Pražské umělecké žně

Praha hostí hned dvě mezinárodní bienále výtvarného umění. To první začalo 25. května v bývalé průmyslové hale v Karlíně a zaštítil ho vahou své osobnosti Václav Havel, to druhé bylo otevřeno 13. června ve Veletržním paláci a důstojností svého prezidentského úřadu je podpořil Václav Klaus.

Leckomu to připadá divné: jedno město a hned dvě takové rozsáhlé akce, v prakticky totožném termínu. Martina Pachmanová svůj článek v Respektu č. 24 dramaticky nazvala: Válka pražských bienále vrcholí. Válka!? Je to vskutku tak zlé? Abychom si v tom udělali krapet jasno, musíme se přenést do léta roku 2003, kdy se v české metropoli uskutečnilo Praguebiennalle1, které pořádala Národní galerie ve spolupráci s italským kurátorem Giancarlem Politim, vydavatelem vlivné umělecké revue Flash Art. Bienále si vymyslel Politi spolu s Helenou Kontovou, ale nepohodl se při něm s ředitelem Národní galerie Milanem Knížákem. Akce to nebyla špatná, i když poněkud chaotická, místy zmatená, jenže to se stává, dělá-li se něco podobně ambiciózního poprvé. Oba hlavní aktéři se ve zlém rozešli, Politi se rozhodl ve svém bienále pokračovat a Knížák taktéž. A výsledkem jsou dvě přehlídky v Praze a na nich více než šest stovek vystavujících umělců.

Karlínská konfrontace

Nejdříve jsem zašel do Karlína na Praguebiennalle2. V Thámově ulici č. 14, která je uvedena jako jeho adresa, nic nenasvědčuje, že by zde něco podobného probíhalo, žádné transparenty a vlajkosláva, jak by člověk čekal. Nejprve objevíte plechovou ohradu, za ní dvorek vysypaný štěrkem, kde se dá zaparkovat, a pak vstoupíte do někdejšího "chrámu práce". U pokladny jsou nabízeny nálepky a trička vyzývající k bojkotu Knížáka a Národní galerie. V nezávislé tiskovině vydané Groupe Guma Guar si na ředitele NG Politi stěžuje a zpochybňuje - eufemisticky řečeno - jeho lidské i umělecké kvality: "... několikrát jsme prokleli den, kdy jsme se odebrali k našemu starému příteli Milanu Knížákovi, jehož jsme považovali za osobu velkorysou vůči umění i Praze." Ano, kdysi byli přátelé a Giancarlo dokonce asistoval Milanovi na svatbě.

Výborní Češi

Hala je zaplněna zejména obrazy (upozorňuji na malby z Lipska a Drážďan nebo od čínských autorů), ale nechybějí ani zajímavé objekty. Podtitul tohoto bienále zní Expanded Painting (je vidět, že malířství se po letech kralování instalací a nových médií opět dostává na výsluní) a Acción Directa. Jak už je Politiho neblahým zvykem, nedělá si práci s překlady názvů jednotlivých sekcí nebo děl - to byl nedostatek už prvního ročníku. Zvláště u aktivistického umění z latinskoamerických zemí (Acción Directa), u něhož jsou komentáře autorů vesměs stejně důležité jako samy artefakty, je to těžko omluvitelné. Radost mi udělala zejména část věnovaná české scéně, kterou připravil kurátor Jiří David. V mezinárodní konkurenci si místní vedou výborně a zahraničí přehrávají, i když obrovská malovaná vitráž od skupiny Kamera Scura ukazuje skóre mezi "domácími" a hosty jako nerozhodné (0:0). David Černý tu má objekt Shark, představující spoutaného Saddáma Husajna v akváriu, čímž parafrázuje slavné dílo Damiena Hirsta Nemožnost žijícího člověka představit si smrt z roku 1991 (Damien tenkrát do akvária položil žraloka; škoda že tu není žádný jeho podobný kousek, pouze jeden obraz složený z třiašedesáti barevných puntíků.).Jde o vizuálně nejatraktivnější exponát v Karlíně -takový, jaký si doba a podobné masívní přehlídky žádají: efektní, podivný, poněkud perverzní. Skupina Podebal přinesla pozoruhodný cyklus Converse, pohrávající si se sportovní a islámskou symbolikou, Krištof Kintera je zastoupen chlapečkem mlátícím vytrvale hlavou o zeď (platí o něm totéž co o Černém), ale když jsem byl Karlín "zkontrolovat" podruhé, chyběl tu už z nějakého důvodu jeho výtečný bezdomovec (objekt Nemůžu spát) a o kus dál zase neviselo pět rozměrných maleb čínských malířů. Za 150 korun by měl návštěvník dostat přece jen plné menu. Také se zrovna natíraly záchody, během plného provozu.

S kým se vyspat?

Ale to mi samozřejmě nebránilo, abych si nevychutnal obrazy svého oblíbeného italského malíře Giana Marka Montesana, zkoumajícího blízkost falešného patosu fašistického a socialistického realismu. Neuniklo mi ani Holiday video od Anetty Mony Chisyové, protože mě na ně upozornil zdejší údržbář: Rumunka žijící v Praze a Bratislavě vede dialog s Lucií Tkáčovou (oddíl Nová slovenská scéna) o tom, za kolik by se vyspaly s Knížákem a co by kvůli tomu musel učinit Politi (umělkyni by stačila titulní stránka ve Flash Art a tři uvnitř). Naznačují, jak to dnes v umění chodí: nic není zadarmo, chce-li se někdo prosadit. Jako by vypadly z komiksu Hana a Hana. Hned na vedlejším monitoru si to spolu "rozdávají" - to ale Hany nedělají. Anetta a Lucia tím pochopitelně ironizují pornografickou produkci. Současné výtvarné umění se vyznačuje nesmírnou elasticitou, vstřebá vše, co se kolem namane - ať už pochází tvůrce z Prahy, Ostravy, nebo New Yorku.

