S Karlem Gottem neboxuju

Miroslav (Meky) Žbirka o britském humoru, mamince za železnou oponou, ázerbajdžánských papučích a o tom, jak je důležité být za všech okolností zdvořilý.

Ani dnes, ostatně jako nikdy v minulosti, není zrovna trendy. Vypadá vlastně pořád stejně, to jest jako člověk, který se do drsného světa showbyznysu nehodí. Přesto se v něm Meky Žbirka (53) úspěšně drží dobrých třicet let. To ale není jediný paradox. Celkem získal čtyři slavíky, přičemž tím prvním, federálním, nečekaně pokořil Karla Gotta. Třemi ho pak ocenili na Slovensku, naposledy letos, ačkoli už patnáct let bydlí v Praze. V pravé poledne teď popíjí čaj v kavárně hotelu Alcron a při tlumeném osvětlení připomíná Woodyho Allena. Mluví a mluví a je nesnadné ho přerušit otázkou. "To som sa dobre vykecal," uzavře to po dvou hodinách. Ale nebylo to nezajímavé.

Na rozdíl od mnoha jiných Slováků žijících v Česku mluvíte slovensky. Umíte vůbec -ř-, pane Žbirko?

Umím, určitě místo toho neříkám -ž-. Ve skupině Modus jsme měli slovenského bubeníka, který se se mnou jednou po koncertu v Tanvaldu strašně hádal, že se neříká hora Říp, ale Žíp. Když jedu okolo, vždycky si na to vzpomenu. Vlastně je škoda, že to není hora Žíp, Slovákům by se to líp vyslovovalo.

Pamatujete si, jak za totality papaláši původem ze Slovenska mluvili zvláštní kombinací češtiny a slovenštiny, takovou "husákovštinou"?

To fakt hrozí, když se do toho Slovák pustí bezhlavě. Blízkost našich jazyků svádí k tomu, že když se dá všude -ř-, tak se udělá ze slovenského slova české. Já na své děti mluvím česky, ale dost často se stane, že mi žena Katka řekne: "Takové slovo v češtině neexistuje." A taky když mluvím s někým česky, podvědomě cítím, jak je ten člověk celou dobu nervózní z toho očekávání, kdy už udělám chybu. Takže mi připadá přirozenější mluvit slovensky.

Které české slovo se vám zdá divné?

Pořád se stává, že některým českým slovům nerozumím. Třeba jsem dlouho nevěděl, co to je "kasten".

Cože? Myslíte typicky české slovo der Kasten?

Asi ano, má to být nějaká skříň, kozub či co. Nebo jsem si to možná popletl…

Stalo se vám, že vám v Praze někdo nerozuměl?

To se stává, malé děti mi těžko budou rozumět, když se zeptám: "Ako sa voláš?" Doufám, že mi lidé rozumějí, jako vy, když s vámi teď mluvím. Ale samozřejmě vnímám realitu a tady už slovenštinu prakticky neuslyšíte. Jenom nás pár slovenských interpretů občas zpívá z rádia slovensky. Ale na Slovensku se pořád zdá zbytečné překládat třeba Filipovského dabing Louise de Funese, klidně to vysílají v češtině.

Vaše maminka pocházela z Londýna. Mluvila s vámi doma anglicky?

Ano. Když jsem byl malý, moje maminka byla teprve krátce na Slovensku a Angličani se slovanské jazyky učí hrozně pomalu, přízvuk mívají celý život. Moje maminka mluvila tak, (napodobuje anglickou výslovnost slovenštiny) že když si nemohla remember na to spruauný slouvou, tak tam dala zkrátka anglické. A moji kamarádi k nám děsně rádi chodili, aby si to poslechli, protože jim to připadalo srandovní. A taky bylo. Například tehdy existoval časopis Mladé rozlety. A jednou jsme s maminkou u stánku kupovali nějaké noviny a ona povídá: "A ještě Mladé rolety…" Ale když teď slyším svého syna, jak se baví se sestrou u počítače: "Tady to mjútnem a pak vyentrujem…", zdá se mi, že dneska všichni mluví jako moje maminka.

