Přežije-li kultura, přežije národ

Meda Mládková ji otevřela v den svých narozenin 8. září, o rok později, než byl její plán. S českým citem a americkou bojovností vybudovala tato Čechoameričanka kulturní stánek v Sovových mlýnech na břehu Vltavy v blízkosti Karlova mostu a umístila v něm celou svoji unikátní sbírku 215 obrazů a kreseb Františka Kupky (1871 - 1957), nejslavnějšího z českých moderních malířů. Jejich uměleckohistorická cena je obrovská a vyčíslit přesnou finanční hodnotu daru je těžké. Jedním z vodítek však může být, že když byl soubor zapůjčen na zahraniční výstavy, byla jeho pojišťovací hodnota 14 miliónů dolarů.

V osmdesátých letech minulého století značně chátrající Sovovy mlýny byly založeny řádem benediktinek v 10. století. Název dostaly po majiteli Václavu Sovovi, který mlýn získal po hustiských válkách v roce 1478. Když v 16. století vyhořely, byly znovu vystavěny z kamene a za třicetileté války sloužily švédským vojskům. Roku 1920 celý komplex zakoupila pražská obec a využila jej tu pro řemeslnické dílny, tu jako sídlo Československé akademie věd. Nějaký čas po listopadových událostech l989 uspořádala dr. Mládková v Praze výstavu moderních uměleckých děl, které shromažďovala po celý život. Společně s manželem Janem, který pracoval jako ekonom pro Mezinárodní měnový fond, sbírala díla významných umělců střední Evropy a podporovala ty, kteří byli během komunistické éry pronásledováni, vyhnáni do exilu nebo zatlačeni do podzemí. Sbírka obsahuje stovky obrazů, soch, kreseb a grafických prací českých, slovenských, polských, maďarských a jugoslávských umělců z let šedesátých až osmdesátých, které vybírala osobně paní Mládková během svých četných cest a při návštěvách umělců u nich doma a v jejich ateliérech. Sbírku se po roce 1989 rozhodla darovat Praze a umístit ji v Sovových mlýnech, ke kterým měla i osobní vztah, protože na Kampě kdysi bydlela.

Narodila se na zámku v Zákupech, otec tam spravoval pivovar. Když jí bylo deset let, bydlela na zámku v Buštěhradě. Odtamtud si asi pozdější kunsthistorička odnesla jemný cit k architektuře. Od roku 1946 studovala francouzštinu ve Švýcarsku. V roce l948, když se dozvěděla, že dva tisíce čs. vysokoškoláků jsou v západoněmeckých táborech, rozhodla se společně se svými dvěma spolužačkami učinit něco, co by ulehčilo jejich úděl, například umožnit jim další studium. Pomáhala také dcera TGM paní Olga Revilliodová. 1500 švýcarských franků bylo zapotřebí opatřit, aby student mohl navštěvovat vysokou školu ve Švýcarsku. Celkově se podařilo dostat na švýcarské univerzity dvacet našinců. V Ženevě v té době vzniklo krajanské periodikum Skutečnost. Mládková se stala členkou redakční rady. Poté dokonce založila vlastní nakladatelství, které vydávalo mj. Peroutkovy knihy. Ze Švýcarska Meda Mládková odešla do Paříže, kde obhájila doktorát z ekonomie. Později se přestěhovala do Ameriky.

Překážkou urychleného zahájení projektu přeměny Sovových mlýnů v galerii Nadací Jana a Medy Mládkových byl spor o vlastnictví, jehož historie sahá až do počátku dvacátých let minulého století. V květnu l997 soudní rozhodnutí neuznalo katastrální zápis z roku 1922 a Magistrát hl. m. Prahy paní Mládkové Sovovy mlýny, které byly v havarijním stavu, pronajal.

Rekonstrukce narážela na mnoho byrokratických - a také přírodních - překážek. Mládková například nesouhlasila s architektonickým řešením přestavby a bez pardonu prosazovala svůj pohled na věc. Jablkem sváru mezi ní a Státním památkovým ústavem bylo také umístění skleněné krychle symbolizující modernost vystavovaného umění na vrcholu stavby. Památkáři to zakázali s odůvodněním, že by bylo narušeno panorama Prahy. Rozhodnout musel až sám ministr kultury. V roce 2002 se vzduly vltavské vody. Nejznámějšími jednotlivými epizodami této kalvárie, které vstoupí do historie Prahy jako legendy, bylo uplavání lachtana ze ZOO Vltavou a Labem až do Německa, kde byl vyloven a po cestě zpátky zahynul, a uplavání exponátu Židle Magdaleny Jetelové umístěného před Galerií Kampa. I Židle byla nalezena, když se rozbouřená řeka uklidnila; opravili ji a dnes stojí majestátně na stejném místě jako předtím.

Připomenutím událostí, které vytvořily předpoklad, aby Galerie Kampa mohla vzniknout, je vystavené tablo dopisů, došlých v listopadu a prosinci 1989 na adresu těch, kteří v návaznosti na úsilí Charty 77 ve Špalíčku na třídě 28. října v Praze dávali formu našemu současnému demokratickému státu.

Stojím na skleněném piedestalu čnícím nad budovou. Vzpomínám, jak jsem v roce 1998 vezl paní Mládkovou z recepce ke státnímu svátku USA honem honem do Černínského paláce, kde začínal ceremoniál, na němž z rukou ministra Jaroslava Šedivého obdržela za svou nezištnou, dobrovolnou činnost Cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Říkal jsem si tehdy, není to brzy? Co když se záměr vybudovat galerii nepodaří realizovat?

Slabší nátuře vhrknou v té vyhlídkové krychli slzy do očí. Na jedné straně plyne stříbrnými vodami národní řeka Vltava - člověku se vybavuje Bedřich Smetana. Na druhé straně se tyčí v celé své kráse architektura Hradčan - člověk myslí na Václava Havla. Mottem existence stavebního a výstavnického skvostu jako vyloupnutého z oříšku pohádkové Popelky mezi oběma fenomény jsou slova Jana Mládka: "Přežije-li kultura, přežije národ."