Hlas flétny nad zamlženým mořem

Vlastislava Matouška jsem poprvé viděl loni na jičínském hudebním etnickém festivalu. Měl tam nejprve velmi zábavnou přednášku o etnické muzice a pak překvapil návštěvníky závěrečného gala koncertu, když v jeho úvodu několikrát prošel sálem v ustrojení "mnicha nicoty". Nořil se ze tmy v hlubokém klobouku tengai, který našinci připomíná spíše proutěný koš zakrývající celou hlavu, a hrál pro laika těžko vnímatelnou skladbu na šakuhači.

Rozhovor se pak odehrál v čínské restauraci, k jídlu a pití byla smažená rýže a zelený čaj. Vlastislav je vegetarián a nesnáší cigarety. Ale není to žádný rituální dogmatik. Povídal by si se mnou i jinde.

Máte ohromné žánrové rozpětí - big beat, nová vlna, středověká hudba, moderní klasika, etno a šakuhači "mnichů nicoty". Je v tom něco společného? "Hudba" jako taková?

Určitě. Hudba je nástroj komunikace s duchem, bohem, lidmi. Tím bohem přitom nemyslím nic specifikovaného, personifikovaného. Pro mě má hudba dvě základní polohy. Jako skladatel jsem v situaci, kdy "bůh" promlouvá a já naslouchám. Jako interpret promlouvám a někdo snad naslouchá. Potřebuji obojí. A když se to dělá ze skutečné vnitřní potřeby seberealizace, odhalování smyslu a tajemství v tomto světě pomíjivosti a přeludů, je to hudba. Jinak je to show-business. Speciální marketingová strategie, zbožně peněžní vztah, který v tom, co se dnes označuje běžně jako hudba, ovšem masívně převažuje. Například jako pop-music.

Dá se k tomu "bohu", s nímž při skladbě komunikujete, říci něco dalšího?

Vnímám ho nejspíš jako kosmické vědomí. To si představuju jako oceán, který se v příboji tříští o skály, z vln odlétají kapky - a to jsme my, individuální existence oddělené od původní vlny. Většina z nás pak žije ve skálopevném tupém přesvědčení, že ty jednotlivé kapky jsou celý svět. Zároveň ale všichni máme zážitky, které nás upomínají na to, že je tu ještě něco jiného, s čím jedině má smysl se znovu spojit. Takovým zážitkem může být i hudba.

Lze takovou kapku na její původ upomínat i nějak systematicky?

Jediná cesta je vzdělání, osvěta. O to se snažím v rámci toho, co umím. Učím, skládám, hraju. A stále s překvapením obnovuji zkušenost, nakolik je lidská blbost velká a neprůstřelná.

Dnes jste uznávaný a úspěšný - byť v menšinových žánrech - skladatel a interpret, učíte na dvou vysokých školách, publikujete odborné texty. Ale vlastně to není tak dávno, co jste dostudoval.

No, byl jsem takový věčný student. K hudbě jsem se dostal pozdě - studoval jsem elektrotechnickou průmyslovku a až tam jsem začal hrát na kytaru a zjistil, že mi to jde. Tehdy jsem založil takovou normální venkovskou bigbeatovou skupinu. Do hudebky jsem poprvé začal chodit ve věku, který byl přibližně dvojnásobným ve srovnání s ostatními žáky. To mi bylo dost trapné. Tak jsem studoval kompozici individuálně a zjistil, že mi to taky jde. Můj učitel mě pak vzal s sebou do hudební školy v Žacléři, kde jsem začal učit. A hlásil jsem se na hudební vědu a hudební akademii. Po několika pokusech jsem se tam dostal. To jsem měl už tři děti a začal se jako student živit víkendovým hraním na horských chalupách. Trochu jsme zjemnili big beat naší kapely a šlo to. Měl jsem vždycky radost z asketického života, takže mi materiální strádání nevadilo, naopak. Pro manželství to ideální nebylo - rozpadlo se. Ještě před tím, než jsem musel zase jednou se studiem skončit a jít do vězení.

Do vězení?!

