Zrychlené století české fotografie

Řečeno úvodem: Jen přibližně si dovedu představit mohutnost úkolu, s nímž byli konfrontováni kurátoři vpravdě historické výstavy Česká fotografie 20. století. Tedy vývojové přehlídky uměleckého oboru, jenž se v tomto časovém úseku stihl konstituovat, vymezit se proti oborům jiným, druhově, významově a výrazově se rozrůznit a posléze i najít širokou platformu pro teoretickou a estetickou sebereflexi.

Kurátoři Vladimír Birgus a Jan Mlčoch (oba mimochodem spojující akribii teoretiků s vlastním výrazným přínosem našemu výtvarnému umění) byli postaveni před úkol povýtce konfrontační: vystavět "kompozici" této výstavy tak, aby prezentace známých až slavných jmen nepřekryla, nepřerušila přirozený tok vývojové posloupnosti média. Řešena byla navíc ještě jedna, řekněme aktuální otázka: nakolik lze dějiny oboru chápat "postaru", tedy v národním či národnostním vymezení.

Muselo to být složité rozhodování už proto, že i pro diváka-pamětníka či znalce nebo diváka-fotografa (tedy téměř pro každého) se pocit oprávněnosti zastoupení jednotlivých jmen a děl může průběžně proměňovat. Ostatně tak jako médium samo proměňovalo v jednotlivých dekádách svůj raison d'étre: od piktorialismu (kdy se fotografie svými prostředky snažila napodobit malířství) k fotografii realistické, stylizované, surrealistické, sociální i socialisticko-realistické, inscenované, dokumentární, poetické, novinářské, estetizované, a dál přes záznam výtvarných akcí (od happeningu až po konceptualismus) k fotografii reklamní a nakonec k širokému rozptylu postmoderního fotografického názoru.

Této dějinné kauzalitě vyšli autoři vstříc rozčleněním výstavy do několika samostatných, chronologicky navazujících oddílů, jakož i do tří výstavních expozic, zahrnujících přízemí Uměleckoprůmyslového musea a výstavní prostory Galerie hlavního města Prahy v domě U Kamenného zvonu a v Městské knihovně.

Historie média jako by zde (jistěže v rozličné míře autorské subjektivity) zpředmětňovala historii samu - a to s bezprostředností, jakou si nelze představit např. v sochařství a malbě. Lze říci, že fotografie obecně (nikoli tedy jen dokumentaristická či reportážní) má k dobovým paradigmatům ze své podstaty blízko a proud, jenž vytváří, místy "bere břeh" dějin. Výstava tak oprávněně vypovídá spíše o mocnosti a síle, meandrech i hlubinách tohoto proudu než o jednotlivých jeho tvůrcích (jinak tomu být ani nemůže, vždyť 423 zastoupených autorů je zde představeno více než 1200 výstavními exponáty!) Chcete-li se tedy kochat jak známými či znovuobjevenými díly mistrů svého oboru, jakými byli a jsou např. František Drtikol, Josef Sudek, Jaroslav Rössler, Jaromír Funke, Jindřich Štyrský, Karel Hájek, Miroslav Hák, Jan Svoboda, Jiří Toman, Jan Saudek, Ján Šmok, Josef Koudelka i Jindřich Štreit, či si s kurátory spoluprožít dobrodružství při objevování jmen zapomenutých, rezervujte si dostatek času (prohlídka tří expozic mi zabrala kompletně celý den). A nezapomeňte, že zatímco výstavní sály GHMP můžete navštívit až do 9. října, divácky snad ještě objevnější expozici v Uměleckoprůmyslovém museu, zveřejňující počátky české fotografické tvorby, lze zhlédnout jen do 25. září!

JAROSLAV VANČA

obsah | kultura - kultúra