Lustig: s každou knížkou spisovatel umírá

Neříkejte, že to s vámi nic neudělalo, stanul jste přece na literárním Olympu?

Můžete dostat sedm Oscarů a pět Emmy a zítra vám řeknou, to je pěkné, ale co máš nového? Amerika, to jsou dostihy, každý kůň vydá ze sebe to nejlepší, když vyhraje, dají mu ten věnec a pak musí nastoupit znovu, a když nedoběhne, udělají z něj potravu. To je na Americe dobré, není postavena na zásluhách, ale má to i svá negativa - průměrný Američan pracuje takovým tempem, tolik hodin a s takovou intenzitou, ale nemá ani z té práce, ani ze života žádnou radost. Každý ze sebe vydává čtyřikrát tolik, než kolik je zapotřebí - kolik člověk potřebuje aut a kolik si oblékne košil? Radost ze života se vytrácí a nastoupí zpupnost, pocit, že mohu ovládat svět. Co světu, a nejen americkému, chybí, je víc pokory.

Nezapomenete na pokoru aspoň v té chvíli ocenění?

Je to veliká čest, to nezastírám, a sláva. Trochu mi to připomínalo zasedání ústředního výboru svazu spisovatelů - všichni jsou důležití, na sebe i na ty kolem navzájem velmi pyšní, cítí se jako pilíře světa. Ale jsou tam Artur Miler a Norman Mailer a Philip Roth. Vedle mne seděla Isabel Allendeová, kterou mám moc rád - a byl jsem jedním z nich. Tak jsem se rychle opil portským, abych to líp přežil. Pak mi dali peníze (stejnou sumu jako za Pulitzerovu cenu, 7500 dolarů). To je na cenách to nejlepší, že je člověk může lehkomyslně utratit. Já jsem například zaplatil daně a udělal s kamarády pár oslav. Ta cena je příjemná, na chvíli se mezi těmi nej- cítíte víc doma, ale knížku mi napsat nepomůže. Má literární agentka byla ovšem spokojená - ona ze mě moc nemá, já píšu o zabíjení Židů a to moc lidi nechtějí číst vzala mě na dobrou večeři a ve škole pověsili moji velkou fotografii na chodbu. Byl to moc hezký den, jejž vyhrál jsem dozadu, a já chci vyhrávat dopředu.

Akademie ocenila vaše celoživotní dílo, svou roli ale asi sehrála i jedna z vašich posledních knížek Krásné zelené oči, za kterou jste byl loni navržen na Pulitzerovu cenu?

Asi ano. V Anglii už tahle kniha vyšla v nákladu více než 40 000, vyhlásili ji tam knihou měsíce a mám už smlouvu na francouzské, německé a hebrejské vydání. Což je slušný výkon. Je to šťastná knížka.

Myslíte si, že u knih záleží víc na štěstí než na kvalitě?

V umění vždycky musíte ze sebe vydat to nejlepší, a nikdo vám nezaručí, že uspějete. Zeptejte se zpěváků. Některá písnička se chytí, k jiné jsou lidi nahluchlí. Krásné zelené oči jsou o mravnosti, o kompromisech, které musí člověk udělat, když zůstat čistý nemůže, o dilematech, o prostituci, která prostupuje náš svět a naši existenci. Všichni jsme nuceni k jistému stupni prostituce - a nechceme. A tak co s tím, jak jednat, dokdy je člověk čestný a odkdy už ne? Je to román o patnáctileté holce, nevinné panně, které zabili rodiče a hned ji postavili před volbu: můžeš žít, když se z tebe stane kurva, anebo si jdi rovnou do plynové komory a máš to za sebou. Němci vytvořili v lágrech takové podmínky, že někdo šel do plynu (promiňte mi ten příměr) téměř s úlevou. No a jí život předložil tuto volbu. Buď to vydržíš, nebo ne. Má ji pak posuzovat nejvyšší rabín, schovává ji po válce deset dní a za tu dobu pochopí, že ta hříšná má v sobě víc Boha než on čistej. Ona mu říká věci, které jeho mozek nemůže přijmout... Je to o čistotě nečistých, o vznešenosti ubohých, o spravedlnosti ukřivděných.

Ta kniha byla šťastná, ale zase nezaručuje mi nic. Pomohla sice k vydání nové knihy, jmenuje se Lea a teď jsem dostal první výtisk anglického vydání. Ale kdoví, jestli pomohla - na obálce citují takové výroky, jako že si zasloužím Nobelovu cenu, přehánějí to, takže lidi budou čekat zázrak, a mohou se dožít - spolu se mnou - zklamání.

Je to tak, že celý život píšete vlastně jednu knihu?

Ano i ne. To panorama a to panorama nikdo nepopíše sám. Na to by muselo být sto spisovatelů - nebo víc. Tak dejme tomu, že jsem součástí literatury o válce. Tohle téma se těžko dá vyčerpat. Samozřejmě jsem neprožil všechno, o čem píšu, to by stačilo na dvě knížky - to nemám ze sebe, ale od Goetha. razil pojem světová literatura: pokud je člověk schopen popisovat objektivní svět kolem sebe, má nevyčerpatelný zdroj, pokud čerpá jenom ze sebe, vystačí mu to na jednu, dvě nebo tři knížky.

