Moji prdelatí andělíčci

Řekněte mi něco hezkýho," loudí Olbram Zoubek, i v osmdesáti chlap jako hora s rukama jako lopaty. Ve starém vytahaném svetru neidentifikovatelné barvy a kostkovaných bačkorách mi ve svém ateliéru nalévá poctivého panáka slivovice.

Džentlmeni ještě nepijí, je deset dopoledne, ale námitky se nepřijímají. "Co by to s vámi asi tak udělalo? Budete vláčná." Taky mě hned upozorní, že je starý muž, ve dvanáct že obědvá a pak šlofíkuje.

Na šmolkově modré soše za ním zatím pozoruji neuctivou vrstvu šedavého prachu. Sochy jsou ostatně všude kolem, vyzáblé a nahnuté, zástup jich stojí i venku na dvorku, zlaté hlavy svítí na slunci. Ze dvou trčí železo. Na Ovocném trhu, kde byly na jaře vystaveny, je někdo povalil. Mistra bolí kolena ("musím to mazat"), v rukou má zánět šlach ("můj vrcholný výkon je, že si zapnu knoflíček od košile") a o svém sochařském umění nemá valné mínění.

Jedno mu ale upřít nelze: není moc českých umělců, kteří si, tak jako on, nikdy nezadali s komunisty. Nebál se dokonce ani estébáků, kteří mu dávali zabrat, když se rozhodl sejmout posmrtnou masku Janu Palachovi.

Kolik soch jste za svůj život zahodil?

No... bohužel málo. Asi čtyři. Ale už dávno, ještě zamlada. U jedné mě to skoro mrzí. Byla to moje jediná nefigurativní socha, takový úkrok stranou. I kdybych ji nevystavoval, mohl jsem se na ni aspoň dívat.

Když se vám socha nelíbí, rozmlátíte ji kladivem?

Jo, to se vezme kladivo, rozbije se to a pak se to po troškách dává do popelnice, aby popeláři moc neřvali. Já mám pořád souboj s popeláři. Protože tady se dělají sádrové formy a z nich je těžkej a bohatej odpad.

Když jste jich rozbil málo, znamená to, že některé nejsou dobré?

Já toho nadělal v životě moc, rozlíval jsem se do šířky místo do hloubky. Jsem zručnej a rychlej a práce mě baví. A ono to zkrátka přibývá. Vlastně se točím v kruhu a přiznávám to i v názvech. Já už dělám čtyři pět let sochy, které se jmenují Ještě. Ale už jsem všechna Ještě vyčerpal, tak dělám sérii Znovu. Ještě Marie, Znovu Eva - moje první žena se jmenovala Eva, druhá je Marie. Ev je víc, protože zemřela. Všechny ty štíhlý bílý figury jsou Evy.

Potřeboval jste, aby vám ženy stály modelem?

Mám je v oku, modely neužívám. Jen jednou, to je tak třicet let, mi kolegyně malířka dohodila profesionální modelku z Akademie. Byla tady dvakrát. Ale vůbec nepochopila, co od ní potřebuju! Víte, pro mě je důležitý to naklonění mých soch, takové zadržení pohybu. Nebyl to složitej pohyb, jen takové nahrbení, ale ona se furt stavěla jinak. Navíc bez přestání mluvila.

A taky jsou tu velikánský okna a naproti bylo učňovské truhlářské středisko. No a potom, upřímně řečeno, byl jsem ještě trochu mladší a ten ženský akt na mě působil samozřejmě vzrušivě. Když na Akademii přijde modelka, svlíkne se za plentou a vystoupí na to pódium nahatá, je to takový... akademický. Kdežto tady jsem se s ní chvíli bavil, vypili jsme kafe, pak jsem řekl: Tak, slečno, dáme se do toho.

Ale bylo to v mým prostředí, kde já se svlíkám, takže to bylo takový moc osobní. Zkrátka to nevyšlo a dělám radši zpaměti. Ale často si dělám modela sám před zrcadlem. Koukám se na svou tlustou ošklivou postavu a představuju si krásnou štíhlou ženskou. Víte, že jsem chtěl být v sedmnácti hercem? Ale byl jsem úplně špatný herec, i když mě to bavilo moc, trhal jsem kulisy a řval jak tur. Ty teatrální pózy zůstaly vmých panácích.

Jdou vám sochy dnes líp než zamlada?

Ten zápas s hmotou, jak se říká, mi už nejde. Když jsem v mládí dělal do kamene, styděl jsem se říct, že mi trnou ruce, tak jsem dělal dál a dál, až jsem si uhnal zánět šlach. Jsem po operacích, prsty už mám nešikovný. Nezvládnu navlíknout niť. Když jdu na koncert, tak zapnout si knoflíček a zavěsit motýlka je tak na hranici mých možností. Mně když upadne kus hlíny, tak si ji skoro neseberu, to jsou úplný cirkusy. Napichuju to na špachtli, já se nesehnu, já si nekleknu.

