stříbrný je zpočátku zařazen k pěchotě coby příslušník československé samostatné brigády. V té době se odvíjí i osud slévače a příležitostného muzikanta Václava Říhy. Jak lze dohledat v kladenské matrice, 26. dubna 1941 uzavírá Václav Říha sňatek s jistou slečnou Jarmilou. Obřad se konal v sobotu, v českobratrské kapli. Zhruba o šest měsíců později - 3. 11. 1941 - se manželům Říhovým narodila dcera Stanislava.

Dne 27. září 1941 se stává zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě. Hned po nástupu do svého úřadu 2. října 1941 - svolává vedoucí německé činitele, aby jim sdělil, jak si představuje další osud českého národa: "Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen německým živlem. - K rozhodnutí, kdo se hodí k poněmčení, potřebuji rasovou inventuru." Přestože s Heydrichem přišla nová vlna zatýkání a poprav, život v protektorátu běžel dál. Běžel i v Lidicích a jejich okolí. A nikdo netušil, že se blíží katastrofa, jejímž původcem má být místní občan - Václav Říha.

Za odbojovou činnost skrýval manželství

Před pěti lety, kdy jsem o Václavu Říhovi natáčel televizní reportáž, vzpomínaly na tohoto muže jeho někdejší sousedky - Marie Dudová a Anežka Moutelíková. Shodly se na tom, že často vystupoval jako fanfarón. Rád se předváděl. Ovšem byl to prý také člověk, který uměl všechno sehnat - dokázal, jak se lidově říká, vymámit z jalové krávy tele. "Nebyl špatný, ale připadal nám tak trochu praštěný," řekla bez obalu Anežka Moutelíková. V manželství prý Václav Říha nebyl šťastný. Své ženě vyčítal, že nechce od maminky, a stále častěji vysedával po hospodách. A pak náhle poznává Aničku Maruščákovou. Ta pracuje ve Slaném jako dělnice v zámečnické dílně továrny Palaba. Již brzy se z ní stane další tragická postava lidického příběhu.

"S Aničkou Maruščákovou jsem chodila do školy. Bylo to v Brandýsku, kde jsme tenkrát s maminkou bydlely, " vyprávěla mi vloni na podzim Božena Vodrážková. Paní Vodrážková se po několika letech z Brandýska odstěhovala. V tu chvíli nemohla tušit, jak se její kamarádka Anička vepíše v budoucnu do jejího osudu. Božena Vodrážková se totiž odstěhovala - do Lidic. Anna Maruščáková se narodila v roce 1923 v Kosmonosech. Její otec pocházel z Podkarpatské Rusi a matka ze Slovenska.

V době, kdy se Anička seznámila s Václavem Říhou, jí bylo sotva devatenáct let. Říha naivní dívku snadno zaujal. Uměl se chovat jako světák, byl nenucený, veselý, hovorný a zábavný. Nikdy však Aničce neřekl své pravé jméno. Vystupoval před ní jako Milan. Jak později přiznal, nechtěl, aby se dívka dozvěděla, že je ženatý a má rodinu. Aničce tento veselý chlapík imponoval. Jak později před gestapáckými vyšetřovateli uvedla, vzbudil v ní pocit, že jde o odbojového pracovníka, zřejmě partyzána

Kolaborant objevil podezřelí dopis

Dne 27. května 1942 českoslovenští parašutisté vyslaní z Velké Británie, Jozef Gabčík a Jan Kubiš, za pomoci Josefa Valčíka smrtelně zranili zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Brzy poté, v úterý 3. června, dostal továrník Jaroslav Pála na stůl dopis. Byl určen jeho zaměstnankyni Aničce Maruščákové. Ta nebyla toho dne v dílně. Před několika dny se poranila na prstu a lékař jí vystavil doklad o pracovní neschopnosti.

Po válce Pála vypověděl, že dopis otevřela již jeho sekretářka, a tak mu ho položila na stůl. Přestože dopis začínal oslovením Drahá Aničko, takže bylo zjevné, že jde o soukromé psaní, Pála ho se zájmem dočetl do konce: "Promiň, že Ti píši tak pozdě, ale snad mne pochopíš, neboť víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, také jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan."

