Šťáva: muž, jemuž stát platí miliony

Ještě před pár týdny ho skoro nikdo neznal. Tedy kromě lidí z ministerstva zdravotnictví, kteří vymýšleli, jak na něj vyzrát. Když se řekne Josef Šťáva dnes, zřejmě už každý ví. Bechyňský rodák, kterému spadlo do klína přes čtvrt miliardy korun jako odškodnění státu a další stamiliony ho zřejmě čekají. Kde se vzal a co v uplynulých letech dělal?

Pravnuk někdejšího správce renesančního zámku v Bechyni emigroval jako osmnáctiletý kluk krátce po ruské okupaci v roce 1968. Po dvaceti letech švýcarské emigrace se definitivně vrátil domů a s ním stovky milionů.

Společnost, kterou před šesti lety založil, vlastní bechyňské panství - zámek a pět tisíc hektarů půdy s jezery a rybníky. Do rekonstrukce zámku a zvelebení panství už Šťávova firma Panství Bechyně investovala přes dvě stě čtyřicet milionů. Jaký je však původ jeho majetku, ví spolehlivě zřejmě jen on sám. A nemá chuť se o tom bavit. "V civilizovaném světě je tato otázka považována za neslušnou. Mé osobní jmění je minimální, vše se snažím investovat jednak do zámku, jednak do farmaceutického a genetického výzkumu," napsal v e-mailovém rozhovoru s MF DNES.

Podle archivů tajné komunistické policie StB a její východoněmecké "kolegyně" Stasi, do nichž MF DNES mohla nahlédnout, je Šťáva protřelý obchodník se zbraněmi.

Zadarmo je jen smrt

V emigraci se Josef Šťáva nicméně nejprve vrhl na farmacii. Pracoval pro švýcarskou firmu Ortho Diagnostic System, která pod dohledem Stasi v NDR nakupovala krev od vězňů. Krev byla podle německého týdeníku Focus často nakažená viry žloutenky a AIDS a Ortho Diagnostic ji prodával nic netušícímu bavorskému červenému kříži. Právě s červeným křížem je spojen i nejznámější Šťávův "škraloup", korupční skandál, kvůli kterému po podnikateli dodnes prahne německá policie. V kostce šlo o to, že Šťávova firma Diag Human uplácela zástupce červeného kříže, aby krev nakupovali právě od něj. Šťáva k tomu dnes říká, že zadarmo je jen smrt. "Požadovali provize od všech farmaceutických firem. Má firma to jediná řešila transparentně, a to tak, že jsme pracovníky kříže zaměstnali na externí pracovní poměr a odměnu jim vypláceli zdaněnou. Ostatní to dělali načerno," myje si ruce Šťáva.

Německá justice to však zjevně vidí jinak. "Chtějí ho v souvislosti s touto kauzou trestně stíhat," říká nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, jejíž úřad s Němci komunikuje. Šťáva, ač emigrant, a tedy nepřítel režimu, dojednával obchody s krví i s představiteli Československé socialistické republiky. Svědčí o tom například dokumenty rozvědky z května 1985, do nichž měla MF DNES možnost nahlédnout. Stát měl podle plánu od Šťávy ročně odebírat třicet tisíc litrů krevní plazmy a výměnou za to získat vybavení do transfúzních stranic. Z obchodu nakonec nebylo nic, couvla vláda.

Podstatná je však skutečnost, že součástí dohody měla být klauzule, že kdyby se celá transakce někdy provalila, obě strany ji popřou. Jinak řečeno, mělo zůstat utajeno, že stát "kšeftuje" se Šťávou. Proč, to už dokumenty neříkají. Josef Šťáva přípravu tohoto obchodu netají. Pro jeho krach má jednoduché vysvětlení: "Zřejmě byl problém můj původ - jako emigrant jsem byl zřejmě persona non grata."

Zbraně? O čem to mluvíte?

Že by byl Šťáva pro režim nežádoucí, tomu archivy nenasvědčují. Naopak. Zejména v polovině osmdesátých let čile jezdil do republiky a kromě transakcí s krevní plazmou tu řešil i obchody se zbraněmi. A to ve velkém. Ty ovšem Šťáva striktně popírá. "Moje role ve zbrojním byznysu nebyla žádná. Nic o tom nevím," hlásí ze Švýcarska, kde se momentálně zdržuje. Ale archivy StB mluví jasně. Jen namátkou: v letech 1984 a 1985 Šťáva jednal o nákupu zbraní a protitankových granátů se státním podnikem Omnipol, angažoval se i v chystaném prodeji stotunové zásilky lehkých zbraní za 180 milionů dolarů do Argentiny.

