Ohrožené památky metropole

V poslední době se čím dál tím hlasitěji začínají ozývat pražští památkáři v souvislosti se zbytečným demolováním historických budov. Velký rozruch způsobilo nedávno vydané nařízení k demolici domu ve Vodičkově ulici číslo popisné 1277/II. Tato budova, kterou v roce 1876 postavili Alois Lisenbauer a Alfréd Kirpal, tvořila spolu s Dívčí školou a Hlávkovým nadačním domem urbanistický celek. Její demolice tak výrazně narušila estetický ráz této části ulice. Magistrát tehdy argumentoval, že stavba již měla celkově narušenou statiku a její zachování by tudíž nebylo rozumné a dokonce prý ani dlouhodobě možné. Z řad zainteresovaných odborníků z fundovaných institucí, jakou je například Státní ústav památkové péče, však přicházeli informace minimálně rozporuplnějšího rázu. K nim však tehdy nebylo přihlédnuto.

Tento případ rozhodně nebyl první ani poslední v této kategorii. Neuplynulo mnoho času a celá situace se opakuje. Tentokrát se jedná o klasicistní dům ve Školské ulici, který roku 1842 postavil architekt Johann Nowotný, a ve kterém se narodil i světoznámý spisovatel Jaroslav Hašek. Památkáři se tentokrát obrátili přímo na pražského primátora Jana Kasla.

"Tento dům není staticky narušen a jeho stav nevyžaduje jako krajní řešení demolici," padlo mimo jiné v dopise adresovaném primátorovi, který podepdsal ředitel Ústavu dějin umění Akademie věd ČR spolu s ředitelem Státního ústavu památkové péče Josefem Štulcem a Beket Bukovinskou z Uměleckohistorické společnosti v českých zemích. Primátorova kancelář je následně odkázala na odbor výstavby pro Prahu 1, kde by mělo řízení o vydání demoličního výměru probíhat. Tam však o této záležitosti nikdo nic nevěděl. Prý se na ně s požadavkem, aby se demolicí zabývali, doposud nikdo neobrátil.

Právník památkového odboru magistrátu hlavního města Robert Hejčík se k celé situaci nakonec vyjádřil s tím, že jejich stanovisko k demolici nemusí být vždy nezbytné. O demolici má ze zákona právo žádat pouze majitel a pokud je tato žádost podložena dostatečnými fakty o nefunkčnosti budovy, bývá jí zpravidla vyhověno. Stejně tak tomu bylo prý i v případě domu ve Školské ulici. Jméno majitele, který se usiluje o likvidaci této památky, však zůstalo utajeno. Podle Konečného, Štulce a Bukovinské je to však zcela běžná praxe. Vlastník nechá historickou budovu chátrat a poté označí její stav za havarijní. A motivem přitom je prý zcela evidentní touha podnikatelů získat výhodnou stavební parcelu.

Ještěže se zatím dokážeme sjednotit alespoň pokud jde o naše památky z nejcennějších. A nebo už ne?

Již několik let se plánuje rozsáhlá rekonstrukce Karlova mostu. V průběhu letošního roku to již začalo vypadat, že nakonec vše dospěje ke zdárnému konci. Teď už to s jistotou tvrdit nelze. Původní verze městského rozpočtu na příští rok počítala s uvolněním částky 128 miliónů korun, která by měla veškeré opravy pokrýt. Ve finále se však tato cifra snížila na méně než polovinu. Do března příštího roku, kdy má být rekonstrukce zahájena, tedy zbývá sehnat zhruba 68 miliónů korun. Podle ekonomického náměstka primátora Jiřího Paroubka se počítá ještě se 30 milióny, které by měla přinést veřejná sbírka. Ta však zatím činí pouhých 8 miliónů. A i kdyby se nakonec lidé rozhodli, že jim na jedné z nejvýznamnějších českých památek přece jen ještě záleží a stihli za ty zbývající čtyři měsíce navršit 22 miliónů, stále by to podle původních propočtů rozhodně nestačilo. Jiří Paroubek tvrdí, že by ještě měla vzniknout rozpočtová rezerva ve výši 40 miliónů korun, která by se snad "když bude nejhůř" mohla na opravy uvolnit. A nebo se vše zase o nějaký ten rok posune? Když to tak půjde dál, nebude žádných podobných rekonstrukcí třeba. "Nechat zchátrat a poté zdemolovat" - nezbývat než doufat, že se tento postup nakonec nestane jakýmsi "konečným řešením památkové otázky".

MARTIN PÍSECKÝ

obsah | Česká republika