Na Manhattanu roste výkladní skříň Česka

73. ulice na Manhattanu zní dnešním Newyorčanům jako velmi dobrá adresa. A právě v ní si v roce 1895 spolek českých nadšenců koupil pozemek a vystavěl Národní budovu. Kdysi krajanská chlouba nyní trochu povadla. Zdobí ji jen lešení a vrstva čerstvě napadaného sněhu.

New York byl od nepaměti centrem přistěhovalců. Toužebně vyhlížená Socha svobody vítala i nejednoho Čecha. Někteří pokračovali dál do nitra Ameriky, jiní ve "velkém jablku" zakotvili nastálo.

Na svou vlast ale nezapomněli a vybudovali si vlastní Národní budovu, v níž se pravidelně setkávali, nad českými dobrotami vzpomínali na domov a z českých knih učili své děti češtině. Po celou druhou polovinu minulého století však budova bojovala o svou existenci. Záchrana přišla z domova.

V roce 2001 ji za symbolický jeden dolar odkoupil český stát, který sa zavázal k její opravě. Krajané, pro které Česko ještě stále něco znamená, se už nemúžou dočkat, až se do jejich budovy zase vrátí život. Jedním z nich je i slavný architekt Jan Hird Pokorný, který budově zasvětil část svého života.

V nedalekém obchodě zkouším prodavače, jestli ví, co se naproti vůbec staví. Nevěřícně si mě prohlíží a jen kroutí hlavou. "Ale ano, to bude nějaké české centrum," vmísí se nám do hovoru asi šedesátiletá dáma a prozradí mi, že bydlí nedaleko a občas se dá do hovoru se stavebními dělníky, kteří v budově pracují.

Je sobota, a tak já takovou šanci nemám. Prohlédnu si alespoň ještě nehotový exteriér, který zdobí nápis Národní budova. A pak už se vydávám za opravdovým krajanem, který dokonce stál u zrodu celé této rekonstrukce.

Dokonalou češtinou mě zve do svého domu, který je zároveň i jeho pracovnou. Vysoký a elegantně oblečený gentleman, kterému by nikdo nehádal blížící se devadesátku, se pohodlně usadí do svého křesla, přímo pod svůj portrét v nadživotní velikosti. "To maloval můj syn," říká mi s otcovskou hrdostí dnes světově uznávaný architekt Jan Hird Pokorný a seznamuje mě se svou manželkou, původem z Itálie. A pak už se přesouváme o půl století zpět, do doby, kdy opustil rodnou Moravu a začal nový život v Novém světě.

Vzestupy a pády

Válka ho vyhnala z milované vlasti. Téměř za pět minut dvanáct se mu v roce 1939 s pomocí přátel podařilo získat studentské vízum do Švédska a odtud hurá za oceán. O rok později se usadil v New Yorku, který se stal již navždy jeho domovem.

Na Česko nikdy nezapomněl. S jeho jménem je spjato hned několik krajanských sdružení na východním pobřeží USA, která se aktivně podílejí na propagaci České republiky v Americe. Snad nejvíce je nyní téměř devadesátiletý architekt aktivní právě při rekonstrukci české Národní budovy ležící přímo v srdci Manhattanu. Zabránil jejímu zániku i prodeji do cizích rukou. Namísto toho vymyslel šalamounské řešení: jako prezident České dobročinné a vzdělávací společnosti (BBLA), která budovu vlastnila, ji prodal v roce 2001 za symbolický jeden dolar České republice. Ta se tím zavázala k opravě historicky významné památky. Letos Pokorného čeká oslava devadesátých narozenin. Jaký by si přál dárek? Opět vidět Národní budovu v její původní kráse.

"New York byl kdysi jedním z center krajanů. Vznikaly zde kulturní, politické a náboženské spolky. Na devadesát československých organizací nemělo ale kde sídlit, kde se scházet. Pak někdo dostal nápad: proč si nepostavit vlastní budovu," pokračuje Pokorný ve svém vyprávění. V letech 1895 proto koupili pozemek na 73. Ulici a vybudovali čtyřpatrovou Národní budovu v novorenesančním stylu. Její sál se pyšnil nápisem národ sobě.

