Věra Křesadlová: Forman, jak ho neznáte

Tlustý starý labrador Hardy, povalující se jak široký tak dlouhý na koberci, zamručel a sexsymbol 60. let, herečka a zpěvačka Věra Křesadlová (61) vstala a zručně ho postavila na nohy. Sám už to nezvládne.

Všude kolem nás svítily Tiffaniho lampy z barevného opálového skla, které paní Křesadlová vyrábí, i když si tím ničí ruce a propaluje stehna, jež kdysi, jako slavná semaforská girl, svůdně odhalovala v křížových punčochách ("Vypadám teď na plovárně jak hyena skvrnitá"). Pětatřicet let byla manželkou Miloše Formana, porodila mu syny Petra a Matěje, svého času nejtěžší dvojčata narozená v Československu. O životě se slavným mužem mluví otevřeně a tvrdě. Se stejnou razancí, s jakou štípe dříví ve Vachlerově prvotině Doblba, v níž se po letech vrátila před kameru.

V osmnácti jste prý byla tak nafoukaná, že jste se s nějakým Formanem vůbec nechtěla bavit. Když vás pozval na oběd, odmítla jste. To později asi už nikdy nezažil, aby mu nějaká slečna dala košem...

To určitě ne. Ale já jsem se ho tehdy spíš bála. Chodila jsem do výtvarné školy a tam jsme byly samé docela hezké holky, filmaři si k nám často chodili vybírat statistky do filmu. První film, v kterém jsem se objevila, byl science fiction Ikarie XB1, hrál v tom výkvět českého herectva - Smolík, Štěpánek, Medřická, pro mě byl zážitek octnout se v takové společnosti. A když mě někteří, protože jsem byla ta docela hezká holka, zkoušeli zvát na různé večírky, máma hrozila: "Opovaž se někam jít, to ani omylem!" Takže jak mě na Barrandově někdo lákal třeba i na oběd, hned jsem hodila zpátečku. Forman mě viděl poprvé v Lucerně na bigbeatovém koncertu, kam přišel kvůli filmu Konkurs. Pozval mě na oběd, ale já mu řekla, že nikam nejdu, protože máme doma husu. A on, když teda nemůžu jít na oběd, ať přijdu k němu domů. Na to už jsem neměla výmluvu připravenou. Ale pamatuju se, jak jsem si v duchu říkala: "Ježišmarjá, co když mě znásilní? Cizí chlap!" Bydlel v kanceláři, kterou jim kdysi, ještě když byl ženatý s Janou Brejchovou, ze známosti pronajali, a když se rozvedli, on tam zůstal. Byla to jedna místnost, vprostřed stála postel, což mi hned přišlo podezřelý. A děsný nepořádek, vařič na zemi, všude knihy. On mě tak různě testoval, povídal si se mnou. Pak mě začal brát do Semaforu, točil se Konkurs, a když byly první projekce, už jsme spolu chodili. Jak jsem se objevila na obrazovce, Suchý se naklonil k Šlitrovi: "Proč jsme tuhle holku vlastně nevzali do divadla?" AMiloš, který seděl vedle nich, povídá: "Poněvadž jste blbí." Takhle jsem se octla v Semaforu. Celkem jsem tam pak byla šestadvacet let.

Čím si vás Forman nakonec získal?

Určitě mi imponovalo prostředí Semaforu a to, že měl plno slavných známých. My jsme naopak byli taková obyčejná rodina, rodiče nikam dohromady nechodili, nepamatuju se, že bychom třeba někdy šli do restaurace na oběd. Já jsem z toho měla mindrák, když jsem někdy v šestnácti šla s takovou staroměstskou partou poprvé do restaurace, nevěděla jsem, jak se chovat. My nikdy neměli ani auto, do Manětína na prázdniny jsme jezdili tak, že nás otec posadil v Praze na vlak, sám jel na motorce a v Rakovníku, protože máma se bála, že přejedem, na nás čekal, aby nás naložil do lokálky.

Jaký byl zamilovaný Miloš Forman?

Divnej. (směje se) Já jsem pak zažila ještě několik zamilovaných chlapů, ale tohle bylo opravdu zvláštní. Například projev jeho něžnosti bylo takové studené žmoulání ruky. Miloš city moc neprojevuje, nedokáže to, aspoň v mém případě to tak nebylo. On si od lidí spíš nechává odstup. Necitlivý není, dalo by se dokonce říct, že pro některé věci má citu hodně, ale jeho problém asi je, že přišel hrozně brzy o rodiče, oba zahynuli v koncentráku. Já si třeba pamatuju, že když jsme si řekli, že se vezmeme, to už jsem byla v jiném stavu, máma považovala za slušnost pozvat ho k nám na oběd. Sice přišel, ale celou dobu byl jak na trní. A taky nechtěl, aby nám moji rodiče šli na svatbu. Takže na naší svatbě byla Věra Chytilová se svým televizním štábem, vyčmuchala nás, a moje kamarádka Vlasta Kahovcová se svou rodinou. Jarda Papoušek a Ivan Passer nám šli za svědky.