Pála, jinak také horlivý činovník organizace českých fašistů Vlajka, okamžitě zatelefonoval na četnickou stanici ve Slaném. Vyzvednutím dopisu byl pověřen strážmistr Vybíral. Jak vyšlo najevo u poválečného soudu s Pálou, Vybíral se snažil továrníka přesvědčit, že jde o nezávazný milostný dopis. Pála mu ale na to - alespoň podle protokolu - řekl: "Mýlíte se, já myslím, že to bude jeden z útočníků na Heydricha. Už abyste ho měli, abychom měli jednou klid." Zprávu o dopisu tak dostalo kladenské gestapo. Gestapáci sedli do auta a vydali se k Aničce Maruščákové, na statek do Holous.

Omyl je zřejmí. Pozdě!

V archívu českého ministerstva vnitra je možné objevit dopis, který matka Anny Maruščákové poslala po skončení války Mimořádnému lidovému soudu v Praze. Dopis psal její syn, stará paní byla negramotná. Helena Maruščáková v něm vzpomíná na osudný 3. červen - jak gestapáci všechno v domě zpřeházeli a tvářili se velmi rozmrzele, protože nic nenašli. Pak ale nějaký český strážmistr z Brandýska přinesl z vedlejší místnosti svazek dopisů. Byly to listy, které Anička dostala od Milana. "Kladenští gestapáci se zaradovali, něco si řekli německy, tomu jsem já nerozuměla. Ale moje dcera Anička Maruščáková uměla dobře německy, tak jim rozuměla. Pozorovala jsem na mé dceři Aničce, že se prudce zachvěla. Tak jsem věděla, že je zle."

Bylo. Vyděšená Anička byla odvezena do úřadovny gestapa v Kladně. Anička už při prvním výslechu vypověděla, že se jí Milan jednou ptal, jestli má známé v Lidicích. Když mu odpověděla, že zná jistou Marii Strakovou, požádal ji, aby jejím prostřednictvím u Horáků vyřídila, že Pepi Horák je v Anglii a má se dobře. Gestapáci zavětřili. V té době už bylo jasné, že atentát nespáchali příslušníci domácího odboje, ale parašutisté z Anglie. Stejně tak věděli, že dva obyvatelé Lidic - Josef Horák a Josef Stříbrný - skutečně působí v československé zahraniční armádě. Nacisté si uvedené skutečnosti propojili a došli k jednoznačnému závěru: atentátníkem byl Josef Horák z Lidic. A protože v té době už bylo v Berlíně rozhodnuto o tom, že jedna česká vesnice musí odvetou za Heydrichovu smrt zmizet z mapy, byl osud Lidic zpečetěn.

Ani ne čtyřiadvacet hodin po zatčení Aničky Maruščákové - 4. června 1942, tedy ve stejný den, kdy umírá Reinhard Heydrich - vtrhlo do Lidic gestapo. Zatčeni byli všichni členové rodin Horákových a Stříbrných. Později budou popraveni v Praze-Kobylisích. Až na jedinou výjimku: doma zůstala sestra Josefa Horáka Anna, provdaná Nešporová, jež byla tehdy v devátém měsíci těhotenství.

Ve stejný den dopadli gestapáci i Václava Říhu. Už při prvním výslechu se Říha sesypal a vyprávěl o tom, jak se bál ženy i tchyně a že tajemný, mnoho naznačující dopis napsal jen proto, aby ho Anička už nehledala. Nacisté byli roztrpčeni. Žádný Horák z Anglie, jenom užvaněný milenec. Jenže nacistická mašinérie už pracovala na plné obrátky.

Celek tragických příběhů

Ne všechny ženy z těch, co přežily, mají i po šedesáti letech sílu vyprávět, co se v Lidicích odehrálo v noci z 9. na 10. června. Přesto, co víme? Vyhánění z domů začalo krátce po půlnoci. Miloslava Kalibová vzpomíná, že v každé skupině německých vojáků byl vždy i jeden sudetský Němec, který pomáhal mimo jiné jako tlumočník.

Ženy s dětmi musely odejít do budovy školy. Tam odevzdaly všechny peníze a cennosti, včetně náušnic a snubních prstýnků. Muži byli soustředěni na dvoře Horákova statku, strýce letce Josefa Horáka a jeho sestry Anny Nešporové. Mezi pátou a šestou hodinou ranní byly ženy i s dětmi naloženy do náklaďáků a odvezeny do tělocvičny kladenské reálky. Té noci se ve vesnici odvinulo mnoho konkrétních lidských příběhů, často lemovaných náhodami a paradoxy, z nichž byla posléze lidická tragédie - ve svém děsivém celku - vystavěna.

