Beethoven naposledy zakončil Pražské jaro

Beethovenova Devátá symfonie d moll se Schillerovou Ódou na radost 3. června uzavřela 58. ročník mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Stalo se tak naposledy, neboť vedení festivalu (ještě za ředitele Olega Podgorného) se před pár lety rozhodlo, že dramaturgickou tradici závěru s Beethovenem zruší a nahradí ji českými díly.

Jak je u zahajovacího i závěrečného koncertu zvykem, jsou zdvojené. Pondělní i úterní večer ve Smetanově síni byly tradičně zcela vyprodané, přesto jakési novum dramaturgická skladba přinesla. Ještě nikdy nezaznělo v posledním festivalovém programu, který je pokládán spíše za společenskou událost než koncert pro znalce a příznivce komplikované hudby, dílo otce čtvrttónové hudby Aloise Háby.

Hába publiku ''nesedl''

Závěrečné koncerty byly svěřeny Pražským symfonikům FOK, kteří se tak nedlouho po sobě vracejí na nejdůležitější festivalové koncerty (zahajovali v roce 2000). Za sporné lze považovat zařazení Hábova díla do programu festivalového závěru. Jednak z jeho Koncertu pro violu a orchestr byla zařazena pouze první věta, což na významných koncertech nebývá zvykem (argument ohledně délky působí poněkud neprofesionálně), za druhé se dá odtušit, že téměř snobské publikum posledních večerů nebude k tomuto typu hudby vstřícné, což samozřejmě potvrdila dosti vlažná reakce.

Je to škoda už proto, že provedení sólového partu, technicky velmi obtížného, se Pavel Peřina (jinak koncertní mistr viol v FOK) zhostil velmi dobře a i orchestr pod taktovkou Libora Peška jej doprovodil spolehlivě.

Problematická Devátá

Beethovenova Devátá pak dopadla po interpretační stránce problematičtěji. Excelentní Pešek ji vystavěl nádherně: do velkých klenutých oblouků. Hlavním rysem byla vznešenost, která se promítla i do některých pomalejších temp (střední díl druhé věty). Co ale naplat, když orchestr (při pondělním večeru) podal výkon plný nepřesností v rytmu, v nástupech, v ladění. Pešek nezvolil zdvojené dechy, a tak byl zvuk tělesa o něco komornější než bývá zvykem, ale zároveň i průzračnější: každá nepřesnost byla patrnější. Ve finální větě zejména nevyznamenala žesťová sekce.

Sólisté v Ódě na radost byli kapitolou samou pro sebe. Ani letos se nepodařilo sestavit ideální kvartet, svrchovaný výkon odvedl jen Slovák Gustáv Beláček a snad i chorvatská mezzosopranistka Dubravka Mušovičová. Bulharský tenorista Božidar Nikolov vládl příliš malým fondem, než aby bylo jeho sólo slyšet, a moldavská sopranistka Lada Birjukovová až komicky zápasila s výškami. Pražský filharmonický sbor (sbormistr Jaroslav Brych) se za svůj výkon - ostatně jako téměř nikdy - stydět nemusel.

Výborná klavírní řada

Vlajkovou lodí festivalu byla letos klavírní řada, v níž v recitálech zazářili především Rus Grigorij Sokolov a Číňan Li Yun Di, výborní byli i naši Ivan Moravec a Jitka Čechová. Nesmíme zapomenout ani na Jaroslava Tůmu s hammerklavírem a Tomáše Víška s Vojtěchem Spurným při provedení skladeb Aloise Háby. Skvělou tečkou bylo její pondělní zakončení, kdy poprvé na Pražském jaru vystoupil Američan polského původu Emanuel Ax.

Vyprodanému Rudolfinu se 53letý Ax zapsal do paměti především u nás málo hranými Dotyky L. Bernsteina s jazzovým vlivy a jiskřivě perlivým podáním Chopinovy Velké polonézy Es dur v závěru koncertu. Technickou virtuozitu oslňoval při Beethovenových Variacích v úvodu programu. Ax sice chůzí a imagem připomíná dobráckého medvídka, za klavírem se však stává citlivým bouřlivákem, jenž okamžitě ovládne sál. Jeho pražskojarní recitál byl jednoznačným úspěchem. Do klavírní řady patřily i výkony sólistů s orchestry, kde za všechny jmenujme báječnou Elisabeth Leonskou v Prokofjevově Koncertu g moll. Zahraniční orchestry oplývaly kvalitou Velmi úspěšnou letos byla i orchestrální řada s významnými zahraničními tělesy. Těžko říci, zda lepší byl curyšský Tonhalle s Zinmanem, San Francisco Symphony s Thomasem nebo Francouzský národní orchestr s Masurem, všechny předvedly výtečné, až nezapomenutelné výkony. Možná tím nej nej byli přece jen hosté z Curychu. Pražské jaro letos nepostihly žádné větší změny a odřeknutí těsně před koncertem, takže jedinou nepřibyvší hvězdou byla již předem odhlášená Isabella Rosselliniová.

Jediným velmi "rušivým" momentem festivalu se tak stává čím dál tím palčivěji přítomnost mobilů a jejich zvonění do hudby. Vyvstává nutnost důraznějších a srozumitelných výzev ve světových řečech na začátku (a možná i o přestávce) všech koncertů, aby nedošlo k nejhoršímu, až některý citlivější umělec koncert přeruší a odejde. Na běžných koncertech ČF i FOK jsou tyto výzvy již pravidlem a není důvod, proč by tomu tak nemohlo být i na Pražském jaru.

VLADIMÍR ŘÍHA, JIŘÍ TLUČHOŘ

obsah | kultura - kultúra