Ustinov se procházel obrazy i džunglí

Pražský divadelní festival německého jazyka připravil letos jen jediný sólistický večer, ale zato na něj pozval legendárního herce, spisovatele, režiséra, umělce mnoha talentů a multinárodního původu, sira Petera Ustinova. Osmdesátiletý Ustinov četl v sobotu 9. 11. 2001 na scéně Státní opery Praha své texty, inspirované Obrázky z výstav M. P. Musorgského a Karnevalem zvířat Camilla Saint-Saënse.

Na jeviště došel těžce, podpírán hůlkou, ale jakmile usedl do křesla, podmanil si publikum šarmem, ačkoliv sotva zvedl oči od složky papítrů v pravé ruce. V první půli večera se vtělil do postavy Modesta Petroviče Musorgského. Jeho skladatel se probouzí pozdě odpoledne z opileckého spánku. Láhev je prázdná, hlava taky, jen tak tak si vzpomíná, že je mu snad sedm- snad osmačtyřicet (osmdesátník Ustinov to říká s nádechem sebeironické koketerie v hlase) a že má být za hodinu na výstavě svého zemřelého přítele.

Tam ho kritik Stasov přivede na myšlenku zhudebnit některé obrazy na dva klavíry - aby už konečně přestal psát dlouhé opery , jež nikoho nezajímají. Vtip je v tom, že právě ty obrazy, které Musorgského zajímají, na výstavě - podle Ustinova - nejsou, nestály totiž kritikovi a pořadateli výstavy v jedné osobě za pozornost. Ustinov komentuje jako Musogorskij jednotlivá plátna, vede o ně s kritkem urputný boj, posilovaný štědře vodkou z bufetu. A když se konečně vrací domů, nalézá vyměněný zámek u dveří a svůj den končí v mrazivé noci na lavičce v opuštěném parku.

Ustinovovi vychází obraz Musogorského podobný bezdomovci, vznášejícímu se v opilecké rauši ve vlastním světě fantazie. Z jeho textu probleskuje černý humor i sarkasmus vůči kritckým krasoduchům, tu a tam zazní trefné vystižení ruské duše, ale zároveň dává prostor hudbě. tu s brilantní technikou zahráli v Musogorského originále pro dva klavíry Anthony a Joseph Paratore.

Ve druhé půli večera k nim přibilo osm předních hráčů orchestru státní opery Praha, aby společně vytvořili ansámblpro interpretaci Saint-Saënsonova Karnevalu zvířat. Ten Peter Ustinov pojal jako jeden den strávený s obyvateli džungle. Představuje je jednoho po druhém drobnými literárními skicami, plnými dětské hravosti, jíž sám jako herec s chutí podléhá a mění se v křesle v hýkajícího osla, stoletou želvu, odfrkujícího koně či rybu lapající němě po vzduchu.

Po vzoru dávných bajkářů promítá tento herec spisovatel a režisér v jedné osboě, do miniobrázků zvířat mnoho lidských nectností. Pohříchu mu ale uniká leccos ze Saint-Saënsova hudebního vtipu - mimo jiné sarkasmus, s nímž skladatel do své manažerie zařadil klavíristy a nechává je se zvířecí tupostí cvičit škály, což Ustinov kupodivu nevyužil k vlastní vypravěčské paralele. Komoroní těleso zvládlo Saint-Saënsenovy karnevalové miniatury na výbornou.

Celé to trochu připomínalo ze školních let dobře známé výchovné koncerty, ovšem koncerty komentované vypravěčem s eopomenutelným charismatickým kouzlem, mluvícím navíc výbornou němčinou (Ustinov k tomu vládne stejně dobře ještě pěti dalšími jazyky). Není divu, že hlediště Státní opery odměnilo na závěr sira Petera Ustinova uctivým aplausem ve stoje.