Český osud Jiřího Rumla

Jiří Ruml, známý novinář, dramatik, rozhlasový pracovník, disident i politik, zemřel před týdnem po dlouhé a těžké nemoci ve věku nedožitých 79 let. Nejen na společné působení v Lidových novinách vzpomíná jeho blízký spolupracovník - historik, publicista a diplomat Jaroslav Jírů.

Nejdříve jsem z Jiřího Rumla poznal jeho ženu Jiřinu. Bratrská internacionální pomoc nás v srpnu 1968 zahnala do improvizovaného rozhlasového dokumentačního střediska v Rubínově ulici. Na několika přijímačích jsme poslouchali zahraniční rozhlasové stanice a předávali jejich zprávy našim vysílačům. Jiřina přepisovala texty na stroji, ale také mazala chleby máslem, vařila kávu a čaj. Dělali jsme všechno, co bylo právě třeba. Věděl jsem, kdo je její muž, a řekl jsem si, že má dobrý vkus, protože to byla elegantní dáma a uměla přitom umýt nádobí.

Pan Reportér

Jiří Ruml byl v té době - a nejen pro mne - Reportér. Týdeník Svazu novinářů, ve kterém začal pracovat krátce potom, kdy ho spolu se Slávou Voseckým vyhodili z rozhlasu. Byl to pro mne - Literární noviny prominou - nejlepší časopis té doby. Studenti české žurnalistiky by dnes o něm měli psát diplomové práce. Nemůže se bez něho obejít nikdo, kdo chce pochopit, jak a proč česká společnost dospěla k jaru 1968.

Pro mne byl Reportér v té chvíli jasnou hvězdou a černou můrou zároveň. Neboť můj rozhlasový šéf Milan Weiner chodil každé ráno po redakci a provolával: Pište do Reportéra, pište do Reportéra! A my jsme psali, pokud nám síly stačily.

Po vpádu "vstupců" naši přičinliví soudruzi načas týdeník pro výstrahu zastavili a pak ho zase povolili. V prvním pozásahovém čísle mně vyšel článek. Sekretářka mi donesla exemplář do rozhlasu a já ho hýčkal v dlani cestou domů přeplněnou tramvají. Reportér Jiřího Rumla! Rozbory, diskuse, reportáže, glosy. Šel ve stáncích doslova na dračku.

V roce 1990 se časopis pokusili obnovit. Vyšlo jen několik čísel a zašel na obecný nezájem. Pak jsme se s Jiřím Rumlem za totality několikrát potkali a prohodili pár slov. Ale to velké setkání se odehrálo uprostřed roku 1987 na oslavách padesátin Jiřího Dienstbiera.

Jasná vize

Jiří Ruml tam stál v kruhu hezkých žen - nikdy nebyl proti tomu - a kýval na mne prstem: "Chtěl bys se mnou dělat Lidové noviny?" Nejdřív se mi zdálo, že špatně slyším. S Jiřím Rumlem z Reportéra jsem byl ochoten jít třeba do pekel, ale vydávat noviny? Gorbačovova perestrojka se teprve rozbíhala, v Československu se téměř nic nedělo, samizdatové občasníky vyťukávané pracně na psacích strojích měly jepičí život a zanikaly jeden po druhém.

Vydávat noviny s Jiřím Rumlem z Reportéra, to znělo jako pohádka o budoucích časech, které byly zatím v nedohlednu. Ale ty dámy kolem něho se přívětivě usmívaly a já jsem honem přikývl, aby si to třeba nerozmyslel. O něco později jsme se sešli u Václava Havla na nábřeží Vltavy. Jiří Ruml byl na tu schůzku pečlivě připraven, měl už přesnou představu o tom, jaké bude záhlaví a jak se budou lámat sloupce. Jeho vize byla velmi jasná. Musí to být časopis, řekl nám, který nebudou číst jen disidenti, ale i tisíce ostatních. Musíme ven z toho ghetta, pravil, do něhož nás režim často velmi úspěšně - uzavíral.

Bylo nás tam asi dvacet a kromě hostitele nikdo Jirku nepodpořil. Zanikne stejně jako ostatní, tento názor převládal. Jen nesměle se ozvalo několik mladých, že by se to mohlo zkusit. Jejich hlas neměl váhu. Ludvík Vaculík napsal dokonce dopis, v němž nás varoval: "Nedělejte to!"

