Krach největší privatizace v dějinách ČR

Z největší plánované privatizace v českých dějinách po sáhodlouhých tahanicích a podivných neorůhledných zvratech nakonec sešlo. Alespoň prozatím. Vládní kabinet se na svém zasedání 8. 1. 2001 shodl na zrušení celé předchozí soutěže a odmítnutí veškerých nabídek všech společností zůčastněných v konkurzu o majoritní balík akcií Českých energetických závodů. Podle vyjádření premiéra Miloše Zemana se tak stalo s ohledem na ne zcela nejvýhodnější podmínky, které by z případného souhlasu pro českou ekonomiku plynuly. Vyjádřeno elementární řečí čísel, nikdo nebyl schopen či ochoten zaplatit vládou požadovaných 200 miliard. Ani to však zdaleka nebyl jediný předpoklad k naplnění dlouho plánovaného monstrózního projektu. Celá věc byla zpočátku mnohem složitější a, jak už tak bývá v českých poměrech zvykem, mnohem podivnější.

Vše začalo jednoho krásného březnového odpoledne roku 1998. Tehdy prozatimní úřednická vláda Josefa Tošovského rozotočila kola osudu, když přijala dvě usnesení k postupu privatizace distribučních společností. O více než rok později v červenci 1999 vláda novopečeného premiéra Zemana tato usnesení obratem ruky zrušila. Následně se sociálně deokratická vláda poprvé zaměřila konkrétně na energetiku. Ministři průmyslu a obchodu a financí vypracovaly dva projekty strategie privatizace energetických firem. MPO navrhovalo prodat ČEZ resp. Transgas společně s distributory, MF naopak prosazovalo tolik populární oddělený prodej distribučních firem. Poté se elektrizující povětří na chvíli ustálilo. Kabinet se pro změnu podílel na jiných skandálcích.

12. ledna 2000 se však vláda přece jen na svou starou bolest rozvzpomenula. Na jednom obzvláště plodném setkání jednomyslně schválila tzv. energetickou politiku. Jejím cílem bylo mimo jiné dokončení privatizace energetik. Tím se všem pochopitelně ohromně ulevilo. Privatizovat se bude! 4. října 2000 vláda rozhodla, že prodá státní podíl v ČEZ najednou s šesti distribučními společnostmi, a to na základě výběrového řízení. Státní podíly ve společnostech Pražská energetika a Jihočeská energetika, kde stát majoritu ztratil, prodá odděleně až po privatizaci ČEZ a šesti distributorů.

Věci se pohnuly kupředu. Ještě koncem téhož roku vyzval Fond národního majetku potencionální uchazeče o pozici poradce vlády při privatizaci ČEZ o předběžné projevení zájmu. V únoru 2001, kdy FNM vyzval potencionální investory o přihlášení se do konkurzu o české elektroenergetické závody, se zdálo, že vše půjde kupředu rychlým samospádem. Mnozí jako obvykle zapomněli, že samospád vede zpravidla pouze směrem dolů. Začalo jít do echt českého tuhého. 20. března vyhlásil FNM poradcem státu společnosti Deloitte & Touche a N.M. Rothschild and Sond Limited. 9. dubna vláda uložila ministru financí Pavlu Mertlíkovi, aby na základě právního rozboru legální cestou tento výběr uvedl v neplatnost. Přičemž, aby tomu chudákovi ušetřily čas, odmítli další jím připravované privatizační kroky. Den poté Mertlík rezignoval na svoji funkci. - Úřad pro ochranu hospodářské soutěže pak moudře usoudil, že nejlepší bude celý konkurz k výběru poradců zrušit. Vládní kabinet zaplesal nad náhlou volností volby a jmenoval svým poradcem kupodivu společnost Deloitte & Touche. Nám nezbylo než krčit rameny.

Koncem července FNM vyzval investory k vyjádření tentokrát zcela seriozního zájmu o majoritní balík akcií energetických firem. Do 10. září zájem vyjádřilo 12 potencionálních investorů z Evropy a Severní Ameriky.

