Česká literatura finskýma očima

Finský bohemista Eero Balk pobýval v Praze při příležitosti květnového knižního veletrhu, který se z velké části nesl ve znamení Finska. Svůj zájem o češtinu vysvětlil před třemi lety podobností finského a českého vidění světa. Po studí u ruštiny a Rusů - širokých slovanských duší, kterých se trochu nabažil - se mu prý Češi jevili jako "úzká neslovanská duše". Dnes vnímá i řadu odlišností.

I u nás se občas mluví o podobnosti české a finské mentality. Vzhledem k tomu, že pro oba naše národy byla v minulosti určující blízkost mocného souseda (v našem případě byli ti sousedé dokonce dva), mělo to mít v obou případech vliv na národní charakter. U nás hledání modu vivendi s Německem a později se sovětským svazem vyústilo v dvojí okupaci a následnou dvojí kolaboraci, která v "duši národa" zanechala drsné stopy. Jak to bylo u vás? A vůbec podobáme se vám tedy, nebo ne?

Když vyjdu z podobnosti našich literatur, moc podobného nevidím. U nás například po celých posledních padesát let existoval silný proud finské válečné literatury; mám na mysli knihy reflektující finsko-sovětský válečný konflikt z let 1939-1940. Další silný proud v naší literatuře se nesl ve znamení venkovské prózy a nostalgie po venkovském životu, která se objevila v souvislosti s vlnou urbanizace v šedesátých letech. Ani jinde nevidím paralely: třeba modernismus, pro vás tolik významný už na přelomu století, k nám přišel až po roce 1945. Česká literatura je jistě světovější než finská, rozdíly mezi oběma kulturami však jdou - navzdory podobnosti některých vnějších podmínek - hlouběji.

Například po celou dobu, co se u nás svobodné psalo o válce se Sovětským svazem, jsme s ním měli nejen diplomatické, ale i docela přátelské vztahy. Literatura byla jakýmsi ventilem: tam se na diplomacii nehledělo. Sověti nám kupodivu do vydávání knih nemluvili. Snažili se pouze omezit překládání svých disidentských autorů, ale ani to se jim nepovedlo. Za největší ústupek pokládám, že Solženicinovo Souostroví Gulag, které finsky vyšlo hned v sedmdesátých letech a volné se prodávalo, bylo z kompromisních důvodů vytištěno ve Švédsku. Tato skutečnost je mimochodem u nás dodnes připomínána a představuje jakési novodobé finské kulturní trauma - tehdejším vysokým státním činitelům se vyčítá, že se "v zájmu dobrých vztahů" rozhodli zachovat takzvané rozumné, ale zašli příliš daleko.

Ve Finsku svobodné publikovali i čeští disidentští autoři - když se například v našem národním divadle hrál Havel, Sověti se tomu ani nepokusili bránit. Vidím určitou souvislost se situací za druhé světové války, kdy Finové bojovali na straně Německa proti SSSR, ale nepřevzali například hitlerovské rasové zákony a nevydávali nacistům finské Židy. Skoro polovinu německé literatury, která u nás za války vycházela, napsali Židé, včetně těch, kteří uprchli před v nacismem, jako například Franz Werfel. Židé dokonce bojovali i v armádě - a když se třeba stalo, že některý z nich byl navržen na udělení německého válečného řádu, který mu měl předat Adolf Hitler, docházelo k trapným situacím.

U nás vždycky hodné záleželo na tom, aby se věci neděly podle ukrajinského úsloví - když si Stalin v Kremlu stříhá nehty, my v Kyjevě sekáme ruce. Malý národ často v iniciativě předčí mocnějšího souseda. To se ve Finsku nestalo.

Projevuje se ve finském myšlení obdoba českého kolísání v kulturní orientaci mezi západem a východem?

V současnosti o tom ve Finsku probíhá dost hysterická diskuse. Kulturní blízkost východu je pro mnoho Finů skutečností, která je traumatizuje. Souvisí to s otázkou finské kulturní identity, která má velmi nejisté kořeny. Rada novějších badatelů říká, že naše národní obrození tím, že vytvořilo ideální obraz, jak má vypadat finský občan, zničilo původní šamanskou kulturu, která se formovala stovky let. Nová stavba je krátkodobá a křehká, návrat zpět už není možný, a tak se zdá, že jsme odsouzeni k pochybnostem o své identitě jako k trvalému jevu. Máto řadu souvislostí: uvědomte si například, že ve Finsku máme minimum stavebních památek z minulých staletí - dřevěná architektura se prostě nedochovala. Novodobé úspěchy Finska v architektuře a designu vyplývají právě z toho, že nás nesvazuje ani neusměrňuje minulost. Vzhledem k našim zeměpisným podmínkám jsme byli dlouho v izolaci a kulturní vlivy k nám z Evropy pronikaly buď pozdě, anebo vůbec ne; proto neexistuje například finská renesance ani baroko. Nejistota nových kulturních základů, vzniklých v obrození, se projevuje i povrchností dnešního finského zájmu o evropské literatury: sice se vydávají, ale obávám se, že hlavně proto, abychom prosté nevypadali jako kulturní barbaři.

