Živočich jménem Praha

Smělé plány a sny současných architektů představuje výstava Futura Pragensis v pražském Veletržním paláci. Otevírá zároveň dialog o povaze architektury v našem hlavním městě a jejím budoucím směřování.

V proměnlivě osvětlovaném výstavním prostoru mohou diváci podniknout výpravu do říše fantazie plné virtuální architektury, která je prezentována na závěsných panelech a v projekcích. Možnosti digitálního navrhování zde ukazují širokou škálu forem zobrazování, pohybují se od výtvarných a více schematických pokusů, přes nejrůznější montáže až po věrné, počítačem zpracované prostorové simulace.

Rovněž tematické rozpětí a zvolené přístupy se u každého z autorů výrazně liší. V době, kdy se diskutuje o možnosti pořádat v Praze olympiádu, přichází Zdena Zedničková s mnohem odvážnější vizí.

V jednom z nejoriginálnějších projektů výstavy nazvaném Anarchilympiada 2009 představuje hlavní město v jeho hypotetickém časovém rozvrhu cca od blížícího se zavedení turniketů na Karlově mostě, přes řadu blíže nespecifikovaných teroristických útoků a magistrátních afér až po vystěhování všech občanů z Prahy 1 a jejího zkonzumování zábavním průmyslem firmy Disney. Názorné vizuální představení "žánrových obrázků z budoucnosti Prahy" je přes svou radikální přímočarost nebo možná právě díky ní až překvapivě uvěřitelné.

Je zároveň komentářem na adresu pražských památkářů, kteří svým konzervativním a konzervačním přístupem do jistě míry zvyšují fiktivní prodejní cenu tohoto turismem živeného skanzenu, kterým se historické jádro Prahy postupně stává.

Nejen v tomto projektu zahlédneme na pražském horizontu hrdě stát žižkovskou televizní věž, nový symbol metropole. Jako futuristické zjevení dobře zapadá i do těch nejsmělejších návrhů přestaveb, dostaveb a zcela nových urbanistických řešení spojujících přítomnost s budoucností.

Budova, která se vyvíjí a roste

Pokud bychom hledali dominantní prvek vystavených prací, jedním z kandidátů by byla tendence vidět architekturu jako živou tkáň, v níž fungují různé kódy komunikace, transformace a vývoje.

Oproti modernistickému pojetí kostra-kůže jako by se prosazovaly nové metafory beroucí v úvahu i tak složité procesy jako samoorganizace uvnitř města a jeho samoregulace podobná té živočišné. Takto inspirované vize chápou budovu, ulici i čtvrť jako biomorfní entitu (Václav Kruliš), která naslouchá potřebám uživatelů, tedy obyvatel, a nezávisle na původním tvůrci (s velkým T) přebírá zodpovědnost za změny a adaptace, ke kterým musí zákonitě docházet.

Současná architektura se zejména vlivem nových médií pokouší obsáhnout mnohem širší spleť vztahů, než o kterých jsme dosud uvažovali. Kde je například hranice budovy, která se vyvíjí a "roste"? Jaké formy sociální, ekonomické a politické interakce může architektura sledovat, podporovat či vytvářet? Vendula Šafářová ve své studii Esotertopia dokonce vidí v městech zárodky parazitních organismů, které se v budoucnu napojí na jiné světy a dovolí nám s nimi komunikovat. Její krédo, že jsme stvořeni na tomto světě, abychom mohli tvořit světy nové, vlastně vhodně charakterizuje celou výstavu.

Najdeme zde také architektonické návrhy na konkrétní úpravy "bolestivých" míst Prahy, například neřešené Vítězné náměstí v Dejvicích nebo nerealizovaný projekt tzv. průkopu letenským svahem. Pro obě místa představují svá originální řešení Jiří Mojžíš a Viktor Černý.

Zaujme zejména jejich reflexe architektonických soutěží první poloviny minulého století a výsledný návrh pro dodnes neexistující oddělení architektury a designu NG, který by autoři umístili právě na Letnou. Sem zamýšlí novou budovu Národní knihovny také Tomáš Rousek, autor koncepce výstavy. Škoda jen, že předivo vizí a snů, spojených kupříkladu s kvalitnějším využitím vltavského nábřeží, nedojde své realizace dříve.

PAVEL SEDLÁK

obsah | kultura - kultúra