Marko Škop: Cena z Varů nám pomohla k dalším divákům

Mezi více než 220 filmy vyhrál u diváků ten váš. Co to do budoucna znamená?

Třeba to, že teď sedíme v Praze, protože film jde do kin. Dokumentům se to nedaří snadno, a i když jsme už měli distribuci předjednanou, ocenění, z něhož jsme byli doslova v šoku, určitě pomohlo. A spolu se Zvláštním uznáním od poroty přitáhlo i zájem dalších festivalů: na padesát si jich Iné svety vyžádalo, a teď se rozhodují o jeho uvedení.

Co vás přivedlo ke zkoumání toho, co se děje v době globalizace na Šariši?

Po absolventském filmu o životě Romů na Slovensku jsem chtěl jednak natočit celovečerní dokument, jednak jsem měl velkou potřebu vrátit se do rodného kraje. Jsem z Prešova, rodiče dokonce ze stejné vesnice jako čtyřiaosmdesátiletý pan Lazorík, který je jedním z šesti hrdinů filmu. A záměr podívat se tu na dopad globalizace jsem měl od začátku. Šariš je totiž jedním z Babylonů světa, žijí tu Rusíni, Židé, Romové, Šarišané, zajímalo to v minulosti Ivana Olbrachta, Jána Kádára i další. A protože žijeme aktuální svět, chtěl jsem do něj s citem i humorem trochu píchnout.

Pana Lazoríka jste znal, jak jste hledal ty další?

Pan Lazorík je člověk tak originální, že těžko druhého najít. Hodně čte, občas zacituje Gándího, ale má k filozofii osobitý přístup. Překládal třeba svému synovi z němčiny Platóna. Prostudoval ho a pak řekl: "To je taková gebuzina, jen z toho člověka rozbolí hlava. Na to, aby žil člověk opravdu dobře, v souznění s kulturou a přírodními zákony, stačí aby pochopil a žil selskou pravdu: ze psa slanina nebude. Znal jsem i Fedora Vica, který ve snaze probudit národ, aby se nerozplynul ve většinovém světě, trénuje rusínský žákovský fotbalový klub, kde jsou ale paradoxně většinou romští kluci. Ostatní jsem hledal s pomocí přátel a známých tak, aby to byli různorodí lidé, kteří by reprezentovali své komunity, ale zároveň měli i svůj jedinečný příběh.

Až neskutečně působí ten Ignáce Červeňáka.

Odseděl 14 let v base za ublížení na zdraví a teď dělá v romské osadě pomocného policajta. Jednou mi řekl, že složil rapovou písničku a sní o tom, že by s ní prorazil. Tak jsme mu to umožnili, natočili videoklip a ten odvysílala televize. Jenže pak ho do té televize chtěli přivézt do jedné relace, vymysleli, že pro něj přijedou až do jeho osady limuzínou - ale to jsem už začal cítit, že by ho to vlastně shodilo, a to jsem nechtěl.

Narazil jste na někoho, o kom byste moc chtěl točit, a on odmítl?

Někdy byla komunikace komplikovaná, třeba se Židovskou obcí. Jsem ale moc rád, že nakonec je ve filmu báječná žena, gynekoložka Katarina Hrehorčáková. Sama je praktikující Židovka, přitom jen dvě ze stovek dětí, které odrodila, byly židovské. Nejhůř se hledali mladí a nepovedlo se mi tam dostat maďarské aristokraty. Jediná rodina, s níž jsem byl v kontaktu, mě nechtěla pustit do soukromí. Že prý mi všechny potřebné věci, třeba i obrazy, vynesou ven na ulici. To by mi připadalo i docela vtipné, ale nakonec hlavní problém byl, že mě nepustili ke svému nitru. Mojí ambicí bylo, aby mluvili hlavně zevnitř a u všech, s nimiž jsem nakonec pracoval, se to podařilo. Nesmírně si toho vážím, a z reakcí lidí v kinech cítím, že i na ně to působí.

Co máte v plánu teď, kam vyrazíte?

Do severovýchodního cípu Slovenska. Ve vesnici pod horami, kde v zimě vlci uprostřed Osadného roztrhali srnu, se budu zajímat o kontrast mezi vrcholnou evropskou politikou a tou lokální. Našel jsem tam skvělé lidi s velkou autoritou. Pan starosta Vladislav Mikuláško je rekordman -úřaduje 36 let a pokud teď uspěje, dotáhne to na čtyřicítku. Své působení má přitom přesně rozdělené: před rokem 1989 postavil kulturák, požární zbrojnici, přemostění řeky, místní komunikaci, čekárny. Teď se jen snaží to udržet, aby se všechno nerozpadlo. Ale nedávno přece završil velkou investiční akci s podporou eurofondu: evropský chodník, který spojuje národy. Je to turistický chodník, který vede národním parkem, kde rostou jedle o průměru půldruhého metru. Natáčel jsem jeho otvírání, byl přítomen europoslanec a příští rok pojedou místní zastupitelé na exkurzi do Bruselu.