Na partyzánky jsem neměla

Jiřina Jirásková oslaví 17. února 75 narozeniny a další výročí ji čeká v Divadle na Vinohradech. Herečka o minulosti hovoří otevřeně, ale s noblesou a inteligentcí.

Letos oslavíte 55 let v Divadle na Vinohradech. Vyjma sezony v Hradci Králové jste tam strávila svůj dosavadní herecký život. Měla jste to tak naplánované?

Dostala jsem se tam díky Jiřímu Frejkovi. Ale v divadle hraju ještě déle, než jsem v angažmá. Frejka, který tehdy na Vinohradech řediteloval, byl mým pedagogem na DAMU, a když onemocněla Jaroslava Adamová, požádal mě, zda bych za ni nezaskočila Aničku Hoškovou ve Veselých paničkách windsorských. Pak mi ještě nabídl roli v Komorním - v Klicperově hře Žižkův dub. Čili už je to 57 let, kdy jsem stála na vinohradském jevišti poprvé.

Možná jste i držitelka nějakého rekordu. Kde se vzala taková věrnost?

Dřív bývalo zvykem končit svou kariéru v Národním a mnozí herci ve středním věku tam odcházeli. Ani mě nabídka do Národního neminula, ale zůstala jsem. Moje věrnost k vinohradskému divadlu možná souvisí i s tím, že jsem šla k divadlu z nerozvážnosti - v šestnácti jsem se ocitla na konzervatoři. Když jsem skončila DAMU, první zkušenost jsem si odbyla ve vinohradském divadle a to mě s ním svázalo. I to, že jsem se na startu potkala se skvělými kolegy - s Danou Medřickou, Marií Rosůlkovou, Jaroslavem Marvanem. S nimi jsem velmi rychle navázala úzký kontakt. Pravda je, že by mě to mohlo přejít, protože když jsem konečně přišla do angažmá, už to bylo Divadlo čs. armády. No a já mám pod míru a partyzánky opravdu nebyly můj obor. Tak jsem hrála kluky.

Pvní půlku 50. let česká divadla, a tak i Vinohrady, uváděla budovatelské hry - domácí a sovětské jako třeba Vlajky na věžích, Ohně na horách. Šlo hlavně o ideologii a postavy byly podle toho schematické. Co se s takovými rolemi dalo dělat?

V inscenaci Ohňů na horách jsme s Brodským hráli partyzány a to opravdu nešlo, ten mašinkvér jsme ani nemohli uzvednout. Vždycky to ale hodně souviselo s tím, kdo režíroval. Na Vinohradech tenkrát nebyla nouze o režiséry, ať už to byl Aleš Podhorský nebo Jan Škoda. Dělal zejména a velmi dobře ruskou klasiku, ale také Shakespeara. Když pak přišel Jaroslav Dudek a Luboš Pistorius, tak ti mě dokázali přesvědčit o každé roli. Právě v 50. letech řada "sloupů" souboru odešla do nově založených Městských divadel pražských a soubor se nově budoval a profiloval. Na Vinohrady byla po válce angažovaná řada velice schopných herců. Mladá garda -to byla Vlasta Chramostová, Jiří Vala, Zdeněk Řehoř, Rudolf Deyl mladší a další. S nimi bylo dobře na jevišti i za jevištěm. Dobrá sestava tam byla vždycky a tahle tradice nezmizela.

Sešly jste se tam tři mladé holky, které nadšeně chtěly budovat socialismus - vy, Vlasta Chramostová a Jiřina Švorcová. Podle fotografií se dá usuzovat, že jste byly i přítelkyně. Jiřina Švorcová se ale postupně dostala na pozice ortodoxní nesmiřitelné komunistky. Jaká byla doopravdy?

