Spalovač českého filmu

V 60. letech byl český film pojmem, dnes se naše snímky dostávají na světové přehlídky jen sporadicky. Důvod je jednoduchý: většinou nejsou dobré. Obvykle se to svádí na nedostatek peněz. Český film má ale mnohem více slabin, třeba nedostatek kvalitních scénářů.

Režisér Bohdan Sláma vzpomíná na zlomový okamžik svého života takto: "Filmu jsem propadl, až když jsem viděl Andreje Rubleva od Tarkovského. To mi bylo jedenadvacet. Do té doby jsem netušil, že film má takovou schopnost pojmenovat a uchopit věci, které jsou nad člověkem. To byl iniciační okamžik. Do kina jsem tehdy přišel jako někdo a odešel jsem jako úplně jiný člověk."

Na FAMU se hlásil už jako dospělý člověk, jeho vedoucím pedagogem pak na škole byla Věra Chytilová. Sláma k ní chodil na "doučování", když jí asistoval na filmu Dědictví. Před pěti lety natočil nadějný debut Divoké včely. Vyhrál na festivalu v Rotterdamu. O rok později mi na karlovarském festivalu vyprávěl synopsi svého dalšího filmu: "Bude se to jmenovat Štěstí. Kluk miluje holku..."

Rok nato se na stejném místě sešel s německým koproducentem. I díky němu mohl točit dlouho, hodně dlouho. Letos v září byla premiéra. Do utichajícího potlesku se ozvalo: "To bych musel bejt idiot, aby se mi takovejhle film nelíbil." Bylo to víc než výstižné. Pár dnů nato volal o půlnoci producent Pavel Strnad: "Štěstí vyhrálo festival v San Sebastianu, letíme tam s Bohdanem pro cenu." Tehdy ještě Sláma netušil, že mu do Španělska nedorazí kufr, že si bude muset narychlo kupovat sako a že tam od jedné slečny uslyší: "Víte, ten váš film mi docela změnil život."

Příběh Bohdana Slámy má zatím šťastný konec. V současné době je ale možná jedinou výjimkou potvrzující smutné pravidlo: český film posledních let za mnoho nestojí. Když se objevují povzdechy, že je český film v krizi, není řeč jen o penězích. Byť od jejich absence se všechno odvíjí. "Nejsou peníze a chybí systém - od podpory scénářů, po propagaci - to se samozřejmě odráží na kvalitě produkce," tvrdí filmový publicista Tomáš Baldýnský z Reflexu. Čeští filmaři si neustále stěžují, že u nás nejsou na kinematografii peníze a že na ně stát kašle. Bez ohledu na to se u nás točí jeden film za druhým. Jen zlomek z každoroční produkce ale stojí za řeč. Filmaři se dnes evidentně mnohem hůře vyrovnávají s diktátem trhu než v předešlé éře se záludnostmi cenzorů. Za krkem jim neustále sedí fenomén nové vlny z šedesátých let, který se už nikdy a nikomu nepodaří překonat. Režisérské hvězdy tehdejší doby jako Jiří Menzel nebo Věra Chytilová to dnes mají těžší než kdy dřív. Jejich mladší kolegové mají sice dostatek sebevědomí, ale talentu se jim často nedostává. Potentní scenáristy bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky. Na "filmové režiséry" se pasují ambiciózní neumětelové, kteří mají dostatek drzosti, ale i talentu sehnat potřebné miliony. Přesto se takřka každý rok objeví pár filmů, které snesou přísná mezinárodní kritéria. Na domácí produkci se u nás chodí víc než kdekoli jinde, čeští diváci mají český film rádi. Otázkou je, jestli ho mají rádi i čeští filmaři.

Hledá se múza

Rok co rok se v Plzni v rámci bilanční přehlídky českého filmu Finále pořádá tzv. panel připravovaných projektů. Je to docela inspirativní happening. V publiku sedí převážně novináři, tu a tam nějaký zahraniční producent nebo zástupce významného evropského festivalu. Před nimi defilují jeden po druhém producenti, režiséři či scenáristé, kteří mají v několika málo minutách představit svůj projekt. Někteří teprve pracují na scénáři, jiní už mají natočeno a předvedou přítomným i pár záběrů.