Seděl jsem rok a půl za pobuřování. Bylo to dost směšné - v kapele jsme měli takové dost nevinné legrační texty, spíš říkánky. Každá nějak charakterizovala jeden poválečný rok. Ale stačilo to - bylo to uznáno jako pobuřující texty a odsouzeni jsme s jejich autorem byli za to, že jsme je šířili, což znamenalo, že jsme s nimi seznámili více než dva lidi. Vězení bylo pochopitelně stresující, ale zpětně je to i docela komická vzpomínka. Uvedl jsem se hned jako úplný blbeček, protože jsem jako vegetarián od počátku sháněl někoho, kdo by jedl moje maso. To je ve vězení neuvěřitelná tupost! Taky jsem tam pravidelně cvičil jógu. Vcelku si ale na mě nikdo netroufl vyloženě tak, že by mě chtěl zbít. Přičítám to především tomu, že se nebojím. Že mentální síla je určitá odstrašující zbraň i pro velké primitivy. A nebyl jsem ani ve špatné kondici. Ve vězení jsem také přečetl knihu, kterou považuju za úplně nejhorší ze všech, co znám - Stráž na Amuru, klasický ruský budovatelský román. Četl jsem tam všechno, co nám jednou za týden v koši šoupli do cely.

Z vězení jste se asi na fakultu nevrátil.

To tedy ne. Režim byl dokonce tak důsledný, že jsem nesměl pracovat v žádné kulturní instituci ani třeba jako vrátný nebo hlídač. Takže zatímco moji známí a kamarádi hlídali v muzeích a galeriích, já jsem šel na stavbu. A taky to nebylo špatné - ve své buňce jsem pozoroval život myší. Bylo jich tam mnoho a já jsem je pak dokonce krmil, aby přicházely. Vypozoroval jsem, že vždy žijí ve dvou nepřátelských klanech, a bavilo mě naslouchat velké škále zvuků, kterou se dorozumívají.

Jak to bylo v té době s hudbou?

Samozřejmě jsem hrál, skládal, studoval. Hráli jsme se skupinou Relaxace, založili Mámu Bubo a byl jsem nadále ve styku i s fakultou, kam mě po perestrojkovém uvolnění v sedmaosmdesátém přijali zpátky. Dostudoval jsem v jedenačtyřiceti.

Jak jste při tom všem směřoval k etnomuzice?

Ta mně vždycky připadala inspirativní. A odpovídalo to mému založení. Mám pocit, že jsem se narodil jako vegetarián. Mám rád asketický život. Studoval jsem jógu, zen, začal jsem ovšem od řeckých filosofů. Už v sedmdesátých letech jsem se chystal do Indie, ale to jsem pak šel místo toho do vězení. Potom jsem nikam nesměl až do revoluce. A tak jsem na studijní cestu jel až v šestadevadesátém do Japonska. Tam jsem se učil klasické hře na šakuhači podle tradic "mnichů nicoty".

Kdo jsou "mnichové nicoty?

"Mnichové nicoty" hráli na šakuhači, což je dnes téměř cosi jako symbol japonské hudební tradice. Přesto nebyla až do poloviny minulého století nástrojem hudebním, ale pomůckou k meditaci, výhradně užívanou zenbuddhistickým řádem Fuke. Jeho "mnichové nicoty" většinu času hráli, ale nepovažovali se za hudebníky. Jejich bambusová flétna nebyla pro ně hudebním nástrojem, ale nástrojem religiózním, prostředkem k dosažení satori - osvícení, spirituálního probuzení. Aktivita, která se nezasvěceným mohla jevit jako hraní na flétnu, byla jen jinou formou zenu - meditace. Styl "mnichů nicoty" se zachoval zejména v liniích tradovaných při chrámu "Světla a temnoty" Mjoandži v Kjótu. A je především manifestací zenu, jeho důrazu na opravdovost, soustředění na podstatné, oproštění od vší vnějškovosti. Zvukovým ideálem je "Šumění větru v bambusovém háji". Způsob života "mnichů nicoty" byl velice neobvyklý. Nejdůležitější aktivitou byla pro ně "vanoucí meditace", meditace dechu, kterou pěstovali právě hrou na šakuhači. Hra kladla především mimořádné nároky na dokonalé ovládání dechu, a byla tak vlastně dechovým cvičením, tím, co je v józe pránájáma. Jako součást své askeze měli "mnichové nicoty" i povinnost nejméně tři dny v měsíci provádět religiózní obchůzku za almužnami, vyprošovat si hrou na šakuhači peníze pro domovský klášter a jídlo na svou obživu. Při vstupu do řádu museli prokazovat přinejmenším samurajský původ a zřejmě právě proto měli při eventuálním pobytu mimo chrám řadu privilegií, například svobodu volného pohybu v době, kdy vůbec nebylo možné cestovat bez zvláštního povolení, nepodléhali civilní jurisdikci, byli osvobozeni od mýtného. Navíc nosili na veřejnosti zvláštní hluboký klobouk tengai z trávy, který jim zcela zakrýval tvář a dával jim naprostou anonymitu.

