Návrat z thajského pekla

Vězeň z Valdic u Jičína - českého žaláře určeného hlavně pro odsouzené k nejpřísnějším trestům - nám exkluzivní rozhovor slíbil již krátce po svém lednovém návratu do Česka. Naše setkání v návštěvní místnosti, kde nás dělila mříž, snímala průmyslová kamera a za zdí diskrétně poslouchal dozorce, se mohlo uskutečnit až koncem loňského roku. Dříve mu bránily zejména Hanykovicsovy zdravotní problémy, které si společně se vzpomínkami a třemi fotkami z věznice přivezl jako suvenýr z Thajska.

Jak jste se k drogám dostal?

V únoru 1996 jsem přes Amsterdam letěl do Thajska. Jel jsem tam už s tím, že jedu pro heroin.

Proč jste svolil k tomu stát se pašerákem a převést z Thajska do Evropy 2,4 kila heroinu?

Kvůli finanční tísni. Narodila se nám dcera a na ledničce se objevovalo stále více nezaplacených složenek. Jako obchodní zástupce hračkářské firmy jsem bral necelých osm tisíc korun. Byl jsem finanční situací k drogám donucen.

Kolik jste si měl vydělat?

O tom bych mluvit nechtěl.

Do obchodu s drogami jste se zapojil ještě před Thajskem?

Ne. Do té doby jsem o drogách neměl ani potuchy, ani jsem neznal nikoho, kdo by byl závislý. Ten problém mě míjel. Znal jsem to jen z knih My děti ze stanice Zoo a Pavučina, které mi kdysi dala matka.

Kdo vás na transakci najal?

Nechtěl bych to rozebírat. (dlouho přemýšlí) Můžu říct snad jen to, že šlo o Čechy zprostředkovaný kšeft pro někoho ze zahraničí.

Udal jste je na policii?

Ne. Ani ne tak ze strachu, ale s myšlenkou, že bude pomoženo mé rodině, což se nestalo.

Nebál jste se, že vás s drogami chytnou?

Nepřipouštěl jsem si to. Komunismus nás svým způsobem donutil pašovat - ať to bylo oblečení z Maďarska, boty z Německa nebo svatební šaty z Polska. Jako mladý kluk jsem se toho něco navozil. Takže jsem strach neměl.

Nevěděl jste nic o tom, co vám v Thajsku hrozí? Že jsou tam běžné i tresty smrti?

Neměl jsem zmapováno, jaké tresty tam jsou. Ani jsem nevěděl o Emilovi (Emil Novotný - odsouzen v Thajsku za 4,2 kg heroinu), který byl zadržen rok přede mnou.

Zatčen jste byl 1. března 1996 v Bangkoku před odletem do Finska. Přes dvě kila heroinu, které jste vezl, byly určen pro tamní trh?

Nevím, kde se měla droga distribuovat.

Na letišti šlo o náhodnou prohlídku?

Byla to náhoda spojená se smůlou. Kabát se mi nevešel do tašky a měl jsem ho přes ruku. (pohybem paže demonstruje osudnou přítomnost pláště) Nedovolili mi dát ho do rentgenového tunelu, takže ho kontrolovala uniformovaná slečna. Když už jsem u ní stál, tak si mě bohužel vzala na osobní prohlídku.

Kde jste drogu měl?

V igelitu připevněnou okolo pasu.

Co se dělo, když ji objevila?

Ptala se mě, co to je. Řekl jsem, že nevím. Nevěděl jsem, co jí odpovědět, nečekal jsem to. Zavolala do vysílačky a přiběhli čtyři muži. Těm jsem řekl, že to jsou amfetaminy. Odvedli mě do místnosti, kde mně připoutali nohu k oku, a látku otestovali. Zjistili, že je zakázaná, a zavřeli mě do rána do klece.

Pak vás odvezli na policii?

Ano. Tam mě zavřeli do místnosti velké asi 40 m2, která měla místo jedné stěny mříž. Bylo nás tam různě - od sedmi do třinácti. Byla tam dřevěná podlaha s dírou místo záchoda, kohoutek, kamera na zdi, spousta švábů a moskytů a v jednom rohu odpadky. Z průrvy podlahy vybíhali potkani.

V té době jste si již uvědomoval, v jakém jste průšvihu?

Od Němce Waltera, který uměl obstojně thajsky a zeptal se, co se mnou asi bude, jsem se dozvěděl, že můžu dostat až trest smrti nebo doživotí. Z toho šoku jsem úplně přestal jíst. Za týden, co jsem byl v policejní cele, jsem zhubl deset kilo.

Jak probíhaly výslechy?

Thajce podrobnosti nebo důvody nezajímaly. Prostě jednou mají heroin a nepátrají, kdo to člověku dal. Tehdy jsem si vymyslel příběh o nějakém Švédovi, který mi to dal na riviéře kousek od Bangkoku. Víc po tom nepátrali.