Všichni mají společné jedno: potřebují peníze. Buď aby film mohli začít točit, nebo aby ho dokončili. Některé projekty už byly pasovány na evergreeny, jejich tvůrci je tu prezentují potřetí či počtvrté. Nicméně obdivuhodné procento z těchto zdánlivě vzdušných zámků se skutečně dočká realizace a dostane se do kin. Na poslední prezentaci letos v dubnu čítal katalog na šest desítek připravovaných, natáčených nebo dokončovaných filmů. Počet domácích premiér za rok se blíží číslu dvacet. Letos jich bude dokonce dvaadvacet (včetně tří celovečerních dokumentů). Na desetimilionový filmový trh je to víc než dost. Na druhou stranu jen o dvou, možná o třech letošních titulech lze říci, že jsou dobré, jeden či dva svým způsobem překvapily, na pěti šesti z nich se dá najít něco zajímavého, zbytek se potácí kolem průměru či hluboko pod ním. Z tohoto úhlu už je pohled na český film mnohem méně optimistický. Vůči kvalitě současné produkce je velmi skeptická i Eva Zaoralová, která má jako programová ředitelka karlovarské přehlídky možnost srovnávat s tím, co se točí jinde: "I horší polské filmy jsou lepší než řada našich. Jsou totiž o něčem. Hlavní snaha českých filmařů je, aby se to doma líbilo, pak vznikají docela solidní tragikomedie, které ale venku nemají šanci zaujmout, nebo naopak úlety a experimenty, na něž tvůrci evidentně nemají. Točí filmy, protože chtějí upoutat pozornost, ale rozhodně ne z vnitřní potřeby." Scenárista a pedagog FAMU Petr Jarchovský vidí situaci poněkud jinak: "Vždycky existuje jen určité procento zajímavých filmů. Se spoustou snímků se dá nesouhlasit, ale většina z nich má ambice něco říci, byť se to nakonec nepovede, ale počáteční úmysl není plytký." Představa geniálního scenáristy posedlého svou látkou, který - zahalen do cigaretového dýmu - prosedí rok v garsonce a pak předloží hotový text, z nějž si všichni sednou na zadek, je víc než naivní. "Nejsme v Hollywoodu ani už nežijeme v socialismu, kdy se psaly scénáře ,na sklad'. Scénář je text, který se musí vyvíjet, autor musí najít kolegy, kteří přinesou další inspiraci a podporu. Takové společenství pak může být plodné, autor potřebuje oporu, jinak zahyne na úbytě," tvrdí Jarchovský.

I proto dodnes Věra Chytilová nebo Jan Němec vzpomínají na Ester Krumbachovou, která jim při psaní scénářů pro Sedmikrásky či O slavnosti a hostech posloužila jako múza a dramaturg zároveň. "Dokázala přesně vyhmátnout jádro věci. Teprve s ní jsem si pořádně uvědomila, co chci a co nechci," říká dnes Chytilová.

Petr Jarchovský si takové "plodné společenství" dokázal vybudovat s režisérem Janem Hřebejkem a producentem Ondřejem Trojanem. "Jde o to, aby se našel dostatek osvícených producentů, kteří dokážou v látce odhadnout nadějný potenciál a investují do jejího vývoje. Není to investice jen finanční, ale hlavně časová a duchovní. Dobrý scénář vzniká několik let," říká Jarchovský.

Jarchovský tvrdí, že není rozhodující, zda je pod filmem podepsaný scenárista, nebo sám režisér, stejně tak mu připadá přirozené, že se scenárista rozhodne svou látku natočit sám: "Autorský film se u nás opírá o letitou geografickou tradici, v Evropě to tak vždycky bylo a nejspíš i bude, mladí filmaři mají kolem sebe spoustu velkých vzorů. Vůbec není podmínkou vystudovat hranou režii, ale mít k filmu vztah. A je docela jedno, jestli si ho vytváříte na katedře dokumentu, kde máte od začátku na rameni kameru a točíte, nebo jako scenárista, který se pět let hádá o svůj text, piplá si ho a má čas a prostor si například pěstovat určitou poetiku." Podle Jarchovského FAMU funguje jako laboratoř - kdo se chce něco naučit, má šanci. Ostatně David Ondříček, Jan Svěrák nebo Marek Najbrt vystudovali dokument, Jan Hřebejk, Alice Nellis nebo Petr Zelenka zase scenáristiku. Paradoxně jeden ze současných nejschopnějších producentů Ondřej Trojan je vystudovaný režisér.