Byl jste mezi spolužáky se svou dobrou angličtinou za frajera?

Nejvíc když jsem zazpíval třeba něco od Beatles v originále. Ale já jsem to neměl tak, že bych tenkrát rád mluvil anglicky. A když mě třeba před návštěvou nutili mluvit s mámou anglicky, protože jim to připadalo exotické, odpovídal jsem schválně slovensky. Když jsme byli s maminkou sami, mluvili jsme anglicky, ale jakmile někdo vešel, máma mě rychle poučila, že není slušné mluvit cizím jazykem před někým, kdo nerozumí. A angličtina tenkrát ještě nebyla takovou samozřejmostí. My měli magnetofon Sonet Duo, na který nikdy nezapomenu, a z něj mi máma pomáhala opisovat anglické texty písniček. Od bratrů, kteří hráli na kytaru, jsem zase odkoukal akordy. Když jsme se sešli s partou, každý uměl aspoň trošku zabrnkat, většinou nějaké to: No tak vidíš, Máňo, přece jsme tě lízli… Hrálo se dokola, každý něco předvedl. A když přišla řada na mě, dal jsem v originále třeba Yesterday. Holky z toho byly úplně hotový.

O čem jste tenkrát snil? Že vás obdivují všechny spolužačky?

To byla velká motivace. Občas jsem snil, že stojím na pódiu a v hledišti vypukla mánie, jak to bylo v těch 60. letech, všichni hystericky křičí.

Kdy jste se poprvé podíval za svými příbuznými do Londýna?

Strašně pozdě, až v 70. letech, já byl nejmladší ze tří bratrů. Ale před tím jsem vnímal Londýn přes bratra Jasona, který se tam dostal už v 64. roce. Viděl dokonce Beatles, o tom mi musel pořád povídat. Některé věci ale moji angličtí příbuzní nikdy nepochopili. Jednou jsem se třeba rozhodl, že vysvětlím svému londýnskému strýci, jak je pro nás obtížné vycestovat na Západ. Začal jsem Aurorou nebo něčím podobným, důkladně jsem to všechno probral. "Tak už chápeš, proč nemůžu v říjnu přijet?" A on: "Of course, jasně. Tak přijeď v listopadu…"

Jak vnímala maminčina rodina fakt, že se vdala do komunistického státu?

Oni to nikdy neřešili, a především byli vždycky taktní. Moji strýcové sice přesně nevěděli, o co jde, ale to, že Angličan žije v nějaké jiné zemi, než se narodil, jim připadalo přirozené. Myslím, že už Winston Churchill řekl, že Angličan může žít kdekoli. Angličani se rozlezli po celém světě. A kam přišli, hned začali "Hey, you, come on…", protože měli pocit, že tam, kde právě přistála jejich loď, by jim měli rozumět. Oni si ale na druhé straně zakládají na své jinakosti. Když jsem byl naposled v Londýně, octl jsem se ve společnosti, kde měli puštěnou televizi, zrovna v ní řečnil americký prezident. A jedna lady utrousila: "Oh! Ti barbaři mají i prezidenta?" Samozřejmě to bylo myšleno jako vtip, ale stejně mě to překvapilo.

O Angličanech se říká, že jsou velmi stateční. Že se při náletech neschovávali v krytech, ale procházeli venku. Že nepanikařili ani při nedávných teroristických útocích…

To můžu potvrdit. Když se za války narodil můj bratr Jason, máma ho při bombardování prostě schovávala pod stůl. Otec šílel, ale podle ní to stačilo. Na Angličanech je taky zvláštní ta jejich disciplína. Nedávno jsme byli s Katkou v Londýně, v metru, a najednou porucha. Stáli jsme, stáli, bylo absolutní ticho, Angličani se tvářili, že je všechno v pořádku. A když už to trvalo dlouho, jeden člověk se začal strašně rozčilovat. A to jsem byl já.

Co britského máte ještě rád?

