Divadelní festival německého jazyka v Praze

Tématem letošního ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka je aktuální adaptace klasiky. V prvním festivalovém týdnu se odehrála tři taková představení.

Ibsenova Nora se původně jmenovala Domov loutek jako narážka na způsob, jakým advokát Helmer vnímá svou ženu. V inscenaci berlínské Schaubühne je Nora ženou podnikatele obývajícího luxusní interiér, který si manželku drží pro stejné potěšení jako exotické rybičky v masívním akváriu. Téma zajímavé, herci také, zejména výkon Anne Tismer v roli Nory je zážitkem večera.

Odchod a vystřílený zásobník

Režisér Thomas Ostermeier, který proslul drsnými inscenacemi cool dramatiky, posunul Noru do roviny akčního thrilleru, kde se zvrací, střílí a teče krev (i na rybičky v akváriu) a kde Nořino kdysi odvážné gesto odchodu od rodiny nahradí vypálený zásobník do zmítajícího se manželova těla. Výklad sugestivní, jen styčné plochy s Ibsenovým textem a reáliemi hry občas silně drhnou.

Představu o německém divadelním minimalismu předvedl hamburský Thalia Theater osobitým přepisem Schillerovy hry Úklady a láska. Strnulé postoje aktérů na prázdné scéně se světelným křížem v pozadí, kamenné tváře zírající čelně do publika, repliky míjející partnery a do toho extravagantní tělesně pohybové etudy vypovídající o psychickém stavu postav. Ukázka laboratorní práce s důvěrně známou klasikou má zřejmě cenu pro německé publikum, bez domácího kontextu však ztrácí na ceně.

Něžná perverze

Othello mnichovské Kammerspiele a režiséra Luka Percevala šokoval pražské publikum drsně vulgarizovaným jazykem, který ovšem funguje jako přesná charakterizační zkratka machistické a sexistické agresivity vojáckého světa, jaký představují muži v Shakespearově tragédii.

Nejde ale jen o jazyk, úprava vnáší do textu tolik nových motivací (mj. do vztahu Jaga a Emílie), že by se slušelo označit inscenaci spíše za volnou variaci na Shakespeara.

Percevalův Othello je důsledně černobílý - černý a zrcadlově obrácený bílý klavír tvoří jedinou dekoraci, černé obleky nosí muži a Emílie (mimochodem štíhlá tmavá kráska Sher Hagen), Othello Thomase Thiemeho si nehraje černou tváří na Maura a jeho kostým je na rozhranní mezi černými muži a bílou Desdemonou.

Co do výkladu však mnichovský Othello černobílý není, naopak sugeruje mnoho jemných odstínů tématu bezedného vzplanutí starého muže k mladé dívce, tématu vášně, zrady, msty, zmatku a strachu z osamění.

Drobná Desdemona Julia Jentsch objímá gargantuovské tělo Thiemeho Othella a není to perverze, ale něžná, cudná i necudná hra. A když po zběsilé hádce na konci spočívají jejich tak rozdílná a unavená těla vedle sebe na černobílé hranici světla a stínu, nevíme, zda je skolila únava ze zničujícího sexu nebo smrt. Stylově čisté, emotivní představení, které dotváří zběsile hrající, zpívající, křičící i šepotající Jens Thomas, vládce nad černobílým klavírem. Festival ukončí inscenace basilejského souboru se hrou Třicet devět devadesát (ve čtvrek a v pátek) a Mamma Medeia hanoverského Schauspielhausu