Příběhy, které se líbí

"Na FAMU nás vedli k autorskému psaní, k osobní výpovědi, ale tak to má na škole být, kde jinde než tam by si měl člověk psát to, co ho skutečně zajímá. Na druhou stranu se tam docela s nostalgií vzpomínalo, jak to fungovalo v šedesátých letech na Barrandově: dramaturg přišel s látkou, na té pak společně pracoval se scenáristou, pak hledali ideálního režiséra," říká scenárista Marek Epstein. "Takhle to už dávno nefunguje a nejspíš už ani fungovat nebude. Dneska něco napíšete a pak se scénářem obíháte produkce, jestli by se to někomu nelíbilo a nechtěl to natočit." Epstein vyhrál dvakrát Cenu Sazky pro nejlepší dosud nerealizovaný scénář. Dá se o něm tedy hovořit jako o jednom ze scenáristických talentů nejmladší filmařské generace. Nestěžuje si, první ze dvou úspěšných textů, Ryna, je natočený - vznikl v rumunskošvýcarské produkci, ten druhý, Amen Sam, se bude točit v polovině příštího roku. Epstein má štěstí, nějaké peníze získal díky vítězství ve scenáristické soutěži, a navíc nemusí živit rodinu.

"Lidí, kteří se uživí psaním pro film, je u nás jen pár, možná jen jeden nebo dva, ti ostatní směřují v lepším případě do televize." I tuhle zkušenost Epstein prodělal, podílel se například na seriálu Redakce. "Na FAMU se psaním pro televizi docela pohrdalo, mně to ale nepřipadá nijak podřadné," říká. Škola ho prý vedle tvůrčího přístupu naučila i řemeslu: "Pokud se něco chcete naučit, tak se to tam naučíte, jde o osobní přístup, já si tam třeba natočil dva krátké filmy, ačkoli to scenáristi běžně vůbec nedělají, prostě jsem si to chtěl vyzkoušet. Na druhou stranu můžete projít školou naprosto netknutý, záleží jen na vás."

Petr Jarchovský patří k oné "hrstce", o níž hovoří Epstein. Spolu s Hřebejkem a Trojanem vytvořil i v českých podmínkách fungující a produktivní tým, který má na kontě Horem pádem, Želary, Pupendo, Musíme si pomáhat nebo Pelíšky. Podle Jarchovského scénáře teď Hřebejk dokončuje další snímek Kráska v nesnázích. "Petr má dar psát příběhy, které se líbí, a postavy, které se dobře hrají. To lidi zajímá na filmu nejvíc. Příběh a herectví. Máme výhodu, že se s Petrem známe od čtrnácti let, a tudíž se nemusíme moc diplomaticky bavit o tom, co ze scénáře vyhodíme. Prostě se na sebe podíváme, pokrčíme rameny a jde to pryč. Tím je naše práce efektivnější," zhodnotil spolupráci s Jarchovským Hřebejk na euforickém večírku, když si před čtyřmi lety snímek Musíme si pomáhat odnášel pět Českých lvů.

Hřebejkovy filmy patří k divácky nejpřitažlivějším, na druhou stranu ho kritika - zejména ta intelektuálně založená - nijak nešetří. Nejčastěji je mu vytýkaná "hřebejkovská vlídnost", s níž hladí diváka po srsti. Hřebejk má v určitém ohledu mnoho společného s Janem Svěrákem. Jejich filmy mají podobnou DNA - od typologie postav přes tematická východiska až ke způsobu "početí". Jan Svěrák má stejně jako Jan Hřebejk "dvorního" scenáristu, svého otce Zdeňka Svěráka, z jejich spolupráce vznikla Obecná škola, Tmavomodrý svět a hlavně oscarový Kolja. Jenže zatímco Hřebejk s Jarchovským spolu profesně rostli, Svěrák starší začal pro syna psát v době, kdy už měl mnoho (možná i to nejlepší) za sebou: Na samotě u lesa, Kulový blesk, Vrchní prchni, Vesničko má středisková. Po premiéře Tmavomodrého světa Jan Svěrák prohlásil: "Svůj další film si už nedovedu představit bez producenta Erika Abrahama, ale bez táty už nejspíš ano."