Jak jste se domluvil?

Letištní kontrola uměla perfektně anglicky. Na policii to bylo horší. Ve vězení se většinou všechno domlouvalo přes cizince, kteří tam byli déle a už se naučili thajsky.

Také jste se tam naučil thajsky?

Jen to nejnutnější. Mám vůči tomu jazyku a státu averzi. Neodsuzuji je za to, že mě odsoudili, ale za to, kam mě dali.

Kdy vaše rodina zjistila, že jste zatčen?

Rodina vůbec nevěděla, že jsem v Thajsku. Řekl jsem, že jedu za prací do Holandska. Rodiče se to dozvěděli až potom, co to vyšlo v českých médiích. První dopis od bratra jsem dostal, když jsem byl ve vazebním protidrogovém vězení, takže asi po měsíci. Přinesla mi ho konzulka Jana Chaloupková.

Jak na to rodina reagovala?

To bych shrnul do dvou slov - velká zoufalost.

Takže po týdnu na policii jste byl převezen do vazební věznice.

Je skoro v centru Bangkoku. Je to největší vězení v jihovýchodní Asii, jehož součástí je oddělení pro lidi s drogovými delikty. Na 60 m2 nás v cele bylo 60 až 70. Všichni jsou v okovech. Já měl tříkilové. Vězni, kteří tam byli za víc kilo drog, měli sedmikilové. Chodit v tom je hrozně obtížné. Kotníky jsou pořád rozedřené, hnisají.

Jak se to léčí?

Nijak. Lékařská péče tam prakticky neexistuje, stejně jako hygiena.

Co je tam vůbec nejhorší?

Když je člověk nemocný a neví, jestli mu bude pomoženo. Jdete k doktorovi, který vás na tři metry diagnostikuje a napíše recept. Nevíte, jestli jej ambasáda dostane včas, jestli lék vůbec pomůže. Měl jsem strašné štěstí - přežil jsem. Za tu dobu, co jsem tady, mi tam zemřelo pět kamarádů. Já jsem tam "jen" nechal zdraví.

Co jste dostávali k jídlu?

Každý den bylo stejné - hnědá rýže, kterou bych přirovnal k neloupané pšenici, a palička česneku na špinavém hliníkovém talíři. To bylo jídlo na celý den. Pije se užitková voda. Ve výkonu trestu jsme měli jídlo o něco lepší - 600 gramů bílé rýže a vývar buď z kuřecích kostí pro muslimy, nebo pro ostatní z prasečí kůže.

Jak proběhl soud?

Rozsudek mě překvapil. Počítal jsem s tím, že dostanu doživotí. Dali mi "jenom" 50 let. Potom mě odvezli do věznice na okraji Bangkoku, která je určena pro výkon nejpřísnějších trestů. V Thajsku nerozlišují různé typy věznic - jsou tam jen dva: do 33 let trestu a nad 33 let. Dostal jsem se na blok číslo 2, kde byla velká cizinecká komunita - sto bělochů a asi sto padesát černochů. Emil tam byl také, ale na jiném bloku.

Kdy jste se poprvé viděli?

O Vánocích 1996. Emil se od spoluvězňů dozvěděl, že jsem přijel do výkonu trestu. Asi po čtyřech dnech jsme se setkali na bráně. Tak mě tam přivítal.

Podmínky v celách byly obdobné?

Jen cely byly menší. Na 30m2 nás bylo 20 až 25.

Tamní žaláře jsou prý prolezlé korupcí...

Všechno tam je otázka peněz. Bez nich se člověk vůbec neobejde.

Kde jste je bral?

V prvních týdnech mi pomohl jeden Američan. Potom mi prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí rodina posílala měsíčně tři čtyři tisíce. Z toho jsem si kupoval jídlo a všechno, co bylo potřeba. Do věznice člověk přijde pouze s tím, co má na sobě. O ostatní přijde - krade se všude. Spousta peněz padne na korupci.

Na co konkrétně?

Hlavně na klid a ochranu.

Pokud byste nezaplatil za ochranu, tak byste byl třeba mlácen?

Ano. (dlouze se odmlčí) Když dozorci vězně přistihli při něčem, co se nesmí, třeba že si nese jídlo na celu, tak si mohl vybrat - buď zaplatí, nebo bude bit bambusovou tyčí omotanou gumou. Násilí je tam naprosto běžné.

Dostal jste někdy?

Ne. Vždy jsem se vyplatil.

Je tam běžné i sexuální násilí?

Ve vazební věznici jsem byl svědkem znásilnění mezi Thajci. Vůči Evropanům se nic takového nedělo. Thajci jsou v oblasti sexuální velmi tolerantní a otevření. Existuje tam - i ve věznicích velká skupina ladyboys. Jsou to transsexuálové, kteří mají hormonálními prostředky nebo operací vytvořena ženská prsa. Chovají se jako ženy, oblékají se tak, lakují si nehty, malují se. Když přijde do vězení ladyboy, tak se stává majetkem velitele bloku, který ho prodává.