Rada věcí pro vás běžných u nás donedávna nebyla. Například až před dvěma lety vznikly na středních školách osnovy pro výuku literatury. Do té doby se učila spolu s mluvnicí, takže se na ni nikdy nedostalo. Vzpomínám si, jak pro mé ve škole bylo fascinující číst v čítance úryvek třeba z bulharské detektivky, jednou ročně, když zbyl čas...

Další možná forma spřízněnosti: s jakým porozuměním je ve Finsku přijímána česká literatura?

U různých titulů se to liší - když jsem přeložil Švejka, měl čtyři dotisky během jediného roku a nakonec se ho prodalo deset tisíc výtisků, což je úžasné. Stejné úžasné mi ale přišlo, když se vyprodala Magorie od Berkové, která vyšla v devíti stech kusech. Obecné platí, že překladová literatura se prodává jen zvolna, nakladatelé mají ještě dnes na skladě tituly s vročením 1993.

Mé už dlouho trápí nekompetentní přístup nakladatelů ke knihám, o kterém se dají vyprávět celé hrůzostrašné příběhy. Třeba finský překlad Fasády od Libuše Moníkové; autorka měla tu smůlu, že získala literární cenu. Jeden nakladatel tedy ihned koupil práva, ale překladatel nevěděl, co s tím, je to těžký text, a nakonec musel dokonce spěchat, takže s autorkou stihl probrat jen půl knihy... A když už se podaří knihu aspoň v takové podobě vydat, selže její propagace. Ve Finsku jsou jen dva časopisy, které se pravidelné zabývají literární kritikou. V denících si o novinkách obyčejné můžete přečíst nicneříkající věty "román zajímavý, ale náročný" a podobné. Takže když jsem potom stejnému nakladateli nabídl svého Hrabala, odmítl mé s vysvětlením: "Vždyť ani ta Moníková se neprodala." Aniž to tedy Libuše Moníková tuší, stala se v Helsinkách zbraní namířenou proti české kultuře.

Z české literatury toho ve Finsku vychází velice málo. Mátu smůlu, že ji nepíší Američané. Ročně u nás vyjde z češtiny přeložený tak jeden titul. Podobné postavení má však i mnohem početnější literatura španělská. Také z Ruska toho teď vychází velmi málo, v podstatě jen paměti - Jelcin, Žirinovskij a různí agenti KGB . Překládat z češtiny je za těchto podmínek nemoc nebo závislost na měkkých drogách, ale ne tak zhoubná, aby stálo za to ji vyléčit... Potíž je v tom, že nakladatelé se bohužel nechovají jako výrobci čokoládových tyčinek: ti každou chvíli uvedou na trh novou náplň a vytvoří pro ni poptávku. Finská nakladatelství byla dlouho solidními rodinnými podniky, které však v posledních letech vydaly akcie a do jejich čela se dostali profesionální manažeři. Staré klany milovaly literaturu, kdežto dnes se od titulu k titulu počítají peníze.

U nás máme tendenci vnímat literatury jednotlivých skandinávských zemí vzhledem k je jich zeměpisné blízkostí také jako navzájem spřízněné a názorově blízké. Přitom vidíme, že v našem regionu nic takového neplatí vycházejí zde překlady ze všech evropských literatur, ale těch středoevropských, knih z Maďarska, Rakouska či Polska, je nejméně. Existuje tedy vůbec něco jako "rodina" skandinávských literatur, nebo je to jenom naše fikce?

Znám situaci hlavně ve Švédsku, kde se o podobnosti, jakou máte na mysli, dá mluvit. Švédská společnost se v posledním století vyvíjí podobné jako finská, osídlení je tam stejné řídké, a protože většina lidí tam stejné jako u nás žije v přírodě, podobá se i mentalita, která vychází z toho, že prosté musíme brát ohled na přírodu a musíme ji znát. Skandinávská vzájemnost vyplývá z této podobnosti životních podmínek, které všude působí na rozvoj venkovské, případné - v závislosti na tradici - i dělnické literatury. To je ale také všechno; je to prosté podobnost vyplývající z určitých východisek, nic víc.

Jak dopadá srovnání výrazových možností češtiny a finštiny? Narazil jste v nějaké knize na místo, které jste nedokázal přeložit?

Ano, v Jirotkově Saturninovi, v kapitole, kde doktor Vlach pronáší posměšnou řeč o příslovích. Musel jsem ji trošku zkrátit, odhaduji to tak na půl stránky... Nenašel jsem jazykový ekvivalent.

PAVEL KOSATÍK, SEVERSKÉ LISTY

obsah | kultura - kultúra