Tvůrčí krize oscarového týmu

Skutečnost je ale jiná. Jan Svěrák se tak dlouho probíral scénáři od hollywoodských i domácích autorů, až skončil zase u svého otce. Ten pro něj napsal Vratné lahve, které Jan nejprve přijal, poté odmítl a před kamerou v dokumentu Tatínek se s otcem poměrně dramaticky dohodl na tom, že text přepracuje "a pak se uvidí". Oscarový tým veřejně přiznal, že je v tvůrčí krizi. "Každé posvícení jednou skončí. Třeba to ,jednou' je právě teď," přiznal loni v září Zdeněk Svěrák. Nicméně letos na sklonku léta Jan Svěrák oficiálně oznámil, že Vratné lahve natočí: "Nová verze scénáře je skvělá, byla by škoda, kdyby film nevznikl." Těžko soudit, zda je to pravda, nebo zda Jan Svěrák cítí, že jeho "režisérské hodiny" tikají a je třeba něco natočit stůj co stůj.

V Hřebejkových i Svěrákových filmech lze vystopovat genetický kód vedoucí k tvorbě Jiřího Menzela. Osud Jiřího Menzela ale pro jeho "dědice" nevyznívá příliš optimisticky. S realitou odstátněné kinematografie se nedokázal a možná ani nechtěl vyrovnat. Předtím točil filmy většinou jen tehdy, když mu látku někdo nabídl. Menzel přiznává, že k natočení snímku Život a neobyčejná dobrodružství vojína Ivana Čonkina se nechal přemluvit Zdeňkem Svěrákem, od té doby za kamerou nestál. Raději pracuje v divadle: je to pro něj výhodnější, pohodlnější a nestojí ho to tolik energie. Hodně jí ostatně vyplýtval v souboji o Hrabalovu látku Obsluhoval jsem anglického krále. Letos se tato autorsko-právní kauza zřejmě uzavřela a Jiří Menzel píše už několikátou verzi scénáře. "Jsem rád, že jsem dostal práci," prohlásil pokorně Menzel na tiskové konferenci, kde se realizace snímku oficiálně oznamovala. Mimochodem -o natočení Anglického krále svého času vážně uvažovali jak Hřebejk, tak Svěrák.

Paradoxem je, že koproducentem velkoryse pojatého projektu je TV Nova, tedy synonymum komerční tvorby, jejíž koprodukční dramaturgie se ještě nedávno ubírala cestou Kameňáků. Nova ale docela obratně využila manévrovacího prostoru, z něhož začala pomalu couvat Česká televize, ještě donedávna takřka výhradní koproducent českých filmů. Nova se pokouší navázat na starý osvědčený systém: najde si látku, osloví scenáristu a pak najde režiséra, který jejímu záměru nejlépe poslouží. Dělá to přirozeně ryze kapitalisticky, takže na žádné velké umění tu prostor není. Dramaturgie se například ubírá cestou adaptací knih Michala Viewegha: po Románu pro ženy přišli na řadu Účastníci zájezdu. V koprodukci s Novou točí své filmy i Karel Janák, k němuž po úspěchu Snowboarďáků všichni přilnuli jako ke zlatonosné žíle. V rychlém sledu za sebou teď dělá dva filmy - Rafťáky a Rock podvraťáků.

