Démant jménem Toyen

Přesně po jednačtyřiceti letech od premiéry Démantů noci a v kině vzdáleném jen o pár kroků dál uvedl Jan Němec svůj čerstvý snímek Toyen.

Paralela mezi Démanty noci a Toyen skutečně existuje, byť se za ta léta totálně proměnil přístup publika ke kinematografii a co bylo dříve jednoduše "filmem", je dnes vnímáno jako audiovizuální experiment pro pár vstřícných.

Kdo se ovšem takřka nezměnil, je Jan Němec. Přinejmenším ve své tvrdohlavé snaze jít za všech okolností svou vlastní cestou a hledat stále nové směry a inspirační zdroje. V posledních letech si ji prošlapával velmi osobními a formálně novátorskými snímky Noční hovory s matkou a Krajina mého srdce. V případě Toyen dostal impuls zvenčí a stejně jako v Démantech začal po svém zpracovávat cizí látku, tedy námět Terezy Brdečkové inspirovaný životem a tvorbou malířky Toyen.

Obraz, který mohla namalovat

Podtitul filmu zní Střípky snu a ze střípků a střepů je také poskládaný jako obrazová a zvuková koláž, v níž se setkává historie, umění a zvláštní vztah malířky Toyen a básníka Jindřicha Heislera. Fasády domů, dlažební kostky, garsonka na Žižkově, Paříž, Stockholm, Heislerovy básně, obrazy Toyen, archivní záběry, dobové snímky, výrazné oči Zuzany Stivínové coby Toyen, holá lebka Jana Budaře jako Heislera, útržky vzpomínek a událostí, prolínání tváří a obrazů, snů a reality… Němec to všechno skládá dohromady, jako by vytvářel nový obraz, takový, který Toyen sice nikdy nenamalovala, ale klidně by mohla.

Dává vedle sebe happening odlévání "posmrtné" masky přítele Jindřicha Štyrského či vynesení rozsudku smrti nad jiným přítelem, Závišem Kalandrou. Surrealistické hříčky se tak proměňují v hrůznou realitu. Výchozím bodem pro skutečnost je tu válka (stejně jako v Démantech noci): Toyen schovává několik let svého židovského přítele Heislera v ateliéru. Dva bohémové lapeni v okovech strachu…

Němec se soustřeďuje na pocity. Fakta, obrazy i herce (přestože upozaděné, tak výborné) využívá k navození pocitu, vnitřního stavu. Z jakých emocí, z jakých radostí či úzkostí asi mohl vznikat ten či ten obraz, co asi cítila Toyen, když malovala Mýtus světla, a jak bylo Heislerovi, když jí stál k tomuto obrazu modelem…? Je to velmi podobné, jako když se Němec snažil v Démantech noci přijít na to (a také to zprostředkovat), jak je člověku, kterému sedí za krkem smrt.

Nositelem emoce bývá ve filmu hudba, tu ale Němec v Toyen zcela ignoruje a nahrazuje ji nesmírně bohatou zvukovou stopou. Dává jí takový význam, že si dokonce troufne v určitých sekvencích promítat na plátno pouze zvukový záznam (tedy jen jakousi mihotavou šmouhu). Sám v těchto chvílích vstupuje do filmu svým ryze faktografickým komentářem.

Jinak ale velmi často slyšíme to, co mohli aktéři tohoto "příběhu" skutečně slyšet: ruch ulice, cinkot tramvají, smích dětí ze dvora, vzdálené hlasy, ale i střelbu, dusot gestapáckých bot po schodišti, předčítání jmen popravených, Heislerovu vzpomínku na vanu, v níž nejraději u Toyen pobýval, či líčení snů Jindřicha Štyrského.

Zvuk i záběry se slévají v jakýsi surrealistický tok, který není jednoduché uchopit, ale docela spolehlivě se mu lze podvolit a nechat se jím unášet. Obrazům Toyen dává Němec plně vyniknout až v samém závěru filmu, až poté co nabídl pohled dovnitř, ve chvíli, kdy je možné vidět i za obrazy.

Němcovi prospělo, že se tentokrát ve filmu nezaobíral sám sebou a svými pocity, v soustředění na cizí osud dokázal být sdělnější i pregnantnější než například v předchozí Krajině mého srdce. I tak stále platí, že Toyen není podívaná pro každého, ale tou Démanty noci nebyly také.

DARINA KŘIVÁNKOVÁ

obsah | kultura - kultúra