Nakolik vás tento hudební a životní styl ovlivňuje v běžném životě?

V těch snadno postižitelných vnějškových projevech je to třeba to, že nemám žádný nábytek, sedím na zemi, jím na zemi, spím na zemi - k čemu jsou židle a stoly, když si bez nich člověk mnohem lépe rozhýbe klouby? Ale není to tak, že bych byl nesnášenlivý diktátor - mám nesmlouvavé nároky na to, co považuji za své teritorium, takže u mě v pokoji se sedí na zemi, nekouří a podobně. Ale manželka má v kuchyni nějaké dřevěné lavice. Žijeme vcelku normálně, máme pět dětí. Za samozřejmé ovšem považuji to, že až skončí produktivní část mého života, budu se věnovat čistě spiritualitě. Odejdu meditovat do kláštera. V té předchozí fázi života je ovšem na rodičích, aby nějak zabezpečili svoje děti. Pro mě to znamená umožnit jim vzdělání. To jedině má smysl. Jinak vyznávám klasickou pravdu, že jak člověk přichází na svět s holou zadnicí, tak by se do něj také měl vydat. Zabezpečování nějakých domů a aut může dětem jedině škodit. To ode mne čekat nemohou.

Vraťme se ještě k hudbě jako takové. Zpíváte, skládáte, hrajete na mnoho různých nástrojů. Je v tom pro vás nějaká hierarchie?

Jak už jsem říkal, z určitého úhlu pohledu vnímám hudbu jako meditaci, komunikaci s duchem. Z jiného úhlu pohledu tu hierarchie být může - skladba je cosi jako vrcholová disciplína. Tu nezvládne každý, dokonce ani invenční, nadaný muzikant. Vyžaduje speciální kombinační talent. Je to asi tak - leckdo si umí leccos opravit, postavit, od kurníku po celý dům. Dokonce i velmi dobře. Ale pak také můžete přijít před sanfranciský záliv a mít za úkol postavit přes něj most. A to už naopak nezvládne skoro nikdo. A stavba takového mostu, to je v hudbě klasická kompozice. Tím tedy nijak neříkám, že ty "nevrcholové" disciplíny se nedají dělat skvěle.

Platí to i o pop-music, kterou jste označil spíše za věc strategie a marketingu?

Platí to s jednou podstatnou výhradou. Ano, dá se dělat dobře a špatně, jsou v ní vnitřní rozdíly. Ale já ji nepovažuji za hudbu. Opravdu ji považuji za umělý výtvor marketingových strategií, které vnucují lidem určitý nezávazný soubor zvuků personifikovaný určitým interpretem. Lidé jsou stále více potřebě konzumovat takový výtvor otevíráni a otevřeni. Ještě jednou říkám - jsem tolerantní, každý má právo na své osobní preference, pokud nejsou agresívní vůči druhým, bez vstřícnosti a tolerance nic nemá smysl. Ale přesto, že to zní naopak velmi netolerantně, elitářsky a pyšně, musím konstatovat, že moje každodenní praxe a třeba i zkušenost s pop-music mě utvrzují v tom, že většina lidí jsou blbci. *** Vlastislav Matoušek (1948), hudební skladatel, multiinstrumentalista, teoretik, odborník na etnickou hudbu. Přednáší teorii hudby a etnomuzikologii na FF UK a AMU. Jeho symfonické, komorní i vokální skladby se hrají v tuzemsku, v Evropě i třeba ve Spojených státech. Byl zakládajícím členem skupiny nové vlny Máma Bubo, hrál a hraje meditativní, Orientem inspirovanou hudbu ve skupině Relaxace, se souborem Schola Specialis hraje středověkou hudbu a východočeský folklór. Vydal několik samostatných nahrávek, napsal hudbu k několika dokumentárním filmům a scénickým představením.