Tomáš Baldýnský tvrdí, že divácké filmy jako Snowboarďáci by měli čeští filmaři milovat: "Ta koruna ze vstupenky plyne do Fondu na podporu kinematografie jim všem." Jenže právě kvůli tomu, že fond "skoro každému trochu nadělí", a kvůli někdejší vlídnosti ČT čeští producenti zpohodlněli. Ale i ti, kteří mají odvahu, často narazí. Letos například na nevstřícnost ČT doplatil projekt Alice Nellis. Napsala scénář filmu Anna, který se v soutěži pořádané Sundace Institutem Roberta Redforda dostal mezi tři nejlepší texty z Evropy. Podařilo se najít britského a německého koproducenta, získat dotace od zahraničních fondů i od toho našeho, čekalo se jen na dobrozdání ČT, která by film - spíše diplomaticky než výrazně finančně - zaštítila. Nestalo se tak, prý se jim na stůl dostaly lepší scénáře. Slibný projekt s výrazným potenciálem oslovit i zahraniční publikum je teď u ledu. Přitom ještě nedávno se příběh Alice Nellis velmi podobal tomu Slámovu: měl "zatím" šťastný konec. Pro schopné a nadané tvůrce je taková atmosféra pochopitelně naprosto demotivující.

"Jediná cesta, jak dělat filmy svobodně, je hledat prostředky v zahraničí. Čas, kdy ČT pečovala o český film, je pryč. Neváže je k tomu žádná povinnost a oni to bohužel jako povinnost necítí," říká dílem zklamaně, dílem naštvaně Sláma. Najdou se ale i hazardéři, kteří už se mnohokrát spálili a stále si jdou tvrdošíjně svou cestou. Třeba Jan Němec - v šedesátých letech se o něm psalo jako o největším talentu, pak musel emigrovat a živil se třeba tím, že točil svatby na video, po návratu domů narazil s megalomanským filmem V žáru královské lásky. Stál znovu na začátku a už mu dávno nebylo dvacet, přesto se dokázal najít ve velmi osobních experimentálních snímcích, naposledy v Toyen. "Pokud o něco usiluji, tak je to nezávislost," tvrdí Němec. Svým studentům na FAMU prý říká, ať se rozhodně nesnaží točit filmy jako on: "Nikoho neovlivňuji, spíš se snažím, aby každý dokázal objevit sám sebe." Jeho generační souputnice Věra Chytilová nedávno v dokumentu Jasminy Blaževič prohlásila: "V devadesátých letech jsem byla velmi neúspěšná." Přesto točí dál, nemůže si pomoci. "Neumím se spokojeně válet," prohlašuje zarputile a dál dělá vynikající dokumenty i hrané snímky problematické kvality. Právě teď pracuje na filmu Hezké chvilky bez záruky. I ona učí na FAMU.

Studenti mají své pedagogy před sebou jako memento: většinu z nich nikdy nebudou zvát na světové festivaly jako režiséry české nové vlny, filmový zázrak už se opakovat nebude, nejen kvůli "lidským zdrojům", ale i proto, že se výrazně proměnila doba, která filmaře stále více tlačí ke kompromisům. "Jsme při zdi: pořád točíme tragikomedie - lidi se zasmějou a zároveň se něco dozvědí... Je to alibismus, čistá komedie totiž nepřipadá našim filmařům jako dostatečné umění a na drama by zase nikdo nepřišel," tvrdí Tomáš Baldýnský.

Prokletí humorem

Kudy tedy vede cesta? "Třeba Sláma, ten točí o něčem, i proto má ve světě úspěch. Nebo Petr Zelenka, který má zase velmi individuální pohled a výraznou stylizaci. Nebo filmy Jana Švankmajera a Jana Němce - to jsou zase výrazné, velmi osobní experimenty, které mají smysl. Ale nepohrdám ani solidní komercí, Román pro ženy nebo Snowboarďáci - takovéhle nezakrytě divácké snímky mi jsou vlastně sympatičtější než pseudointelektuální nesmysly," říká Eva Zaoralová.

Slámovy a Švankmajerovy snímky chválí i Kristián Suda, který se jako dramaturg podílel na řadě českých filmů. Rukama mu projde množství scénářů, většina z nich má jedno společné: "Český film je prokletý humorem. Ono se sice říká, že humor osvobozuje, ale v tomto případě spíš svazuje, protože častokrát jen zastírá neschopnost ponořit se do hloubky, skutečně prožít emoce a hlavně rozhoupat se k činu. Hrdinové českých filmů by se konečně měli vzdát ironie a přejít k činům."