Rozhovor s Michalem Prokopem o jeho vystoupení na americkém Rockfestu v Chicagu

Jak na vás zapůsobilo Chicago?

Byl jsem nadšen. Já jsem začínal s americkou muzikou, s blues, a Chicago je kolébka elektrického blues. Měl jsem možnost navštívit v klasický bluesový klub Kingston Mines Blues Club, kde hráli černí muzikanti a splnil jsem si tím určitý sen. Jen jsem litoval, že k tomu nedošlo před 30 lety, kdy by to na mě určitě mělo hlubší vliv než dnes, kdy je mi devětapadesát.

Úžasný dojem na mně udělalo i Chicago jako město. Měl jsem představu průmyslového města, jatek, rezavých požárních schodišť a samozřejmě bluesové hudby. Ale zjistil jsem, že Chicago je nádherné moderní a kulturní město na břehu Michiganského jezera, město, kde je řada krásných parků a míst pro kulturní a sportovní vyžití. Zároveň je to myslím nejčistší město, které jsem kdy navštívil. Na ulici nenajdete žádný papírek ani graffitti.

Bylo to vaše první vystoupení pro české publikum v zahraničí?

Ano, bylo to poprvé. V zahraničí jsem samozřejmě vystupoval, ale nebylo to pro krajany a nebylo to v USA. Obecenstvo reagovalo jako tady doma, což mně překvapilo. Byl jsem hostem festivalu, nevystupoval jsem tam s kapelou, ale jen v akustickém triu s Lubošem Andrštem a Janem Hrubým a bylo zajímavé, že diváci přesně věděli o co jde. Někteří kvůli tomu dokonce přijeli až z Kanady. Když jsem viděl, že zpívají s námi, že nás znají, měl jsem stejný pocit jako doma.

Uvažujete o účasti na festivalu v příštím roce?

To je předčasná otázka, a hlavně ne pro mne.To je věcí pořadatelů Rockfestu, koho pozvou. Zatím nevím, dramaturgie příštího ročníku bude vznikat podstatně později. Je nutné si uvědomit, že nejde o rockový festival tak, jak jej známe z domova. Ambicí pořadatelů je představit co nejvíc různých kapel a žánrů. Je to vlastně spíš společenské setkání a hudba je jen jednou z jeho složek. Je to dáno tím, že tam se tam schází lidé různého věku, zkušeností i pohledu na svět, hudební spektrum je strašně široké. Byly tam k vidění ansámbly, které bychom u nás na rockové akci nepotkali.

Hovořil jste s lidmi, kteří se zúčastnili koncertu?

Ano, mluvil jsem především s mladými lidmi, kteří jsou dnes v USA za prací. Musím říct, že jim tu možnost sebrat se, někam odjet a začít znovu trochu závidím.

Setkal jste se i se staršími krajany? Znáte jejich problémy?

Znám, protože jsem se osm let pohyboval v aktivní politice. Ve funkci náměstka ministra kultury i poslance sem se s krajany v zahraničí i setkával. Vnímám, že česká společnost na rozdíl od např. Poláků nebo Maďarů si krajanů nikdy moc nevážila. Poznal jsem i spory mezi krajany různých generací. Je na tom vidět, že jsme Češi, že příliš nedržíme pohromadě. U Poláků nebo Maďarů je pocit svornosti nebo národní sounáležitosti daleko větší.

Pokud jde o politické problémy, jako je třeba umožnění korespondenční volby pro krajany, jsem plně pro, aby se jim vyšlo vstříc. Přestože tady nežijí a neplatí tu daně, myslím, že k nám stále patří a že pokud o to stojí, měli bychom jim účast na politickém životě tady umožnit.