Byly jsme spolužačky. Jiřina byla hodná holka. Celé mládí. My jsme dokonce měli takovou partu -ještě se Zdeňkem Řehořem, Jiřím Valou a Jiřím Pleskotem. Stýkali jsme se i v soukromí a Vlasta prožívala těžká léta, protože její muž byl na indexu a my jsme jí drželi palce. Jiřina absolutně propadla svému sociálnímu cítění, které se ovšem někde minulo s tou pravou podstatou.

Ještě v druhé polovině 80. let měla jako předsedkyně SČDU příšerné manýry...

Deset let jsme se nezdravily. Na počátku 80. let mi Pavel Háša nabídl roli v televizní inscenaci. Na první čtené zkoušce mě vyhodili dva neznámí pánové s tím, že já v televizi vystupovat nemůžu. No prostě mě to bolelo a tak jsem přemohla hrdost a požádala Jiřinu, aby mně řekla, za co ten zákaz mám a na jak dlouho. Ujistila mě, že odvolám-li své postoje ze 60. let, můžu zítra točit. Na mou otázku, jak ona se vyrovnala s politickými procesy. mi odpověděla, že to ji netrápí, že to už dávno zapomněla. V té chvíli jsem pochopila, že není bod ve vesmíru, na kterém bychom se mohly někdy sejít.

Pobavilo mě, jak v knize Alexe Koenigsmarka líčíte, co jste dělala po Stalinově smrti. Plakala jste a tatínek vám říkal - Proboha, vždyť jsi moje dítě, tak blbá snad umřít nemůžeš. Tatínek rodinu opustil, nebylo vaše levičáctví trochu trucem namířeným proti němu?

Taky. Moje maminka byla levicově smýšlející a já jsem ji velmi milovala. Ale největší vliv měl kolektiv, takoví jsme tenkrát byli. A všichni v ročníku jsme byli v partaji, jediný, kdo se vymknul, byl Josef Bláha.Nakonec do strany pod naším nátlakem vstoupil a zakrátko přišel s tím, že byl s děvčetem v lese na Karlštejně a ztratil tam stranickou legitimaci. To je ale průšvih, to je na vyloučení, říkali jsme mu. A on na to zkroušeně - no právě. Dobře jsme věděli, že ji má doma v šuplíku, ale mlčeli jsme. Pak mi to taky po letech přiznal. Byli jsme válečná generace a levicové postoje nám připadaly přirozené, věřili jsme, že nebýt Sovětského svazu, zahynuli jsme pod fašismem.

Leccos taky zavinili naši rodiče, velký podíl na naší orientaci měla předcházející generace levě smýšlejících vynikajících osobností. Vzpomínám, jak jsem v 50. letech četla knížku Moskva hranice, a bylo to pro mě šokující. Měla jsem ji v divadle v šatně a jedna starší kolegyně se zhrozila - co to čteš? Řekla jsem jí, že mi to hodně připomíná dnešek a že přece i ona byla v 30. letech v Moskvě, a tak snad musí vědět, jestli to tak bylo. Připustila, že ano, ale hned dodala, že to se přece nesmí dostat ven. Takhle postupně jsme se my dozvídali pravdu a otevíraly se nám oči.

V poválečných dějinách vinohradského divadla se nelze vyhnout kauze Jiřiny Štěpničkové. Vy jste v té době byla v divadle velmi krátce. Skutečně její čtyři kolegyně pro ni za přechod hranic žádaly smrt?

Věděla jsem, o která jména šlo, a také, kdo byl tenkrát v divadle předsedou KSČ a kdo lejstro s podpisy na soud nesl. Přesto - ony pro ni nežádaly smrt, ale nejvyšší trest, který se za taková obvinění dával. Za přechod hranic provaz nebyl a Jiřině nikdy špionáž neprokázali. My jsme se tenkrát v divadle sotva rozkoukali a proti Jiřině šli hlavně lidé její generace, ne všichni, někteří pánové stáli na její straně. Hlavně se to vyhrotilo po šesti letech od jejího odsouzení - František Kreuzmann tehdy vyprovokoval petici českého herectva za její propuštění. Tenkrát to byly opět dámy, které se zasadily o to, aby k tomu nedošlo. Jejich pohnutky byly staré jako lidstvo samo.