Veletržní palác

Na tiskovce v den zahájení Mezinárodního bienále současného umění 2005 má Milan Knížák ve Veletržním paláci na sobě černé sako, a teprve když si ho sundá, vynikne tričko s nápisem nabádajícím k jeho bojkotu, které je k mání v Karlíně. Nevím, jestli si ho tam byl koupit; o neshodách s Giancarlem Politim příliš nemluví, říká jen: "Měli jsme jiné představy, chtěli jsme, aby bienále mělo jasnou strukturu." V katalogu ještě k tomu píše: "... partnerství se už v průběhu Pražského bienále 2003 ukázalo jako nešťastné a nesolidní. Národní galerie (...) musí fungovat korektně, transparentně a na základě konkrétních smluv. To s těmito partnery není možné, proto pokračujeme samostatně."

Jinak žádné náznaky konfrontačních špílců, jaké se objevovaly na pravém vltavském břehu. Vnímám sebevědomí organizátorů, kteří jsou spokojeni, že tento "monstrózní projekt", jak se o něm vyjadřuje Knížák, dotáhli do konečné podoby, v níž nejsou stopy po improvizaci a bohémství. Jak by také ne: tady nehrozí, že se přívalové deště provalí chatrnou střechou nebo že vichřice profoukne stařičkou halu.

Sázka na umění

Kdysi byl Veletržní palác největší funkcionalistickou stavbou na světě, a když se stal sídlem Sbírky moderního a současného umění Národní galerie, zdál se pro ni dlouho až příliš velkým, ale jestliže se povede uspořádat podobně rozsáhlou akci, jako je tahle, tak tenhle dům neuvěřitelně ožije. Připravovalo ji třicet kurátorů z pěti kontinentů a NG měla k tomu, aby naplnila jejich záměry, k dispozici necelých sedmnáct miliónů korun, což je čtyřikrát více, než sehnal Politi pro "svůj" Karlín. Projevuje se to v detailním dotažení celé akce (kromě Veletržáku se odehrává ještě v paláci Kinských a v Anežském klášteře), logicky také v technickém zázemí - k dispozici je třeba na sto projektorů, stejný počet DVD přehrávačů, čtyři desítky plazmových obrazovek. Není bez zajímavosti, že hlavním sponzorem se stal Synot lotto, a. s., sázková kancelář, která po aféře s uplácením zápasů ve fotbalu přešla od sportu k umění; to je dosud nevídaný úkaz: "Sázejte na umění," zní nový slogan Synotu.

Oproti minulému bienále ve Veletržním paláci je současné kvalitativně vyrovnanější i přehlednější. Má rytmus i dynamiku. Jedním z vrcholů je pro mě projekt Tomáše Vlčka prezentující tvorbu tří českých umělců, kteří svého času emigrovali. Jednak jde o nové obrazy Jiřího Georga Dokoupila, světoběžníka žijícího střídavě v Německu, Španělsku a Česku (nesmírně působivé kresby uhlem), jednak o syrovou minimalistickou instalaci Václava Požárka (usadil se ve Švýcarsku) a o videoprojekci Jany Sterbakové (reprezentovala Kanadu na benátském bienále v roce 2003), která zachycuje zaplavené Benátky z pohledu psa, jenž má na sobě hned tři kamery. To je špičková sestava - navíc s českými kořeny - vyjadřující rozličné možnosti uchopení výkladu pojmu "druhý pohled". Za pozornost i na tomto bienále stojí čínští umělci (projekt nazvaný Veřejná sféra): tahle země má ve všech směrech zřejmě nevyčerpatelný potenciál. Malba zde sice není dominantní jako v Karlíně, ale prolíná se různými částmi bienále, přičemž nejsoudržněji je ukázána v přehlídce Bez důvodu (pět desítek českých malířů různých generací - začátečníci i mistři - vybraných Milanem Knížákem: například Brázda, Hudeček, Chloupa, Kokolia, Mainer, Pastrňák, Pěchouček, Rittstein). Kdo se z českých autorů účastnil bienále NG, byl vystaven opovržení z řad kolegů vystavujících v Karlíně. Tohle kádrování, připomínající chování stávkujících "spravedlivých odborářů", si mohli odpustit.

Druhý pohled

Jak známo, podstata věcí a jevů se zpravidla nezjevuje okamžitě, ale až po jejich podrobnějším průzkumu. Dopřeje-li si však divák přepych "druhého pohledu", ledasco pochopí a nebude pohoršen jako spisovatel Ivan Klíma, který nebyl schopen porozumět ani velmi názorné tvorbě a v Karlíně "při nejlepší vůli nenacházel nic společného s uměním" (Lidové noviny 10. 6.). Praha zřejmě takovou sklizeň aktuálního umění už nezažije: Milan Knížák prohlásil, že se "jeho" bienále změní na trienále -dva roky podle něj neposkytují dostatečný odstup pro uspořádání smysluplného projektu. Rok 2005 tudíž vejde do historie jako rok dvou bienále, jejichž klíčoví hráči byli v rozporu, ale nakonec to na celé čáře vyhrálo umění. Tak jakápak válka!

PETR VOLF

obsah | kultura - kultúra