Setkání s popravčím a jeho svědomím

Následující setkání se uskutečnilo v Hamburku na podzim roku 2000. Muž, který seděl proti mně v kožené lenošce, se jmenoval Günther Müller. V té době mu bylo osmasedmdesát let. V roce 1942 působil jako voják pořádkových jednotek v Halle an der Saale, tedy v rodišti Reinharda Heydricha. Patřil tak do skupiny třiceti německých vojáků z tohoto města, kteří byli vybráni pro lidickou exekuci. Můj hostitel na ty chvíle nevzpomínal rád. Stále jen opakoval, že šlo o rozkaz. Kromě toho byl i po letech přesvědčen, že oběťmi byli výhradně ti, kteří pomáhali Heydrichovým atentátníkům. Na otázku, jestli mu jako nebezpečný terorista připadal i bezmála osmdesátiletý lidický farář či sotva čtrnáctiletý chlapec, mi pan Müller neopověděl.

Jak jsem později zjistil, pan Müller mi neříkal pravdu. Z poválečných protokolů je zřejmé, že členové popravčí čety se k exekuci přihlásili dobrovolně. Pouze dvěma z nich se během poprav udělalo špatně a museli si na nějakou dobu odpočinout - pomocí kořalky, kterou fasovali ve velkém množství.

Zloději dětí

Po třech dnech čekání v tělocvičně kladenské reálky byly lidické ženy odvezeny do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Odvlečeno tak bylo 196 žen, nejstarší z nich bylo 88 let. Ještě předtím byly matkám odebrány děti, aby v drtivě většině skončily zplynované v polském Chelmnu. Anna Nešporová byla těchto scén ušetřena, i když koncentráku stejně neunikla. Už první den v tělocvičně ji přepadly porodní bolesti. Byla odvezena do kladenské nemocnice a odtud do vězeňské nemocnice v pražské Dykově ulici, kde 19. června porodila dceru Věnceslavu.

Nedlouho po Anně Nešporové porodila v Dykově ulici další lidická žena - Marie Hanžlová. Narodil se jí chlapeček. Avšak jednoho dne přišli za oběma ženami Němci. Musí prý s nimi na Pankrác ke krátkému výslechu. Dostaly čestné slovo - během hodiny budou zpět u svých dětí. "Čekaly jsme, ale nic se nedělo," vzpomíná Anna Nešporová. "Tak jsem se odvážila dozorců zeptat, co s námi bude, že už musíme zpátky ke svým dětem a ti pánové v uniformě nám dali čestné slovo. Dozorci se na nás chvíli nechápavě dívali a pak se dali do smíchu. Byl to hurónský smích. Smáli se, až se za boky popadali, jako kdybych řekla já nevím jaký vtip. Pak nás zavřeli do cely. Nespaly jsme celou noc, bouchaly na dveře, volaly svoje děti. Marně. Druhý den nás odvezli do koncentráku." Od té chvíle Anna Nešporová svou dceru nespatřila. Stejně jako Marie Hanžlová svého syna.

Jenom den před tím dobylo více než tisíc německých vojáků pravoslavný kostel v pražské Resslově ulici. Skrývalo se tu sedm československých parašutistů včetně Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše. Teprve teď, když nacisté zjistili, že mezi mrtvými parašutisty nejsou ani Josef Horák, ani Josef Stříbrný, bylo definitivně zjevné, že Lidice byly zlikvidovány úplně zbytečně.

Anička Maruščáková stejně jako Václav Říha byli uvězněni v terezínské Malé pevnosti. Společně s nimi tu byli i další takzvaní pomocníci parašutistů. Dne 23. října 1942 je všechny čekal transport do koncentračního tábora Mauthausen. O den později nastala největší exekuce v historii tábora. Začala v 8. 30 a skončila v 17. 42. Každé dvě minuty byla zastřelena jedna oběť ranou do týla. Celkem 264 lidí. Anička Maruščáková byla zabita v 9. 42. Václav Říha přišel na řadu v 16. 38.