Je pravda, že za Lásky jedné plavovlásky můžete vy, protože to byl příběh vaší přítelkyně?

To je pravda, měla jsem kamarádku Andulu Bendovou, která se vypravila za svým bratrem na vojnu do Varnsdorfu a nějak špatně dopadla při cestě nazpátek, znásilnili ji tiráci. A z toho příběhu, který jsem Milošovi vyprávěla, když jsme jednou jeli autem do Karlových Varů, to v podstatě vzniklo.

Forman vás obsadil do jediného filmu - Konkursu. Později si na vás jako na herečku už nevzpomněl?

Už nikdy. Já jsem se ho i ptala, proč nemůžu v jeho filmu hrát, třeba když točil Hoří, má panenko. Ale on říkal, že manželky do filmu nebere. Tím to pro něj bylo vyřešené.

Seznámila jste se vedle něj s nějakou slavnou filmovou star?

To ano, ve Francii jsem se seznámila s Jean Moreau, s Monikou Vitti. A Lino Venturta nám jednou udělal krásnou večeři doma u své přítelkyně, měla agenturu francouzských kuchařů, vysílaných do Evropy - bylo to něco úžasného. Sešla se tam zvláštní společnost, baskytarista od Johnnyho Holidaye, nějaký mořeplavec, co sám přeplul Atlantik, já přišla s Janem Kratochvílem (producent a pozdější partner Věry Křesadlové), tenkrát jsme už s Milošem spolu nežili. Miloš se tam setkal s Petrem a Matějem a byl rád, že se mu o ně Kratochvíl tak dobře stará. Kratochvíl mu nejdřív říkal "pane Formane", pak mu Miloš navrhl, že mu může říkat Milínku. Tak mu pak opravdu říkal.

Když Miloš Forman dostal Oscara za Přelet nad kukaččím hnízdem, vaši synové jeli do Hollywoodu, ale vy ne. Nemrzelo vás to?

Nemrzelo, jel s nimi můj táta, který nikdy předtím nebyl v cizině. Když přiletěli do Los Angeles, hned jak vylezli z letadla, je fotili a filmovali, v půjčovně je oblíkli do smokingů, kluci měli fiží. A hned ten večer byl slavnostní ceremoniál. Takže kluci byli tak zpitomělí a utahaní, že když Miloš dostával Oscara, v lóži usnuli, existuje i fotka, jak tam chudáci spěj. Pro mého tátu to byl zážitek, z kterého žil až do smrti. Bydlel v Manětíně, a když ho třeba v obchodním domě naštvali, že neměli baterky, vykřikoval: "To byste měli vidět v Americe, tam má každej kopáč dvanáct dolarů na hodinu." Báli jsme se, že ho ještě zavřou.

V jedné anketě jste na otázku, koho nebo co nenávidíte, odpověděla: "Přítelkyně svých mužů." Byl to fakt, nebo bonmot?

No tak nakonec... proč bych se s nima měla kamarádit? Nenávidět milenky svých manželů - to je asi normální, ne?

Znáte se s Janou Brejchovou, Formanovou první ženou?

Znám. Myslím, že když jsem ještě byla s Formanem, tak jsme se prostě navzájem tak testovaly a sledovaly jako dvě hezký holky. Ale nenávist to nebyla, to v žádným případě. Z rozvodu není samozřejmě nikdo nadšený. To by bylo asi úplně proti přírodě, aby se ženská kamarádila se svou sokyní. Ale já myslím, že co má být, bude. A že člověk je vždycky chvilku nahoře a pak zase dole, že se to tak otáčí. Když jsem měla hodně blbé období, zachránila mě vždycky moje práce. Mě baví dělat něco rukama.

Po letech jste zase stála před kamerou ve Vachlerově prvotině Doblba. Co bylo jinak, než když jste natáčela v šedesátých letech?

