Režisér Otakar Vávra oslaví pětadevadesátiny

Dožít se pětadevadesáti let v kondici, jakou by mohl závidět leckterý méně než osmdesátník, je dar, který člověku může dopřát asi ze všeho nejvíc příroda. V případě filmového režiséra Otakara Vávry se k ní však určitě přidala i o čtyřicet let mladší žena, režisérka Jitka Němcová, ale zejména celoživotní zásoba energie, spojená s talentem, pracovitostí a neúnavnou schopností začínat zas a znova.

"Člověk se přece po porážce vždycky zvedá a nikdy neztrácí naději. Umělec musí mít nezlomnou víru v člověka," napsal o tom on sám v závěru své vzpomínkové knihy Zamyšlení režiséra.

Otakaru Vávrovi chybí jediný film do padesátky režijních prací. Tím jubilejním mělo být vysněné dílo o Lídě Baarové, herečce nádherné, talentované i kontroverzní, již Vávra dobře znal a nepochybně má k jejímu osudu co říct. Zatím se nezdá, že by se mu tento sen ještě mohl splnit jinak, než v dokumentu z cyklu Genus, který o ní natočil v roce 1995. A alespoň v jeho vzpomínkách, psaných či vyprávěných třeba v televizních pořadech, ožívá jak Baarová, tak Adina Mandlová, Zdeněk Štěpánek a mnozí další herci, jejichž pamětníků už bohužel nežije mnoho. Těch splněných přání má Vávra za sebou přesto dlouhou řadu - vedle devětačtyřicítky celovečerních režií také ve scénářích či v pedagogické práci, v níž pro povolání režiséra připravil mimo jiné tvůrce české nové vlny jakými byli a jsou Evald Schorm, Jiří Menzel či Věra Chytilová. Ve dvou vzpomínkových knihách pak zachytil mnohé z toho, co mu život s filmem přinesl.

Historie i literatura

Rodák z Hradce Králové přišel na svět 28. února 1911. V mládí začal studovat architekturu na brněnské technice, ale záhy z ní odešel, aby svůj celý život zasvětil filmu. Tím prvním celovečerním po několika scénářích a krátkých snímcích byla adaptace Jiráskovy Filosofské historie, kterou natočil v roce 1937 a v témže roce ještě Panenství. Po něm následovaly Cech panen kutnohorských, vrcholné dílo Vávrovy předválečné a válečné tvorby, k níž patří mimo jiné Dívka v modrém, Maskovaná milenka, Pohádka máje.

První poválečná léta přinesla mezinárodní úspěchy - na festivalu v Cannes se hrál Nezbedný bakalář, v Locarnu Předtucha. V padesátých letech vznikla husitská trilogie Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem a v téže době také začal pracovat na dalších adaptacích literárních děl, jichž v jeho filmografii najdeme množství od Drdovy Němé barikády přes Otčenáškova Občana Brycha ke stěžejním a věčně mladým Vávrovým dílům Romance pro křídlovku podle Františka Hrubína a Kladivo na čarodějnice podle Václava Kaplického.

V sedmdesátých a osmdesátých letech natočil válečnou trilogii Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy a pak se znova vrátil k historii - vzniká Příběh lásky a cti, Temné slunce, Putování Jana Ámose, Oldřich a Božena, Veronika, Evropa tančila valčík.

Žijící legenda

Když se člověk stane žijící legendou, dožívá se i toho, že legendární je nejen jeho dílo, ale i život sám. Hodnocení člověka Otakara Vávry jsou kontroverzní jako osud, který ho provedl dvěma světovými válkami a pěti společenskými systémy od Rakouska-Uherska a takzvané první republiky, přes protektorát a čtyřicet let socialismu až do současnosti. Z těch pětadevadesáti let více než padesát točil filmy a bývá mu vyčítáno, že s každým režimem dobře vyšel.

Za ta léta ale především vzniklo úctyhodné dílo, které právem ocenili jak na mezinárodním fóru (Zlatý pohár LUCE z Benátek za Cech panen kutnohorských, který mu bylo udělen v roce 1938 a převzal ho v roce 2002 či Cena za mimořádný umělecký přínos světovému filmu na karlovarském festivalu v roce 2001), tak na poli domácím, kde dostal před pěti lety Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. A v předmluvě k Vávrově druhé vzpomínkové knize Podivný život režiséra napsal jeho někdejší žák Jiří Menzel: "Měl-li by někde stát nějaký český filmový památník, mělo by na něm být vytesáno jednoduchým písmem: Otakar Vávra se zasloužil o český film."