Jiřina Štěpničková dostala sazbu, jaká se dává vrahům. Jen za to, že chtěla žít jinde. Co jste si tehdy o tom všem myslela?

My jsme se tenkrát daleko více vzpírali proti americkému imperialismu než proti svinstvu, co se dělo doma. Byli jsme blbí, ale to není omluva. Nemrzí mě, že jsme věřili, ale nikdy si neodpustím, že v té slepé víře jsme byli tak nezodpovědně lehkomyslní.

Některé z vašich bývalých starších kolegyň, už dávno patří do dějin českého divadla. Jednou z nich byla i Olga Scheinpflugová. Jak na ni vzpomínáte?

Setkávaly jsme se nejenom v divadle, ale i před kamerou. Poprvé to bylo natáčení v televizi s Jiřím Krejčíkem, který dělal Pozdní lásku. Pak jsme spolu také hrály v Měšťácích a ve filmu Evalda Schorma Každý den odvahu. Tehdy byl v čele divadla František Pavlíček a s ním se Olga úzce přátelila, a všechno se tak vzájemně propojilo. Dokonce jsem u ní ve vile strávila jednoho Silvestra. V televizi dávali estrádu a její úžasné komentáře do smrti nezapomenu. Ještě po Olžině smrti mě volala její sestra paní Konrádová, která se o Čapkovu vilu starala, abych si přišla do zahrady nařezat růže, protože Olga mě tam za svého života na ně vždycky zvala.

Paní Konrádová už byla dost stará a musela o chátrající vilu pečovat sama a platit opravy ze svých skrovných prostředků. Stát se na ni vykašlal s tím, že jeden Čapkův památník ve Strži přece stačí. Olgu jsem měla moc ráda, zejména její humor a ironii, a v těch blbých letech, kdy jsem to měla těžké, jsem si na mnoho jejích přesných závěrů a výroků vzpomněla. Protože ona to měla opravdu těžké už od doby, kdy sem v roce 1939 vtrhli Němci, nevěděla dne ani hodiny, kdy ji seberou.

Když napsala Český román, hodně lidí ji odsuzovalo za otevřenost, s níž popisovala vztah s Karlem Čapkem. Mluvila o něm často?

To víte, že ano. I mně se zprvu zdálo, že neměla být tak osobní. Pak mně ale jednou bylo ouvej, tu knížku jsme si vytáhla, a do noci jsem se od ní nemohla odtrhnout. A v duchu jsem se jí omluvila. Ona byla mimořádně inteligentní žena. A citlivá.

V roce 1966 s vámi udělal Sergej Machonin velice provokativní rozhovor do Divadelních novin, který se jmenoval Lva a růži herečce. A vy jste tam otevřeně přiznala, že máte ráda brilianty...

...a starožitnosti. Odezvy byly velmi tvrdé, ale dostalo se mně významné podpory od mnoha rozumných lidí, Antonín Máša tenkrát na mou obranu napsal velký článek. Že mě zná jako spravedlivého člověka a to, že mám ráda starožitnosti, mu imponuje. A i jiní mě podrželi. Z tehdy znepřátelené země - Izraele, kam rozhovor také doputoval, jsem dokonce dostala zlaté přívěsky.

A co anonymy?

Ty jsem dostala taky, ale daleko horší to bylo pak v osmašedesátém roce, ti, co mě propírali, se právě na tenhle rozhovor odvolávali -tam už prý bylo jasné, že jsem reakcionářka. V Rudém právu vyšel velký článek, kde se psalo, že je nepochopitelné, jak v této zemi můžu konferovat v televizi Jiskry, jizvy, jistoty, hrát v Aragonovi Bereniku, zabývat se politikou a tak dále. A že snad jsou i jiné herečky. To byl začátek, s tím, jak se měnily poměry, se psalo stále hůř, ale to už mi bylo v podstatě jedno, protože jsem věděla, že mám dohráno a nezvrátí to nic, ani kdybych bývala bojovala u Stalingradu.