Že by si estébáci Šťávovu "zálibu" ve zbraních vymysleli, není příliš pravděpodobné. Už proto, že do operací byl kvůli svým podnikům zapojen stát. Spíš tedy šlo o tak utajené operace bývalého režimu, že o nich vědělo jen pár vyvolených. O tom vypovídají i archivy východoněmecké Stasi. Redaktoři německého Focusu z nich vyčetli, že Šťáva platil v mezinárodním obchodu se zbraněmi za skutečné eso. Šťáva tehdy autora článků zažaloval. A prohrál...

Nejsem James Bond

Ačkoli jsou Šťávovy kontakty s českými špiony prokazatelné, nikde neexistuje věrohodný dokument, který by dokazoval, že byl agentem. "Nikdy jsem nepracoval pro žádnou tajnou službu," tvrdí on sám. Komunistická rozvědka sice plánovala jeho zverbování, ale z archivních spisů to vypadá, že sama nevěděla, co si má o něm myslet. Distanc si držela zejména kvůli jeho nadstandardním kontaktům ve všech sférách, včetně těch politických. Šťávův bratr například působil jako poradce na předsednictvu československé vlády.

Tři roky před pádem komunistického režimu dali špioni od Šťávy definitivně ruce pryč a přenechali jej vojenským tajným službám. Jaká byla jeho role tam, není známo. Vojenské archivy, na rozdíl od těch civilních, jsou stále úzkostlivě tajeny. Výše zmíněné je jen jedna tvář Josefa Šťávy. Kromě afér má nezpochybnitelnou zásluhu na rozkvětu bechyňského panství (tedy "svého" panství). Dává práci třem stovkám lidí, v Bechyni je populární. "Můžu hodnotit jen to, co dělá v Bechyni. A to je jednoznačně kladné. Postaral se o rozvoj města," říká tamní starosta Jaroslav Matějka.

Jako Rockeffelerové...

Šťáva provozuje golfové hřiště, na zámku pořádá výstavy, divadelní představení. Mezi své přátele počítá režiséry Jana Kačera či Jiřího Menzela, kteří na zámku nazkoušeli představení. "Oslnil mě svým bohatstvím, patří mu i dva baráky na pražském Staroměstském náměstí. Nemá přitom manýry boháčů, nechoval se nijak povýšeně," vypráví Jiří Menzel. "To, že bohatí lidé mívají někdy špatné svědomí a snaží se to nějak zaplácnout, je běžné. On chce alespoň pomoci rodné obci. Na původ majetku jsem se neptal. Mluvíme spolu jen o umění, má na zámku rozsáhlou sbírku. Ostatně kdoví, kde by byli všichni ti Rockeffelerové, kdyby jejich předci nezbohatli podivným způsobem."

Někteří Šťávovi bývalí spolupracovníci pohled na jeho bohatství poněkud upřesňují. "Nikdo vám nedá tolik peněz, jako vám Josef slíbí," říká jeden z nich.

Své by mohl vyprávět i právník Jiří Oršula, který Šťávovu bitvu se státem o odškodnění dovedl až k vítěznému finále. Šťáva ho letos zjara vyměnil za bývalého vicepremiéra Jana Kalvodu. Nedávná zpráva tajné služby určená ministrovi vnitra uvádí, že Šťáva dodnes dluží Orušulovi za právní služby osmdesát milionů. Oršula k tomu říká jedinou větu: "Nemohu to komentovat, protože to podléhá advokátní mlčenlivosti." Když se Josef Šťáva podívá z okna bechyňského zámku, vidí na dům dalšího svého známého, poslance Miroslava Kalouska. Dělí je jen řeka. Ačkoli svůj vztah oba označují za respekt a ne přímo přátelství, Kalousek se angažoval i ve sporu se státem. Posílal ministrovi financí dopis ve znění, že by měl stát urychleně zaplatit, jestli nechce prodělat kalhoty. Ministerští úředníci označují dopis za nátlakový, Kalousek za dotazovací.

"Chtěl jsem jen vědět, co s tím udělají. S Josefem Šťávou se znám přes dvacet let, a když se teď o něm ošklivě mluví, nebudu dělat, že ho neznám. Je to nemilosrdný a tvrdý obchodník, ale nevím o tom, že by se někdy zachoval nečestně," říká Kalousek.