To je asi dobrý kšeft...

Být velitelem bloku nebo dozorcem v thajské věznici je vůbec velice dobrý kšeft. Plat sice nemají nijak slavný, ale korupcí od cizinců a bohatých Thajců si vydělají horentní částky. (opět váhá) Kdysi jsme to počítali, a jen z toho, co jsme věděli, si ten náš přišel na 200 až 300 tisíc korun měsíčně.

Jak to funguje?

Vězni neustále vybírají peníze - veliteli na dovolenou, na auto, na klimatizaci do kanceláře, na svatbu dcery... Pořád je důvod nosit obálku do kanceláře. Velitelé jako kápa využívají vězně, kteří jsou odsouzeni k několika doživotním trestům. Ti už se ven nepodívají, takže jim je úplně jedno, jestli někoho zabijí. Běžně se vraždí pro karton cigaret.

Takže si vlastně vězni platí život...

I tak by se to dalo říct. Na druhou stranu, kdo z odsouzených má peníze, ten si v thajském vězení může pořídit všechno - až na auto a prostitutku. Od deky přes zařízení cely, jako je skříň, lino, barva na zeď až po drogy. Platí se také za to, kdo v které cele bude. (zamyslí se) Snad jsem neřekl něco, co by kamarády v thajském vězení mohlo poškodit. To bych nechtěl.

Mohl vás ve výkonu trestu navštívit někdo z rodiny?

Mohl, ale za cenu letenky pro jednoho jsem ve vězení mohl žít rok, takže jsem ani nechtěl, aby jezdili.

Navštívil vás tehdejší předseda sněmovny Václav Klaus...

Bylo příjemné, že se za námi stavil. Asi oprávněně se mohu domnívat, že jeho návštěva se stala zlomovou při vyjednávání o našem návratu do ČR. Ale tehdy pro nás byli důležitější lidé z ambasády - konzulka Jana Chaloupková nebo její nástupkyně Hana Flanderová, jejich asistenti a první sekretář Jiří Vataha. Na nich jsme byli s Emilem závislí a jim vděčíme za mnohé. Chtěl bych jim poděkovat, stejně jako našim rodinám, bez jejichž morální a finanční materiální pomoci a nezatracení by to nebylo možné zvládnout. Navštívit mě za tu dobu přišla spousta cizích lidí. Baťůžkáři, lidé, co byli v Bangkoku na dovolené. Něco mi přinesli a popovídali jsme si. (usmívá se) Bylo to od nich hrozně hezké.

Věřil jste, že se někdy dostanete domů?

Každý tam si vytvoří nějakou berličku, aby mohl přežít. Četl jsem dohody, které o vydávání cizinců mají jiné země. Doufal jsme, že se to podaří i ČR. Po uzavření smlouvy to již mělo reálný obraz.

Vzpomínáte si, jak jste letos v lednu vnímal návrat do Česka?

Byl to mix pocitů - velké očekávání, strach, radost. Nevěděl jsem, co mě čeká, ale strašně jsem se těšil, až uvidím rodiče a zbytek rodiny. Těšil jsem se na spoustu věcí - až se kouknu na sníh, sednu na postel nebo na záchod, až si vezmu kalhoty. Celou dobu tam jsem neležel v posteli a neměl na sobě dlouhé kalhoty - tam to není povoleno, chodí se v kraťasech.

Čekal jste, že vám v ČR sníží trest?

Nečekal. Bylo mi jasné, že česká justice má dány mantinely smlouvou. Rozhodně existují lepší dohody - ať třeba Němců, Francouzů nebo Američanů, kteří jsou dva měsíce po převozu propuštěni. Ale z pozice ČR, která nemá politické ani ekonomické páky srovnatelné s těmito státy, to bylo asi maximum. Stále pevně věřím, stejně jako Emil, že si celý trest neodpykáme.

S Emilem Novotným jste na jedné cele?

Nejsme. Bydlíme naproti. Vídáme se každý den.

S kým bydlíte?

Na cele je nás osm. Nemám oprávnění o ostatních odsouzených mluvit.

Změnil vás pobyt v Thajsku?

Člověka taková zkušenost změní strašně moc. Kromě toho, že jsem zestárnul a přišel o zdraví, tak jsem i zmoudřel. Naprosto se mi změnily životní priority. Chci žít tak, aby to nebylo diktováno komercí a mamonem. Radovat se z věcí, jako je západ slunce nebo chytání ryb. Netrápit se tím, že třeba soused má lepší auto nebo televizi.

Čím se liší váš příběh od toho, co zažil Novotný?

Nemyslím si, že by byl Emil rád, kdybych o něm mluvil.