Trpký návrat a smutný konec

V roce 1945 se ty lidické ženy, které měly štěstí a přežily, vracely domů. Teprve teď se dozvěděly, co se stalo s jejich muži, s jejich dětmi i jejich vesnicí. Ale ze zahraničí se vraceli také naši vojáci. Mezi nimi Josef Horák a Josef Stříbrný. Čekalo je trpké přivítání. "Některé ženské jim vyčítaly, že byli v Anglii," vzpomíná Anna Šíchová. "Znala jsem tři takové, které jim moc ubližovaly. Zvláště Pepíku Horákovi. Pamatuji se, jak byl jednou Pepík u mé mámy a pořád opakoval: teta Sajdlovic, my jsme přece nic nezavinili, vždyť my jenom bojovali, nasazovali svoje krky. Faktem je, že ti kluci, myslím Horák se Stříbrným, si po návratu dost vytrpěli."

Josef Horák a Josef Stříbrný se vrátili do vlasti s hodností štábních kapitánů. Sloužili na hlavním štábu velitelství letectva v Praze. Pak ale přišel únor 1948 a oba byli ze svých míst odstraněni. Jejich další osud popisuje letecký historik Jiří Rajlich: "Horák odešel do leteckého učiliště v Prostějově a Stříbrný do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. To ale bylo jen na velmi krátkou dobu. Protože už v dubnu byli pro své postoje k novému režimu z letectva i armády propuštěni. Zde se jejich cesty rozdělily. Horák se vrátil při první možné příležitosti do Velké Británie, kde už měl ženu a dvě děti. Opět vstoupil do služeb britského letectva." V lednu 1949 major Josef Horák při cvičném letu tragicky zahynul. Jeho sestru československé úřady nepustily na pohřeb.

Josef Stříbrný se stal občanem druhé kategorie. Zbyly na něj jenom dělnické profese a nakonec se živil jako natěrač. Rozpadlo se mu manželství, záhy onemocněl rozedmou plic. Zemřel zcela zapomenut v roce 1976 v Písku. Bylo mu teprve 61 let.

Poslední lidická oběť

Jak už víme, Václav Říha, jenž svou lehkomyslností způsobil tragédii Lidic, byl ženatý a měl malou dcerku. Manželka Václava Říhy se po válce znovu vdala. Jejím mužem se stal bývalý příslušník Svobodovy armády. Bylo to šťastné manželství.

Pak ale přišel rok 1958 a jednoho dne našli šestnáctiletou Stáňu doma otrávenou svítiplynem. Paní Dudová si myslí, že to byla nešťastná náhoda. "Ta dívka přece neměla proč umírat. Dobře se učila, měla i známost." Avšak někdejší spolužačka Stáni Říhové, jež nechce z pochopitelných důvodů uvádět své jméno, říká něco jiného: "Pokud vím, byla na svého pravého otce velmi hrdá. Říkávala, že zahynul v koncentráku jako hrdina. Prý v souvislosti s Lidicemi. Dokonce u sebe nosívala jeho fotografii. Až jsem ji jednou viděla celou uplakanou. Tehdy se mi svěřila, že o svém otci už nechce nikdy slyšet. Něco se o něm dozvěděla. Za pár dní byla mrtvá." Dozvěděla se Stáňa Říhová, co vlastně její otec způsobil? A pokud ano, od koho? Stalo se tak při náhodné návštěvě Lidic? Ledacos prý věděla její babička, matka Václava Říhy, ta je ale už řadu let mrtvá. A zřejmě si své tajemství odnesla s sebou do hrobu. Stejně jako šestnáctiletá Stáňa Říhová.

Čekání

Od událostí v Lidicích uplynulo šedesát let. Přesto má Anna Nešporová stále pocit, jako by se všechno stalo včera. Pořád má vše před očima. Stejně jako svou dceru. "Vídám ji často ve svých snech. Už dospělou, hezkou, štíhlou, podobnou svému otci. Věřte mi, kdybych se dozvěděla, že někde žije... já bych ji neobtěžovala svou přítomností, protože jsem neměla šanci vychovat ji, ale byl by to pro mě ten nejkrásnější okamžik života."

*

Bezprostředně po lidické tragédii se těhotným ženám narodilo šest dětí. Brzy po porodu byly matkám odebrány. Všechny jsou v matrice zapsány pod německými jmény, čtyři z nich s poznámkou, že zemřely. Další dítě se narodilo v Ravensbrücku. Byl to chlapec a záhy byl usmrcen. V letech 1945 až 1947 se podařilo najít pouze devět zavlečených lidických dětí. Sedm, jimž bylo v době lidické tragédie méně než jeden rok, přežilo - až na jednoho chlapce - v německém dětském domově. Dvaaosmdesát dětí zplynovali nacisté v polském Chelmnu.

REFLEX

obsah | Česká republika