Zdálo se mi, že to všechno Jiří Ruml nevnímá. Seděl jakoby netečně a kreslil schéma první strany. Do konce roku vyšla dvě zkusmá čísla. To první bylo hrozné, další jen o něco málo lepší. Ale začátkem příštího roku už vyšlo něco, co jakžtakž vypadalo, a Václav Havel tam napsal úvodník s titulem Noviny jako škola. Totalitní režim, stálo v něm, nás odnaučil psát pro lidi, jasně a srozumitelně. Budeme se to znovu učit.

Samizdatové Lidové noviny se rozeběhly. Ti, kdo od toho Jiřího Rumla zrazovali, se stali jejich redaktory a spolupracovníky. Když se nám podařilo získat a otisknout rukopis nevydatelných, protože nechtěně komických Pamětí Vasila Bilaka, kolovaly už po republice tisíce kopií Lidovek. Všiml si nás New York Times a pařížský Le Monde nám věnoval celou tiskovou stranu. Podobné pocty se žádný samizdat z východní Evropy ani předtím, ani potom nedočkal.

Šupiny na očích

Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, se na internetu bouřlivě diskutuje: My známe jiného Jiřího Rumla, toho z padesátých let, zapáleného stalinistu oslavujícího kolektivizaci vesnice, opěvujícího Klementa Gottwalda, píší někteří. Jiní zase připomínají, že byl zpravodajem v politických procesech. Mají pravdu. Ostatně takových bylo mezi vynikajícími žurnalisty pražského jara více, stejný osud měl například A. J. Liehm.

Největším problémem Jiřího Rumla bylo, že všechno, co kdy dělal, prováděl s obrovským zápalem, nic neuměl jen tak napolo. Jeho otec byl zedník, on hrál ochotnické divadlo, všichni přátelé byli levičáci stejně jako jeho příbuzný Jindřich Plachta. Domníval se, že se krize, nezaměstnanost a války už nikdy nesmějí opakovat, a komunisté na to nabízeli jednoduchá a zdánlivě logická řešení. Později o tom sám řekl: "Bylo mi dvacet let a musím říct, že jsem byl zapálený komunista, věřil jsem, že bude líp, že budujeme šťastnou budoucnost."

Přišla destalinizace a Jiřímu začaly padat šupiny z očí. Nejdříve se to projevovalo tím, že utíkal od "velkých" témat, protože cítil jejich ošidnost. Rád psal, že někdo něco objevil, že přišel s čímsi první. Ale pak se zhluboka nadechl a prosadil jako šéf rozhlasové publicistiky pořad Lidé, doba, život. Mluvilo se v něm o lidech, kteří byli nespravedlivě postiženi, zavřeni nebo nesměli studovat, protože neměli správný třídní původ.

A přišly přirozeně první srážky s mocí. Přátelé z internetových diskusí, psal se teprve rok 1961! Rok předtím byli propuštěni političtí vězni, řešily se první rehabilitace, moc se stále urputně bránila. Jiřího Rumla nečekaly za jeho reportáže pochvaly a stranická vyznamenání. Dostával řádně přes prsty a nakonec byl z rozhlasu propuštěn. Nepřizpůsobil se proudu, šel proti němu, nedal se odradit.

Sám se na toto údobí svého života díval kriticky. "To byl náš hlavní blud, vylepšovat," řekl pro Literární noviny. Teprve v roce 1968 začal pomalu dospívat k názoru, že chyba je někde jinde, mnohem hlouběji, v samé podstatě systému. A tak jeho složitá cesta k poznání skutečnosti upozorňuje na základní rozpor ve vývoji české společnosti druhé poloviny minulého století. Jedna její část rozpoznala vady totalitního systému hned a nikdy se s ním nesmířila. Druhá podléhala zpočátku jeho klamům, ale později prohlédla a snažila se z toho pro sebe vyvodit důsledky. K této druhé vrstvě patřil i Jiří Ruml.