Jediné, co je opravdu jiné a co mi docela vadí, jsou castingy. Musíte zkrátka pochopit, že jste jak houska na krámě. Člověk si musí zvyknout, že je na prodej, že si vás zanesou do počítače, míry, váhy, jaké máte číslo bot, a když nemají vaši fotku, vytáhnou si ji normálně z novin. Už to není jako dřív, kdy vás prostě kamarádi vzali do filmu. Ale já jsem samozřejmě věděla, kdo je pan Vachler. Protože když Miloš před lety dostal Českého lva za celoživotní dílo, to jsme ještě byli manželé, nejenže jsem tu cenu v jeho nepřítomnosti nepřebírala, ale vůbec mě tam ani nepozvali! Seděla jsem doma u televize, měla vztek a říkala si: "Tak sakra, je to přece můj manžel?! A taky jsem natočila docela dost filmů. A sedí tam lidi, co nenatočili nikdy nic." Pak si na mě najednou takhle vzpomněli.

Když rekapitulujete svůj život, kterou dobu považujete za nejšťastnější?

Svoje mládí, kdy jsem ještě vůbec nebyla v žádným divadle, bydlela s rodiči na Starém Městě v Kostečné ulici a jezdila do Manětína, kde se narodil můj otec, na prázdniny. Manětín byl tenkrát ještě český, ale dál už byly Sudety. Lítali jsme po stráních, naši vždycky večer zapískali na píšťalu a my to slyšeli až někde na druhém konci vsi a hnali k večeři. Pěkné období byl taky Semafor, když byl ještě živ Šlitr, to mi bylo tak pětadvacet. Hráli jsme představení Jonáš a doktor Matrace, bylo nás asi šest girls, měly jsme křížový punčochy a korzety, byla tam neuvěřitelná legrace. Suchý se Šlitrem si dělali legraci i sami ze sebe, lidi se smáli a hudebníci s námi všelijak laškovali.

Ale už ve dvaceti jste povila Formanovi dvojčata Petra a Matěje. To bylo po legraci, ne? Zvlášť když to prý byla nejtěžší dvojčata, jaká se do té doby u nás narodila.

To je pravda. Jeden měl tři kila padesát pět a druhý dvě kila devadesát pět, dohromady šest a půl kilo, to bylo strašný. Měla jsem úplně nepředstavitelné břicho, Miloš mě tenkrát vyfotil, protože říkal, že by tomu nikdo později neuvěřil.

Byl to komplikovaný porod?

Normální. Ale byla jsem v porodnici asi deset dní napřed, protože se právě báli komplikací. Už mě to tam nebavilo, tak jsem vyběhla dvakrát za sebou schody do prvního patra, protože mi to teta, která sama takhle honila své dítě a pak v noci začala rodit, poradila. Taky mi tam bylo smutno, Miloš za mnou chodil obden. Běhání pomohlo, kluci se narodili druhý den v půl desáté dopoledne, pět minut po sobě. Matěj obráceně, nohama napřed, Petr se otočil a šel už rychle za ním. Rodila jsem v neděli a všechen personál porodnice se seběhl, fandili mi jak na fotbale. Jeden doktor měl zrcadlové brýle a já v nich celý svůj porod viděla.

Jak to prožíval nastávající otec?

Jedna sestra mu běžela volat, že už jsem na porodním sále. Miloš ještě ležel v posteli a spal a najednou mu řekli, že tak během pěti minut bude otcem. Byl z toho docela nervózní, nevěděl nic lepšího, než že začal uklízet lejstra. Přitom v té Všehrdově ulici na Kampě jsme s dětmi vůbec nemohli bydlet, uklízel úplně nesmyslně. Já pak s klukama žila u svých rodičů na Starém Městě, vyhradili nám tam kousek pokoje za takovou plentičkou. Miloš zůstal ve Všehrdovce a chodil nás takzvaně navštěvovat. A řekla bych, že takhle už to potom zůstalo napořád. (směje se) On byl vždycky rád někde jakoby sám. A já byla s dětmi a svými rodiči taky sama. Víte, on není rodinný typ, nebo nebyl, možná se teď na stará kolena změnil, jak to tak pozoruju. Nebyl ten tatínek, který by s námi chodil na procházky do parku. To jenom když přišli novináři a bylo potřeba se vyfotografovat, tak s námi šel, což se stalo asi tak dvakrát.

Petr s Matějem jsou jednovaječná dvojčata. Rozeznala jste je vždycky?

