Instinkt a zkušenost v díle Václava Chocholy

Navzdory tomu, že fotograf Václav Chochola (nar. 1923) svoji tvorbu v podstatě uzavřel s koncem 60. let minulého století, jeho dílo - tedy snímky exponované v rozmezí 40.- 60. let minulého století v tuzemsku i v zahraničí - je i v soudobém uměleckém kontextu nevídaně aktuální a živé.

Nadčasovou, symbolickou platnost Chocholova rozsáhlého a esteticky, tematicky i technicky rozličného díla mimo jiné stvrdila autorova loňská retrospektiva Fotografický archiv, která proběhla v Clam-Gallasově paláci a v Nové síni v Praze v kurátorské režii fotografovy dcery Blanky, nebo tři roky starý televizní dokument Věry Chytilové nazvaný Vzlety a pády věnovaný fotografickému kvartetu Chochola, Karel Hájek, Karel Ludwig a Zdeněk Tmej.

Ovlivnění Libní

Chocholovo výjimečné postavení v historii poválečné české fotografie nyní stvrzuje i čtrnáctý svazek anglo-české edice Fototorst, v němž umělci věnoval empatickou, široce kontextuálně pojatou a čtenářsky vstřícnou průvodní esej kritik a teoretik fotografie Aleš Kuneš. Text ilustruje třiaosmdesát Chocholových fotografií z let 1942-1982.

Libeňský rodák Václav Chochola byl vždycky v bezprostředním dotyku s aktuálními uměleckými tendencemi a s kulturními osobnostmi doby, a to nejen s fotografií, ale také s literaturou a s výtvarným uměním; ostatně první monografii mu napsal v roce 1961 básník a výtvarník Jiří Kolář. Fotograf do svého díla vstřebával jak Kolářovu tvůrčí filosofii a podněty estetiky Skupiny 42, tedy městského civilismu hledajícího magickou krásu v kulisách všednosti, tak vlivy surrealismu - v jeho experimentální i v té ryze dokumentující podobě. Souběžně se nechal ovlivňovat podněty, s nimiž přišel existencialismus nebo později experimentální umění přelomu 50. a 60. let.

Roláže s Kolářem

Chochola si během své kariéry vyzkoušel techniku rayogramu, společně s Kolářem objevili roláž, tedy možnost rozstříhat snímek na proužky a složit jej do nového obrazu nabitého novým významem; experimentoval s iluzivní fotografií. Vedle tichých, zamlžených, snových výjevů z městské periferie exponoval dramatické výjevy z konce okupace, z divadelních pódií nebo ze sportovních stadionů. Fotografoval akty, vyhotovil několik humorných autoportrétů, citlivě portrétoval své přátele (Hrabal, Lhoták, Tichý, Werich ad.) a stejně senzitivně exponoval osobnosti mezinárodního umění (mj. Brassai, Dalí, Ernst, Man Ray). Počátkem 60. let strávil jako reportér tři měsíce ve Vietnamu a v Číně.

Co tuto učiněnou tříšť v díle umělce jednotí a vyvazuje ji z časovosti? Aleš Kuneš ve svém textu cituje francouzského fotografa Brassaie, podobně jako Chochola rozkročeného mezi záznamem všednosti a surreálnými výjevy: podle něj to, co autora zajímá a prostupuje veškerou jeho tvorbu, je to "obecně lidské", to, "co hovoří o osudu člověka". Anebo Kunešovými slovy: zásadně vlivná a stále přítomná je v Chocholových černobílých fotografiích "každodennost lidského života".

"Co bys nakonec vzkázal čtenáři své knihy," ptá se Kolář Václava Chocholy ve zmíněné třiačtyřicet let staré monografii. Umělec odpovídá: "Aby se nechal vést svým instinktem a zkušeností, jako jsem se jimi nechal vést já. Tak si budeme nejblíž." Nynější torstovská monografie tato slova vrchovatě potvrzuje.