Balancování na hraně

Po roce 1969 se z Jiřího Rumla redaktora stal Jiří Ruml jeřábník. Podepsal Chartu 77, jednu dobu byl jejím mluvčím, pracoval ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Rok strávil ve vyšetřovací vazbě. Při nejrůznějších příležitostech spával v celách předběžného zadržení při proslulých "osmačtyřicítkách". Zažil desítky domovních prohlídek, při nichž kapitán Bežuch a jeho estébáčtí biřici s oblibou vykopávali dveře jeho bytu a zanechávali po sobě neuvěřitelnou spoušť. Většinu z těch svízelů s ním snášel i jeho syn Jan a celá rodina. S redigováním Lidových novin přibyla Jiřímu Rumlovi další starost. Musel především najít mantinely oné nebezpečné hrany, na níž se celý ten podnik pohyboval. Nejsme ilegální časopis, hlásal neúnavně. A tak společně s Rudolfem Zemanem navštěvoval vytrvale Federální úřad pro tisk a informace a přesvědčoval jeho úředníky, že se pilně snažíme najít vydavatele, což bylo tehdy podmínkou pro možnost vycházet. Tento úřad také po celou dobu existence samizdatových Lidových novin naprosto pravidelně dostával jeden povinný výtisk. A když nás později začali pokutovat, platili jsme postihy naprosto spolehlivě. Jména členů redakční rady jsme měli pěkně v záhlaví, dobrá polovina článků vycházela podepsána, tak jakápak ilegalita!

To všechno ovšem probíhalo tak, jak líčím, jen proto, že totalitní režim už mlel z posledního. Gorbačovova glasnosť ho postavila do schizofrenní situace a my jsme potměšile zdůrazňovali, že chceme jen to, co v Sovětském svazu už existuje. Ale selanka to nebyla. Vždy před uzávěrkou jsme si všímali, že se kolem nás estébáci začali jen hemžit. My z redakce a redakční rady jsme je moc nezajímali, věděli o nás všechno. Zajímala je tiskárna, ale tu nikdy nevypátrali, i když několik týdnů před listopadem byli nebezpečně blízko.

Dne 12. října 1989 došla Fojtíkovi a spol. trpělivost. Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana zatkli. Byli jsme na to připraveni, nedostali nás, Lidovky vycházely dál. To se jim nesmí povést, říkali jsme si. Připravovali další zatykače, ale už to nestihli.

Dne 26. listopadu jsem nemohl vítat Jirku a Rudu při propuštění z Ruzyně, protože jsem právě v improvizovaném studiu francouzské televize TF 1 oznamoval do Paříže, že v Československu už nejsou političtí vězni. Přišel jsem Jirku pozdravit na druhý den. Holil se v koupelně a oznámil mi, že mne jmenuje šéfem zahraniční rubriky. "A hni sebou," dodal. "Brzy budeme vycházet jako deník."

Vstup do politiky? Omyl

Šéfredaktorem Lidových novin zůstal Jiří Ruml až do června 1990. Pak byl zvolen poslancem za Občanské fórum a noviny opustil. Později říkal, že vstup do politiky patřil k největším omylům jeho života. Na tom byl možná kus pravdy, ale upřímně řečeno, neumím si ho představit jako šéfredaktora deníku v podmínkách, jež se po roce 1990 vytvořily. Přišla doba šéfredaktorů-manažerů, pro něž jsou noviny často jen obchodní artikl. To by nebylo nic pro něj.

Najednou bylo všechno jinak a Lidové noviny se pomalu, ale jistě vydávaly někam úplně jinam, než jsme je chtěli mít. Vzpomněl jsem si tehdy na proroctví kamaráda Rudolfa Zukala. Jednou jsme cestou z porady samizdatových Lidovek přemýšleli o tom, zda se naše malá parta udrží pohromadě, až budeme svobodní. Moudrý Ruda mi řekl: "Určitě ne. Nás drží pohromadě Bilak. Až padne, budeme po sobě házet půllitry!" Splnilo se to téměř do písmene. Sklenice jsme po sobě neházeli, ale šli jsme tam, kam nás srdce táhlo. Ale ať, snad si jednou někdo vzpomene i na to, že v Lidových novinách vyrostli Petra Procházková, Jaromír Štětina a Jiří Hanák, kteří patří k tomu nejlepšímu, co v žurnalistice máme.

Po roce 1992 se Jiří Ruml vrátil ke psaní. Listopad 1989 mu splnil jeho velký sen, přinesl svobodu. Ale zároveň s ní i jisté trpkosti a zklamání, jak už to tak bývá. Psal knížky a glosoval události v Posledním slově, rubrice, kterou kdysi vymyslel a pokládal ji tak trochu za své dítě. Dospěl při tom asi k názoru, že novinář má dělat hlavně to, k čemu je ustrojen a uzpůsoben: psát.

To, co prožil, by naplnilo desítky jiných životů. Nikdy se neprodával, nebyl zvyklý uhýbat, upřímně se mýlil a bloudil, upřímně hledal pravdu a stál za ní. Takoví lidé to nemají na světě lehké. A v Česku teprve ne.