Musíte mít ale nějakou motivaci, nevymýšlíte si přece příběhy jen tak od stolu?

Musím mít vztek na něco, co je nespravedlivé. pak se mi líp píše. Zelené oči jsem si úplně vymyslel. Je to fikce. Jednou jsem přišel domů a tam byl výpis mého výdělku - 6,70 dolaru, můj příjem z knih za půl roku po odečtení topení a činže - a žena se smála. Šel jsem do lahůdkářství, nechal si nakrájet uherák na tenké plátky a dvě bagety, rozložil jsem to po stole, a když přišla Věra z práce, říkám, tohle je za ten honorář. Ona na to: Piš něco, co budou lidi číst. A já, že to bych musel psát o kurvách. No a kdo ti brání? Tak to začalo. Má to pochopitelně komickou i vážnou stránku. Jakmile jsem o tom začal vážně uvažovat, rozhodl jsem se ukázat to svinstvo. Zajímá mě zlo, protiklad dobra, které mě dojímá například v českých pohádkách. Psalo se mi dobře, měl jsem jen asi dvacet verzí.

To je málo? Kolik jich napíšete obvykle?

Tak padesát. To je jako křížovka. Když změníte odstavec, musí se měnit i dál, aby se to celé nerozvezlo.

Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou jste ale napsal přes noc...

Ta se mi taky dobře psala. Přišel jsem tehdy domů a moje žena brečela. Zažádala si o snubní prsteny svých rodičů, protože se dočetla, že se v Berlíně našly. A přišla odpověď, že jí nemohou vyhovět, protože nemá potvrzení, že její rodiče ty prsteny tehdy v Nekázance, kde byla pobočka Říšské banky, odevzdali...

Nedali jim pochopitelně žádné potvrzení o tom, co jim ukradli. Říkám jí, proč od těch Němců vůbec něco chceš? Psal jsem tehdy Démanty noci a potřeboval jsem povídku o dívce, měl jsem tam samé kluky. Zavolal jsem kamaráda Ericha Kulku, historika, který byl dva roky v Osvětimi, jestli si nevzpomene na příběh nějaké dívky. Vyprávěl mi legendu o tanečnici, která se před smrtí v Osvětimi svlékala před oficírem, vzrušila ho a pak ho zastřelila. Ten příběh se mi hodil. Vztek mě popoháněl. Opravdu jsem tuhle povídku napsal přes noc. A taky měla štěstí, vyšla pak v mnoha vydáních, natočili podle ní televizní film. Teď se zas ozvali Japonci, že by chtěli něco mého vydat, nejradši Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou - přesto, že v Japonsku už vyšla někdy v šedesátém sedmém roce. Nad tím žasnu: po tolika letech se ty knihy pořád čtou. Američani říkají, že je to knížka o odvaze - ale já ji psal o podlosti, zákeřnosti, lži, odvaha té holky byl až tak třetí motiv.

Stává se vám, že vaše příběhy a hrdinové začnou žít jiným životem, než jste zamýšlel?

U některé knížky se to stane. Autor naznačí svou polovinu a čtenář si zbytek doplní podle nátury, inteligence, vzdělání, zkušenosti. To je vlastnost literatury. Lidi si dosadí víc, než je v samotném spisovateli. To je to kouzlo. Magie psaní.

Tohle učíte své studenty tvůrčího psaní?

Spíš si s nimi o psaní povídám. Víc než oni se učím sám. Spisovatel totiž s každou novou knížkou umírá. A musí se znova jako autor narodit. Pro mě platí stejná pravidla jako pro ně, kteří s psaním teprve začínají. Musím znova objevit zákony příběhu. Necítím to tak, že bych všechno v životě už napsal. To by bylo, jako kdyby mi ochrnula ruka nebo noha. To nejlepší jsem zatím nenapsal. Tohle všechno jsou učednická léta.

Jednu knihu už píšete léta...

Ano, mám ji v hlavě a jmenuje se Král promluvil, neřekl nic (což je obsah telegramu jistého amerického diplomata v 19. století). Napsal jsem první kapitolu - byla to povídka Kůstka - a další jsou Zelené oči a Kamarádi... Vezmu tak přibližně 150 stránek a otisknu je. Snažím se, aby každý díl měl začátek, prostředek a konec, aby se soudný čtenář necítil podveden a aby každý text mohl existovat samostatně. Jsou to zatím zkoušky, generálka, to znamená, že povídka je hotová tak na 99 procent, abych měl rezervu, možnost opravit, jestliže tomu ještě něco chybí. Ani Tolstoj nebo Hemingway si nemysleli, že píší jen dobře. Výsledek se nevyrovná představě, jakou autor má. Naštěstí to ale čtenář neví. Mně pomáhá, že můžu pořád začínat. Vlastně si myslím, že teprve teď jsem měl začít psát.