Tak... rozeznala. Ale taky se mi stalo, že jsem si je spletla, to už byli starší. Jednomu jsem něco doma říkala, pak jsem ho za hodinu potkala na Kulaťáku, rozebírala jsem s ním ten problém dál, ale on nevěděl, o čem mluvím, byl to ten druhý. Jednovaječná dvojčata jsou identická, ale je to jako když rozkrojíte jabko, zrcadlově převrácený. Jeden je pravák, druhý levák. I povahy mají takové, že se doplňují. Bydlí spolu, pracují spolu, nejlíp se spolu domluví, protože mají zřejmě společné i myšlení. V dětství měli často i společné úrazy a nemoci. Nebylo to s nimi vždy jednoduché, hodně mi pomohli rodiče. Bezvadní, sami neambiciózní, pamatuju se, že babička byla ochotná klukům zavazovat tkaničky od bot, ještě když šli do první třídy. Já tenkrát hodně jezdila na zájezdy se Semaforem, v 60. letech byl nejvíc v kursu.

Za Miloše Formana jste byla provdaná 35 let, ale už po 6 letech jste žili každý sám. Říká se, že život s talentovanými muži nebývá zrovna snadný...

To opravdu není, proto jsou taky většinou sami, málokdy to funguje s rodinou dohromady. Miloš zkrátka jednoho dne odjel za prací. V osmašedesátým měl točit ve Francii a já v tu dobu měla dělat s Věrou Chytilovou Ovoce stromů rajských jíme. Když přišli Rusové, Miloš byl ve Francii a já tady, nevěděli jsme, co bude, na Kulaťáku stály tanky, mně bylo čtyřiadvacet. Do týdne pro mě Miloš poslal nějaké Francouze, přijeli jedno odpoledne porschem, sporťákem, a že musíme být do večera za hranicemi. Já neměla nic sbaleno, naházela jsem do kufru samé blbosti. S rodiči jsme se potkali tady na konci ulice, zrovna šli k nám, máma začala brečet, že už nás neuvidí. Ve Francii jsme byli tři měsíce, francouzská produkce nám zaplatila byt, v té době tam přijíždělo mnoho našich známých, přespávali u nás. Moje rodiče už za námi nepustili. Ale to nebyl hlavní důvod, proč jsem se vrátila. Miloš z těch tří měsíců byl asi měsíc v New Yorku, mě tam nechal s dětmi samotnou, já neuměla ani francouzsky, ani anglicky. Pamatuju, že když se vrátil, řekl mi: "Ono to nebude tak horký." Semafor zatím nehrál, Jiří Suchý byl u příbuzných v Londýně, ale pak mi najednou napsal, že Semafor od listopadu začíná hrát - tak jsem se vrátila do Prahy. Miloš ještě jednou přijel, zase odjel a pak už spadla klec. Mě nepouštěli ani do Jugoslávie, že to není v souladu se státnímy zájmy, neviděli jsme se asi sedm let. Hodně mě ale pak naštvalo, když to Miloš smetl větou: "Ona chtěla hrát divadlo..." Tak jednoduché to prostě nebylo. Kdyby byl tenkrát řekl: "Já tu bez vás, bez své rodiny, nemůžu být..." Ale tuhle větu jsem od něj v životě neslyšela.

To by stačilo k tomu, abyste s dětmi emigrovala?

Určitě. Víte, já jsem pochopila, že pro mnoho lidí je Miloš nedotknutelný. Když jsem jednou udělala tu chybu a něco se objevilo v novinách, polovina Prahy se mnou nemluvila. Lidi zajímají Milošovy filmy, ale jaký byl život s ním opravdu, je nezajímá. Jen jeden jediný člověk, pan režisér Jiří Weiss, kdysi řekl v televizi, že pan Forman vlastně může být své ženě vděčný, že na něj nekladla žádné nároky. Protože kdybychom se na něj byli pověsili, musel by nás prostě živit. Ale co já vím, možná kdybychom zůstali v cizině, taky bychom se nakonec rozvedli. Miloš byl neustále, celý život, obklopen nějakými krasavicemi, které přijížděly z Prahy a skoro všechny se s ním skamarádily.

Cítíte ještě dnes nějakou výčitku?

Ne. On se se mnou při rozvodu musel vyrovnat, i když jsem na tom nijak zvlášť nezbohatla. Když si čtu o rozvodech bohatých lidí, kdo co na kom vysoudil, docela těm dámám závidím. Miloš se nedostavil ani k rozvodu, všecko to bylo na dálku. A handrkovat se s americkými právníky... bylo zkrátka lepší se domluvit, už kvůli našim klukům, kteří se s ním stýkají. I Radima, mého třetího syna, který studuje historii filmu, neb se zhlédl v panu Formanovi, Miloš bere s sebou na kola, snaží se mu nějakým způsobem vrátit to, že Radimův otec se zase staral o Petra a Matěje.