Překvapilo mě, že vlna kritických dopisů a anonymů vás zasáhla ještě v roce 1998 kvůli záležitosti, která je v divadle běžná. Tehdy jste odmítla uvést dramatizaci Jana Vedrala románu Kámen a bolest. Oč vlastně šlo?

V té hře byla jedna epizoda, která mohla volně připomínat osudy Jiřiny Štěpničkové. Několik lidí si tenkrát vymyslelo, a nebyl to Jan Vedral, že já jsem byla jedna z těch, kdo žádal pro Jiřinu smrt, a proto nechci, aby se hra uvedla. To byla asi největší bolest, kterou mně moje profese přinesla. To, že jsem nesměla léta před kameru a před mikrofon, mě nikdy nebolelo jako tahle lživá pomluva. Dostávala jsem dopisy a cítila, že je psali slušní lidé, které jsem zklamala a přestali mně věřit.

Neměla jsem po ruce žádný doklad, kterým bych se mohla obhájit, a přitom já jsem se s Jiřinou po jejím návratu z kriminálu stýkala, trávila u nás svého prvního Silvestra na svobodě. Ona moc dobře věděla, kdo co podepsal. Do dnešního dne se mi za to nikdo neomluvil. Jana Vedrala považuji za výtečného dramaturga a bylo mi líto, že jsme se takhle rozešli. Zajímavé ovšem je, že tu hru nikde ani potom neuvedli. Jsem ráda, že vychází pravda na světlo bez mého přispění.

Víte, kdo o vás tyhle pomluvy rozšiřoval?

Ano, člověk, kterého jsem si do té doby docela vážila. Pokud jde o občanskou čest, nikdy se mě nic tak nedotklo Chtěla jsem se bránit, a tak jsem se sháněla v divadle po stranickém archivu. Zjistila jsem, že samozřejmě neexistuje, někdo ho zřejmě sebral hned po Listopadu. Archiv divadlo mělo, vždyť do roku 1989 fungoval kádrovák. V něm musely být všechny dokumenty uložené, vždyť ti, kteří svědčili proti Štěpničkové, to dostali jako stranický úkol.

Vaše postavy měly vždycky třeba i jen nepatrný intelektuální nadhled, ironii. Dávala jste jim hodně ze sebe?

Možná i ke své škodě jsem nebyla pudová herečka Nikdy jsem nepotřebovala nic jiného, než vědět "proč", a to "jak" mi z toho vyplynulo. Vydrželo mi to do dneška a týká se to hry i postavy. Sklon k ironii jsem zdědila po mamince, ta byla velmi vtipná a její ironii jsem si většinou odskákala já.

V některých vašich rolích se dají najít až groteskně absurdní momenty. Jak se takové polohy rodí?

Mám ráda paradoxy, a pokud mi autor šťastnou náhodou paradox nabídne i zašifrovaný, okamžitě po něm skočím. Ráda říkám, že pro fór dokážu prodat i kamaráda.

Hrála jste ve dvou výrazných inscenacích Shakespearových tragédií - v Jindřichovi IV. Matyldu a v Richardovi III. Markétu. Inscenace byly chápány jako určitá metafora společnosti. Bylo těžké najít v těchto postavách své téma?

Královna Markéta, která chrlí nenávist za to, že přišla o moc, která křičí na ty, kteří jí ublížili, je zvláštní těžká figura, ale mně potíže nedělala. Bylo to také tím, že jsem měla výborného partnera - Miloše Kopeckého, s kterým jsem si rozuměla na jevišti i v soukromí. A to vlastně platí o obou postavách.

