Hudební naděje

Sedím a poslouchám z CD nahrávky folklórního souboru Naděje. Housle, akordeon, fujara, flétna, cloches, guimbarde, diatonique a zpěv typický pro slovenský folklór - halekačky, temperamentní čardáše. A nakonec nenapodobitelná cikánská melancholika, či jak nazvat to krásné vyjádření smutku i radosti, volání dálek i nových jar, a co já vím čeho všeho ještě. Tohle mě oslovuje zrovna tak, jako jiné ryzí lidové písničky od nejrůznějších národů a národností, které jsou čiré jak pramen vody. A zajímavé na nich je, že jsou si v mnohém podobné, jak mohu potvrdit po několika desetiletích určitého studia této tzv. etnické hudby. Je v nich znát, že se lidé odjakživa po světě potkávali a svou kulturu navzájem obohacovali. Přesto jsem překvapená, když na obalu kompaktu čtu, že zpěváci a muzikanti jsou převážně Francouzi. Tato nahrávka vznikla pod záštitou Association des originaires des pays Tcheque a Slovaque za přispění několika slovenských zpěváků a dvou cikánských muzikantů.

Soubor (správně psaný bez háčku) oslaví v příštím roce výročí padesáti let od svého vzniku. Tím se může pochlubit málokterý soubor. Byl založen při výše zmíněné společnosti rodáků z Čech a Slovenska, žijících ve Francii, jejíž stáří je (s různými organizačními a jinými změnami) podobné. Měla jsem možnost jej vidět před několika lety při živém vystoupení v Rožnově pod Radhoštěm, a doslova mě uchvátil svým temperamentem a profesionalitou, i když jde o soubor zájmový. Všichni jeho členové někde pracují, či chodí do školy. Když jedou na zájezd, je problém, aby si všichni vzali dovolenou najednou. Ale o tom i o mnohém jiném jsem si před hodinou povídala v Praze s rodilým Francouzem Danielem Campagnonem a jeho manželkou Monikou, která má slovenské předky.

(Ještě před tím mi moc milá asistentka organizace Slováků, řečeno zkráceně, Eva Pecherová, prozradila, že jezdí každý rok na turistický zájezd do Čech, na Moravu, Slovensko a nyní jej obohatí i o ukrajinský Užgorod.)

Pane Campagnone jak vlastně došlo k tomu, že ve Francii téměř před padesáti lety vznikl hudební a taneční soubor českého folklóru?

- Spolek rodáků se snažil téměř každý rok pořádat zájezd do Československa. A před těmi padesáti lety jsme navštívili Mariánské Lázně, kde vystoupil brněnský soubor Radost. Účastníci zájezdu jím byli nadšeni a proto u nás založili podobný soubor. Tančili české, moravské a slovenské tance, jež sami doprovázeli hudbou a zpěvem. My dnes už někdy k tancům používáme muziku z playbacku. Jindy ale spolupracujeme s moravskými a slovenskými muzikanty. Tak tomu bude i při výročních galakoncertech v příštím roce. Tam musí být živá muzika!

Jak často koncertujete?

- Koncertů máme tak asi třicet do roka z toho dvacet ve Francii a deset převážně na Moravě a na Slovensku. Tam si většinou zahrajeme a zatančíme s kamarády z místních souborů, které už léta známe. Oni pak občas přijedou vypomoci i nám do Francie. Odmítáme nabídky vystupovat v jiných zemích, v Itálii, v Belgii apod., protože si myslíme, že na to jsou více vhodní reprezentanti přímo z České a Slovenské republiky. Ale moc nás těší možnost spolupráce a navázaná přátelství s těmito soubory, ať už přijedou oni k nám nebo my k nim, což činíme poměrně často, ať už jde o příležitosti v Čechách (těch je méně) nebo na Moravě, ale především na Slovensku, kde jsme jako doma.

To věřím. Jste rodilí Francouz a přitom mluvíte zela plynně slovensky. Co vaše dcery Sonia a Tania, které s vámi rovněž vystupují. Také ovládají tuto řeč?

- Ano, obě samozřejmě zpívají moravské a slovenské písničky a domluví se bez problémů, (vstupuje do rozhovoru také paní Monika Campagnon(ová), i když to někdy bylo těžké (pokračuje). Např. když šly dívky do školy, tlačila nás učitelka, abychom na ně mluvili výhradně francouzsky, že jinak budou mít problémy.

Kdy se staly členkami souboru?

- Sonia už symbolicky jako miminko ve třech měsících. Bylo to na Slovensku v Detve, kdy jsem ji přinesla v náručí na pódium. Představte si, že si to lidé dodnes pamatují, i když už je to pětadvacet let. Přijedeme tam a říkají: Jo, to jste vy, jak jste s tím miminkem tehdy...

(A přidává se pan Daniel): To dítě muselo absolvovat tu tisícpětset kilometrů dlouhou cestu znovu za pár měsíců na podzim, když jsme hráli v Karlových Varech. Koupili jsme za tím účelem mikrobus, aby měla pohodlí. Ale k vaší otázce - mladí lidé k nám nastupují tak kolem patnácti, osmnácti let. Ale máme i jednu členku, která je pamětnicí toho úplného začátku, v roce 1952, kdy k nám jako patnáctiletá přišla. Je jí dnes 62 let a tančila až donedávna, kdy jí začaly zdravotní potíže s koleny. Jmenuje se Denisa Schachtová a má po svých rodičích československý původ. Také s námi tancuje jeden slovenský diplomat.

Je ve Francii nějaký jiný podobný soubor?

- Ne. Jsme jediným souborem těchto písní a tanců. V Sokole, což je další čs. organizace ve Francii, na vánoce či při jiné slavnostní příležitosti sice tancují v krojích, ale besedu, nikoliv lidové tance.

Říkáte kroje. Vidím na fotografiích kroje české, moravské, slovenské, slezské...

- My se oblékáme do krojů podle toho, co tančíme. Za vystoupení se několikrát převlékáme. Je to náročné, ale při sólových výstupech, které zpestří program, se to dá zvládnout.

Pane Danieli, vy jste již léta choreografem souboru, kdo je současným vedoucím?

- Je to Jan Kudela, jehož předkové pochází ze Slezska.

Co vás čeká v blízké budoucnosti?

-Letos v létě pravděpodobně účast na krajanských dnech v Rožnově pod Radhoštěm, možná vystoupení na Slovensku, v příštím roce mj. tři galakoncerty k našemu výročí s doprovodem živé muziky. A to v Paříži,v Rožnově a Detvě.

Děkuji za rozhovor i za hezkou nahrávku a přeji vám ještě hodně radosti z hudby a tance.