Ve vašem životě je ještě jedno zajímavé období - v 90. letech jste pracovala jako správcová rezidence prezidenta republiky. Co taková funkce obnášela?

Všecko možné. Dokonce jsem jednou vařila paní Thatcherové svůj vlastní čaj, pro který jsem hnala domů, protože jsme na Hradě jako na potvoru žádný anglický čaj neměli.

A to se může?

No to se samozřejmě nemůže. Do rezidence chodili často hygienici, kontrolovali, co máme ve špajzu. Hlavně si mě přišli prohlídnout, co jsem zač, když jsem nastoupila, jestli náhodou nejsem nějaká šmudla. Ta rezidence, které se říkalo "domeček", byla původně stavěna pro prezidenta Beneše, pak tam bydleli komunističtí papaláši. Husák tam nikoho nepouštěl, jen svou komornou, ani kolem domu se nesmělo chodit, zahradníci měli jen povolené hodiny, kdy mohli pracovat v zahradě. Václav Havel otevřel zahradu pro veřejnost, došlo to tak daleko, že nám lidi lepili nosy na sklo a koukali dovnitř. Tak jsme to zahradili, abychom nemuseli každý den leštit okna, i když Václav byl hrozně proti tomu, on by je býval pustil až do kuchyně.

Neměla jste problém s Havlovým pověstným puntičkářstvím?

On má zkrátka rád svoje věci na svém místě. Tenkrát měl například spoustu kravat, jen tak naházených ve skříni. A když byli jednou Havlovi na dovolené, my tři holky, uklízečka, já a Havlova komorná, abychom se nenudily, jsme si řekly, že v nich uděláme pořádek. Kravaty jsme roztřídily podle barev, bylo jich asi sto třicet. Tyč ve skříni jsme pošily sametem a kravaty jsme přehledně uložily. Myslely jsme si, bůhvíjak nebude Václav nadšený. A když jsme mu to s velkou slávou předvedly, koukal nešťastně. On prostě neměl změny rád. Jak se mu posunul kartáček na zuby, tak byl druhý den zase zpátky na původním místě. A když někam odjížděl, udělal si precizní seznam věcí, které si vezme s sebou, a my jsme museli být porota, která mu to měla schválit. Ale nakonec to vždycky dopadlo tak, že se z vedlejší místnosti ozvala Olga, která si tam četla noviny, pila kafe a na půl ucha poslouchala ty řeči. Jen utrousila: "Vezmeš si tu fialovou kravatu, co jsem ti koupila včera," a bylo to. Ona měla vždycky poslední slovo. S Havlovými to bylo docela pěkný. Neříkám, že na Hradě bylo všechno pěkný, tam se o každým všechno vědělo a panovala tam velká rivalita. Ráda ale vzpomínám třeba na zahradníky, co pamatovali ještě Gottwalda. Oni třeba přišli s tím, že vždycky bylo zvykem mít pro prezidenta zvláštní záhon, který nebyl hnojen umělými hnojivy. Já nejdřív nevěděla, že Havlovi skoro vůbec nejedí zeleninu, tak jsem naporoučela všechno možný, oni to vypěstovali - a pak jsme to museli sníst sami. Tihle obyčejní lidé, co neseděli v kancelářích, byli hrozně fajn.

Co myslíte, že se vám v životě nejvíc povedlo?

Děti. My se navzájem moc nechválíme, ale já jsem na ty kluky docela pyšná. Byla jsem na jejich divadelní lodi, a když pozoruju lidi, jak je to baví, jak mají krásný výlet po vodě a ještě prima představení a můžou si k tomu dát i víno, tak je mi dobře. Na co kluci sáhnou, to dobře dopadne, protože jsou hrozně poctiví, nic neodflinknou. I můj třetí syn Radim je precizní a od dětství miluje knížky. Jednou jsme spolu stáli v pasáži na Kulaťáku, tam býval antikvariát, bylo mu asi osm a ukazoval prstem: "Tuhle knížku si koupím, tuhle a tuhle taky." A nějaký pán to pozoroval: "To jsem v životě neviděl..." A já: "To víte, to je vnuk Miloše Václava Kratochvíla" (spisovatele historických románů a děkana FAMU). Moje děti jsou kvalitní. Dělám, co můžu, aby kluci nebyli nespolehliví nebo lehkomyslní. Oni ale viděli, co to s člověkem udělá, když ho někdo opustí, tak si na to snad v životě dají pozor.

ALENA PLAVCOVÁ

obsah | kultura - kultúra