Během první světové války byla budova střediskem českého osvobozeneckého hnutí. Své proslovy v ní měli i Masaryka a Beneš.

Dvacátá léta přinesla první problémy. Prohibice stála u zrodu finančních potíží, z nichž se už jen tak budova nedostala.

Další ranou byla léta padesátá a šedesátá, kdy se oblast stala velmi populární a ceny pozemků v jejím sousedství stále rostly. Mnoho Čechů se proto z okolí odstěhovalo a do své Národní budovy již moc nechodili. Místo toho se do ní nastěhovala divadelní skupina, v níž odstartovala svou hereckou kariéru slavná Lisa Minelliová. "Po letech se rozbrečela, když viděla svou první scénu," prozrazuje Pokorný.

Až do devadesátých let budova doslova živořila, pak ale přišel nápad, aby ji koupila Česká republika a nastěhovala si tam svůj generální konzulát a České centrum. Stát slíbil, že jedno patro předá bezplatně k užívání krajanům. Pokud půjde vše podle plánu, stane se tak již letos v létě. A Jan Hird Pokorný tak k narozeninám dostane vytouýený dárek. Slavnostní otevření celé budovy se chystá na léto roku 2005.

"Jsem od přírody optimista a věřím, že vše půjde hladce. S českým generálním konzulem Alešem Pospíšilem vše detailně probíráme a naše vztahy jsou nadstandardní," pochvaluje si Pokorný spolupráci s českou stranou. Na otevření budovy se těší i Pospíšil. "Bude to taková výkladní skříň přítomnosti ČR na Manhattanu," věří.

Sál poctou Dvořákovi

Národní budova má jedno eso v rukávě: taneční sál. Podle posledních návrhů by měl být poctou Antonínu Dvořákovi. "Dvořák byl v New Yorku, když ještě budova nebyla hotová. Avšak na uvítací slavnosti, která pro něj byla přichystána, se vybrala velká suma peněz, která šla také na financování stvaby," říká Pokorný.

Dvořákův sál by měl pojmout až 500 lidí. A to je velká výhoda. V této části New Yorku takových sálů totiž není mnoho. "Česká vláda doufá, že právě pronájem sálu by mohl vrátit investice, které vláda na opravu uvolnila," vysvětluje Pospíšil. Rekonstrukce je financována z rozpočtu českého ministerstva zahraničních věcí, které na ni vyhradilo přibližně 400 miliónů korun.

Budova podle něho ale nebude sloužit ryze krajanským aktivitám, stejně jako výkladní skříň musí přitáhnout co nejširší publikum a žít kulturou. Budou v ní výstavní plochy, kinosál (pravděpodobně Formanův), čítárna, přednášková síň. A samozřejmě chybět nebude ani restaurace, která bude nabízet českou i mezinárodní kuchyni. A po kom bude pojmenovaná? Tak to se stále řeší. Ve hře je i Alfons Mucha, který má v USA řadu obdivovatelů.

New York je centrem Ameriky, a proto je pro Česko důležité, aby tu mělo své reprezentativní zastoupení," upozorňuje Pokorný. Češi mají podle něj v USA historicky dobré jméno. "Ačkoli už se krajanství nenosí tak jako kdysi, stále je nutné udržovat tradici a kulturu. Národní budova by tomu měla výrazně napomoci," uzavírá.

Vyprovází mě ke dveřím, galantně mi podrží kabát a naposledy zavzpomíná. "Začátky tady byly těžké. Když jsem přišel, neuměl jsem vůbec anglicky. A dnes mi zase čeští přátele říkají, že mluvím staročesky," zažertuje bezchybnou češtinou profesor architektury Kolumbijské univerzity.