Například to, jak Angličani jeden s druhým mluví, i když se neznají, takový small-talk. Mně se někdy vysloveně chce někomu cizímu vedle něco říct. A když to udělám v Praze, tak se ten člověk na mě tak divně podívá: O co ti jde? Chceš provokovat? Taky se mi líbilo, když jsem nahrával v jedné anglické škole v Praze album pro děti, Songs for boys and girls, nápis v jejich třídě: Politeness is important. (Být slušný je důležité.) Já když byl malý, visely nám ve škole nápisy jako Socialismus zvítězí nebo Lenin je věčně živý. Ale nikdo mi ve škole neřekl, že je důležité být slušný a příjemný. Anglické děti se to prostě učí.

S takovou výchovou musela v 50. letech v Bratislavě maminka asi zažít kulturní šok….

Ona především milovala tátu a nějak se to přeneslo na všechny Slováky. Strašně nám fandila. Já se naopak pamatuju, že když přijel nějaký Angličan a měl netaktní poznámku k něčemu slovenskému, máma pronesla kraťoučkou větu: "That's rude", To je hrubé. Nevzpomínám si, že by někdy řekla: "Mně tu něco vadí." Ale co si skutečně myslela, jsem se bohužel úplně nedověděl. A muselo to být opravdu těžké, někdy vypadala jako z jiného světa. V začátcích třeba koupila kuře, uvařila ho a netušila, že z něj nikdo nevyndal vnitřnosti, to se u nás ještě nedělalo. Jednou zas zazvonil soused pan Kováč, částečný Maďar, a beze slova na ni vychrstl kýbl vody. "Volej psychiatrii, soused se zbláznil!" křičela v šoku na otce. Přitom byly jen normální Velikonoce.

Váš otec musel mít velký šarm, když kvůli němu vyměnila britské impérium za Československou socialistickou republiku.

Musel. I když to vlastně nechápu. Nedávno jsem se byl podívat v Trnavé Hore, odkud pocházel, to je u Žiaru nad Hronom. Ukazoval jsem synovi otcův rodný dům a přemýšlel: Proboha, jak se odtud někdo může vydat do Londýna a přesvědčit anglickou slečnu, aby s ním šla na Slovensko? A to otec žil v Trnavé Hore v dětství bez elektřiny!

Máte rád suchý britský humor?--foto--

Britský humor mám rád, i když nevím, jestli ještě existuje. Když se dneska dívám na anglické televizní programy, vidím tytéž stupidity jako v německých nebo našich televizích. Ale zažívám to v Anglii osobně, tam musíte být velmi otužilá, protože si tam jeden z druhého naprosto brutálně utahuje. A pokud nejste na stejné frekvenci, skončí to nejspíš tím, že se urazíte. Britský humor dokonale ovládal můj bratr Jason, který už bohužel nežije.

Jason zemřel v pětadvaceti letech. Jak jste to vnímal?

Byl to pro mě strašný otřes, já byl o osm let mladší a hrozně jsem ho obdivoval, byl můj idol. Na něm se mi líbilo úplně všechno - a najednou tu nebyl. Já se tehdy nějak psychicky zasekl, byl jsem apatický, jako by všechno skončilo. Vybavuju si, jak sedím s otcem v kuchyni a říkám mu: "Já už tohle asi sám nevyřeším…" A tak jsem se dostal k doktorovi a předepsané léky mi vydolovaly z organismu optimismus, postupně jsem se z toho dostal. Ale od té chvíle se opravdu v mém životě něco změnilo. Jasey mi chybí, často se mi vybaví vzpomínky na něj.

On byl nemocný?

Ne. Spáchal sebevraždu. Nikdy jsme se nedozvěděli proč. Mámy nebo táty jsem se na to nemohl ptát, u nás se tohle téma obcházelo. A čím byli rodiče starší, tím víc se to obcházelo, byla to pořád otevřená rána. Myslím si, že Jason neměl nějaký banální důvod, například že by se nešťastně zamiloval, ani nešlo o nějaký zkrat. Prostě to někteří lidé tak mají, že se pro ně v jistém momentu stane svět nesnesitelným.

Čo bolí, to prebolí, zpíváte v jedné své písničce...