Vy jste se nakonec vrátila k velkým rolím na divadle, do televize i k filmové práci. Ale mezitím uběhl čas, který vám některé postavy navždy vzdálil. Musela jste se vracet do jiných poloh. Bylo to těžké?

Velká láska typu Romea a Julie mě na jevišti už potkat nemohla. Měla jsem ale velkou výhodu tím, že jsem v útlém mládí hrála klukovské role, tak pro mě přechod do charakterních rolí nejenže nebyl problém - ani jsem ho nevnímala. Naivky jsem nikdy nehrála, samé semetriky, i Anna Franková byla při vší úctě sekyrka, ženská mnoha barev. Kleopatra, Kristina to byly vyhraněné charaktery, nebo všechny ty prostitutky, které jsem měla na triku. Nepřehrávala jsem se, jenom začala hrát jiné role. A baby já hraju moc ráda, ty mě moc baví.

Nebyla zrovna vaším návratem do filmu bábi v Sestřičkách?

Ne, já jsem se poprvé po letech vrátila Trhákem, to tehdy Zdeněk Podskalský vyvinul obrovské úsilí. Chtěl mě prosadit už do Noci na Karlštejně, abych hrála paní Ofku, ale to nevyšlo, Werich měl hrát hofmistra. Pak mně Karel Kachyňa řekl, že má krásný scénář a v něm roli pro mě. Na to jsem mu opáčila, že je-li ta role velká, aby se s takovou představou rychle rozloučil. Ale on to dokázal.

Pojďme k současnému stavu Divadla na Vinohradech. Víte, že mu už delší dobu kritika vyčítá malou odvahu a konformní dramaturgii. Co vy o tom soudíte?

Myslím si, že divadel, která mají absolutní volnost a uvádějí provokativní hry, je v Praze dost. Úzkoprofilovým zbožím je divadlo velkých myšlenek, ale ty se mohou týkat i kanalizace. To by mělo být povinností velkých kamenných divadel, jako je Divadlo na Vinohradech. Důležité je stanovit si téma. Dnes vidím úpadek kultury a mravnosti v občanském životě.

Možná, že jsem stařena s jednou nohou v minulém století, ale takhle to cítím. A k tomu musím také říct, že žádné klasické drama žhavě aktuálním výkladem nemůže suplovat kvalitní současnou hru. Nikdo si neumí představit, co všechno jsem za deset let svého ředitelování na Vinohradech udělala pro to, aby se tam taková hra uvedla. Autoři, kterých si vážíte, vám rovnou řeknou, že nevědí, o čem by psali. A pak, není pravda, že divák potřebuje jenom zábavu. Mám srovnání - jezdím po zájezdech a vím, že když ho téma zaujme a strhne, vážný titul akceptuje a chce se nad ním zamýšlet.

Máte dnes konkrétní představu, o tom, jak by mělo vinohradské divadlo vypadat?

Jsem přesvědčená, že současnému vedení divadla se nedá upřít snaha vytvořit nový profil. Asi by bylo zajímavé zvolit si jedno téma třeba po jednotlivých sezonách a nechtít požrat celé spektrum nejenom myšlenek, ale i žánrů. Jednou nás platí magistrát, jsme jeho organizací, a tak také musíme udělat všechno, aby se naplnilo skoro 800 sedadel v hledišti - to je dané. Vybereli se jedno téma pro sezonu, stejně vznikne repertoár pestrý, protože některé tituly se přetahují do dalších sezon. To by, myslím, mohla být cesta, kterou by měla akceptovat i náročná kritika. Vím, je to běh na delší trať. Ale ono se to snadno mudruje, když nemáte zodpovědnost za obsazení 760 sedadel v hledišti a nemusíte usilovat o důvěru tvořivého potenciálu těch, kteří naplňují své poslání.

JANA MACHALICKÁ

obsah | kultura - kultúra