Vláda, věrna tradici náhlých a nepochopitelných zásahů, změnila své usnesení z října předchozího roku. Rozhodla, že do osudí privatizace vhodí svůj kompletní 67,6 procentní podíl v ČEZ místo původních 64 procent. Tomu se však v tu chvíli podivil málokdo. Většina s napětím očekávala, kteří šťastlivci se probojují do užšího výběru této žhavé tomboly. Jména těchto kandidátů zveřejnila vládou prověřená, čili důvěryhodná, meziresortní komise 3. října. Šlo o francouzskou Eléctricité de France (EdF), belgický Electrabel a konsorcia italského Enelu, španělské Iberdroly a britské International Power s americkou NRG Energy .Návrhy kupních smluv odevzdali k posouzení privatizační komisí poradci pro privatizaci EdF, Enel s Iberdrolou a International Power.

V prosinci se už zdálo, že je o celé věci téměř rozhodnuto. Objevily se spekulace, že se jeden z favoritů francouzská EdF posledního kola privatizační šarády s největší pravděpodobností nezúčastní. 16. prosince to potvrdila i sama privatizační komise, když vyhlásila, že ze soutěže jsou vyloučeni všichni zájemci kromě italské společnosti Enel. V ten moment už jednoznačně nebylo pochyb o tom, kdo se stane většinovým vlastníkem akcií Českých energetických závodů. Tedy nebylo by... Kdyby se v malé zemi v srdci Evropy absence jakýchkoliv pochyb téměř vždy neukázala jako zcela lichá. K již téměř celkovému zmatení české populace přeložila vláda konečné rozhodnutí na leden tohoto roku, aby se mohla řádně prostudovat rovněž nabídka francouzské EdF, která se neznámo kdy opět ocitla ve hře.

Od té chvíle se naši čelní představitelé utrhli ze řetězu. Snad přes noc podlehli známé a poměrně rozšířené chorobě zvané "velká česká hrdost". Následně zveřejněné privatizační podmínky tak vyzněly pro kdekoho značně překvpaivě. Zejména pro zahraniční investory.

Podle oficiálního vyjádření by každý ze dvou zbylých investorů musel za elektroenergetiku nabídnout nejméně 200 miliard korun. Enel/Iberdrola podle zdroje agentury Reuters tuto částku nenabídla. Pro ně přijatelná cifra se pohybovala kolem 136 miliard korun. Nabídka EdF se nakonec nezveřejnila vůbec. Důvodem bylo, že firma měla připomínky ke kupní smlouvě. Nelíbily se jí totiž omezující podmínky. Ty se konec konců příliš nezamlouvaly ani Italům. "Česká republika není žádné ořezávátko," neachal se slyšet po svém tradičním způsobu premiér Zeman. "Po úspěšné privatizaci plynárenství nejsme v roli prosebníka. Pokud našim podmínkám nikdo nevyhoví nemusíme energetiku privatizovat za každou cenu." Základní podmínky, které ministr průmyslu a obchodu Grégr postupně navršil, spočívaly zejména v závazku k odběru velkého množství hnědého uhlí, v nutnosti prodávat stanovené množství elektřiny a v zákazu prodeje či slučování a likvidace koupených firem.

7. ledna posoudila privatizační komise konečné nabídky obou společností a doporučila vládě tendr zrušit. Italové ani Francouzi se zřejmě nezlomili. 8. ledna vláda ČR zrušila největší privatizaci v dějinách republiky. Češi nejsou žádná ořezávátka. Co tedy bude s českou energetikou je zatím ve hvězdách. Vláda privatizaci rozhodně nemíní vzdát. Ministr Grégr prohlásil i cosi o prodeji bez konkurzu. To bude zase z ostudy kabát. Ale co naplat? Svítit se snad bude dál. To jediné se snad dá říct s jistotou i u nás. Tedy prozatím...

MARTIN PÍSECKÝ

obsah | Česká republika