Nevěřím tomu, ale lidi takové věty potřebují slyšet. Pravda je, že jsou věci, které bolí a přebolí, a jsou věci, které nepřebolí nikdy.

Na první pohled bych do vás neřekla, že byste mohl být hvězda showbyznysu - přesto se v něm úspěšně pohybujete už třicet let...

No, kdybyste viděla moje začátky, asi byste se hodně divila a určitě si pomyslela, že jsem do showbyznysu jako dělaný. Bratrovi jsem sebral květovanou košili ve stylu flower power, z nějaké opony jsem si nechal ušít hippies gatě, na nohou jsem měl ázerbajdžánské papučky… Já tak dokonce chodil i po ulici, lidi se otáčeli. Takhle jsem vstoupil na scénu, ještě pod jménem Meky Žbirka, což byla přezdívka, kterou mi dal jeden kluk, když mi byly čtyři roky. Ale v jakémsi momentu se to ve mně změnilo, tohle se úplně vytratilo. A taky od toho momentu vypadám nějak pořád stejně. Ale ta touha po nápadnosti, se kterou jsem začínal, někde hluboko ve mně asi stejně je.

Radil vám někdy nějaký imagemaker? Například při proměně v "nemoderného chalana"?

Já jsem se stal takovým tím studentem v brýlích, který zpívá romantické písničky. Ale to nebyla nikdy celá pravda. Dodnes si například mnozí myslí, že mám rád jen Beatles. A málokdo ví, že já byl odmalička i velký fanda Rolling Stones. Ale problém je v tom, že když změníte v showbyznysu nějak prudce image, většinou vám takovou revoltu vydavatelské firmy nedovolí.

To mluvíte z vlastní zkušenosti?

Ano. Úplně nedávná zkušenost - teď jsem natočil klip k písničce Láskoliek ze svého posledního alba Dúhy. Mám tam najednou elektrickou kytaru, je to trošku rychleji sestříhané. A už se ve firmě lekli: "Člověče, to je nějaké moc rockerské…"

Jak velký je ten tlak vydavatelských firem? Musíte se podřídit?

Já už mám ve firmě absolutní volnost, jen se tak občas něčemu podiví. A já dneska vím, že neexistují jen omyly interpreta, ale mohou se mýlit i lidé ve vydavatelství. Dlouhá kariéra neznamená, že budete vždycky dělat jen to, co vám někdo poradí, že pořád takzvaně rezonujete s publikem. Dneska vám to předvedou na počítači, jaké máte publikum. Když jsme například dělali písničku do televizního seriálu Ordinace v růžové zahradě, posadili mě k monitoru: "Teď vám ukážeme, pane Žbirko, jak vypadá typický divák, na kterého bude ta písnička ušitá." A objevila se fotka starého pána v kšiltovce někde na poli, koukal kamsi do dáli. No tak jsem chtěl vidět ještě typickou divačku. "Tu máme taky." Bum - předvedli mi starou paní v šátku, zase stála na poli. Já jim řekl, že to na ně nebudu šít. Že jim dodám melodii a buď se jim bude líbit, nebo ne. To se taky stalo, líbila se. A když pak přišly výsledky sledovanosti, zjistilo se, že na Ordinaci se nejvíc dívají mladé dívky a ženy od 16 do 25 let!

Některé vaše hity, například Biely kvet, se hrají v rádiích pořád dokola. Nejsou vám už protivné?

Někdo to tak má, ale já ne. Zazpívám na koncertu Biely kvet, ukážu do publika a všichni zpívají se mnou. To vám řeknu, že to mě teda vůbec nenaštve.

Máte rád to, že ovládáte posluchače?

To mě nerajcuje. Nemám vůbec touhu lidi ovládat, nic mi to neříká.

Je pravda, že jste odmítl stát se porotcem v soutěži SuperStar?

Já jim řekl, že se na to nehodím. Náhodou jsem viděl nějaké díly s Dieterem Bohlenem (z Modern Talking) a bylo to tak brutální, jak ty zpěváky hodnotil...

Takže to nebyl nějaký zásadní odpor k podobným soutěžím?

Já do toho trochu vidím a mě to nemá čím okouzlit. Pro mě je tam příliš umělé hmoty, příliš manažerských zásahů. Nemám k tomu nepřátelský postoj, ať se na to kouká, koho to baví. Ale já nejsem drsňák. Proč mám někomu nadávat za to, že neumí zpívat, a být zábavný na něčí účet? A taky se skoro stoprocentně dá tvrdit, že ze soutěže SuperStar nemůže vzejít John Lennon. Takový typ tam prostě nepřijde. Bob Dylan ze soutěže SuperStar je pro mě totální nesmysl.

Když si vzpomenete na svoje květinové začátky a porovnáte to s dneškem, co nejdůležitějšího jste se za svou kariéru naučil?

Že je dobré znát základní mechanismy showbyznysu, je dobré nebýt diletant. To ostatní je vlastně jednoduché. Když chcete opravdu dlouho vydržet na scéně, tak vám samozřejmě mohou jisté věci pomoct, například to, že se objevujete na obálkách časopisů. To vám někdo poradí. Ale bezpodmínečně nutné je mít dobrou písničku. Není jedno, jak Elvis vypadal. Podstatné bylo, co zpíval. V době, kdy začínali Beatles, se všichni česali dozadu. A najednou se tihle čtyři chalani česali dopředu. To se dnes špatně vysvětluje, jaký to byl šok. Ale nebýt jejich skladeb, tak by si jich nikdo nevšiml.

Kdy jste si ve svém životě připadal nejslavnější? Když jste v roce 1982 prolomil hegemonii Karla Gotta a získal Zlatého slavíka?

Ideály si člověk nese z dětství. Moje ideály byly rockové kapely a ty se neobjevovaly na žádných soutěžích. Dneska je to možná jinak, pořád někdo něco přebírá a třeba mého jedenáctiletého syna Davida trofeje fascinují. Ale když jsem se v roce '82 octl na Bratislavské lyře, najednou mě všichni znali po celé republice, protože tenkrát nebylo třicet televizních programů, ale jenom jeden, na který koukali všichni. Tehdy kdyby se měřila sledovanost…

Stouplo vám to do hlavy?

Nebyl jsem zvyklý na to, že jdu po Václaváku a osm lidí chce podpis. Já ten mechanismus ani nechápal, my nebyli profíci, nedostali jsme know how jako v SuperStar. Asi mi to trochu do hlavy stouplo, byl to obrovský skok v popularitě. Já vlastně ani nevěděl, jak se má chovat Zlatý slavík, protože jediným vzorem byl Karel Gott. Já někam přijel, najednou jsem byl VIP, říkali mi Mistře a už do mě hučeli: "Měl bys mít lepší šatnu. Viděls, jakou má Gott?" A já nevěděl, co mám dělat.

Co vám tehdy řekl Karel Gott?

Karel Gott se vyznačuje tím, že když dostal Slavíka někdo jiný, měl koncert v Německu, takže nemohl přijít. (směje se) Nikdy jsme to spolu neprobírali. Ale já vůbec neměl v plánu porazit Karla Gotta, mně je takové myšlení cizí, to přece není žádný box. Mně se to prostě stalo. Ale já tomu nikdy nepropadl, protože mě nebere ten mumraj okolo. Mě na tom nejvíc baví, že můžu jít domů, otevřít si klavír, vymýšlet si melodie a pak je nahrát. A kdybych dostal nějakou cenu, donesu ji synovi.

Mimochodem, váš syn, který s vámi už v Lucerně bubnoval, jednomu časopisu řekl, že se při focení nebude usmívat, protože rocker se neusmívá. To už si tak hlídá image?

Mě to úplně fascinuje, jak už je mu to jasné. Ani nevím, kde to vzal. Ale něco na tom je, že by se pravý rocker neměl usmívat. Stouni se mračili už v šedesátém čtvrtém roce, a jak to panečku zabíralo...

ALENA PLAVCOVÁ

obsah | kultura - kultúra