Vypadám dobře, jen když sedím. Já už teď nedělám skoro žádné řemeslo, mám pomocníky. Proč jsou vlastně skoro všechny vaše sochy nahnuté? To tak vyšlo, to jsem si nevymyslel. Já jsem vlastně špatnej sochař, protože první, co se na škole učí, je, že socha má pevně stát, nepadat. Já dělám beztížný sochy. Padají, vznášejí se, některé se opírají jenom špičkama nebo stojí na trnech, většina z nich pořádně nestojí. Vlastně mám rád napětí mezi nesmiřitelnými věcmi. Zemská tíže a touha ji přemáhat, to mě baví. Nebo napětí mezi touhou po dokonalosti a vědomím, že jí nikdy nemůžeme dosáhnout.

Mně často kritizují za to, že své sochy zlatím, že je to kýčovité. Ale většina mých soch je z cementu, což je ten nejlacinější, nejvšednější materiál. A zlato je opak, odkazuje k věčnosti. Já si nemyslím, že jsem bůhvíjakej sochař. Ale jestli na těch mých panácích něco působí, tak je to možná právě tohle. Cement nevydrží staletí jako kámen.

Nemáte strach, že se vaše dílo brzo rozpadne v prach?

Je to tak. Je dočasné. A já navíc sochy dělám řemeslně ne moc dokonale, takže mi praskají. Na jaře jsem měl výstavu na Ovocném trhu, dvě sochy tam někdo porazil, skoro se zničily, a tři další jsou poškozené opravitelně. Když jste vystavoval na náměstí, nebál jste se sprejerů?

Sprejeři potřebují hladké plochy, sochy je moc nezajímají. To spíš nějaký puberťák nabarví soše bradavky načerveno nebo ji pomaluje v rozkroku, což se stalo. Nabarvili mi narůžovo i masku Jana Palacha, která je součástí pietní desky na Filozofické fakultě. Tu noc po tom, co David Černý natřel tank narůžovo.

Zmínil jste Jana Palacha - jak se vám vlastně tenkrát podařilo dostat se k němu?

Nebylo to zas tak těžký. Můj spolužák Vladimír Matějíček byl lékař, pracoval na oddělení popálenin. A když mě napadlo, že bych mohl udělat posmrtnou Palachovu masku, šel se mnou na popáleniny do Legerovy ulice, ale Jana Palacha mezitím převezli na soudní lékařství na Albertově. Víte, později se to změnilo, ale v té době byl ještě národ tak zjitřený, dojatý z toho činu, vrátnej nás prostě pustil. Až později jsem se dověděl, že měl velké obtíže.

Měl jste strach?

Jako z čeho? Z těch mrtvých lidí? Bylo jich tam spousta. Na soudní lékařství se svážejí všichni, kteří nezemřeli za zrovna průzračných okolností. Byla neděle večer, takže tam ten... je to strašné slovo, ale oni tomu říkají materiál, pitevní materiál, byl na nosítkách, na lehátkách, velká tlačenice, na jednom lehátku byli i dva mrtví lidé. Zrovna tam přivezli nějakýho utopenýho tramvajáka z Vltavy, byl úplně ztuhlý. A když nevědí, kdo jste, napíšou vám inkoustovou tužkou na tělo, do slabin, číslo, zřejmě proto, že tam se nepitvá. Ty babičky otrávené plynem, ve starých vyhrnutých županech a s čísly na kůži, to byl strašný pohled.

Ale Jan Palach ležel stranou v chodbě, přikrytý vlajkou a květinami, důstojně. Měl klidný výraz. Neměl tvář, to byla jedna podlitina, puchýře, neměl vlasy ani uši. Ta maska nemá vlastně jeho podobu, je to dokument.

Vladimír Matějíček, kterého jste zmínil, vzpomínal, že se vám tehdy tak třásly ruce, že vám musel pomáhat sádru na Palachově obličeji uhlazovat...

On i jeho žena šli se mnou, pomáhali mi. A ruce se mi asi opravdu třásly. Ne strachem z postihu, to jsem si odbyl doma, když jsem se rozhodoval, jestli to udělám. Spíš jsem měl obavu, aby se mi to povedlo. A pak... ono dotýkat se zemřelého člověka je takové zvláštní. Matějíček byl doktor, byl na mrtvé zvyklý, já ne. Viděl jsem jako kluk babičku, která umřela u nás doma. A pak jsem viděl mrtvé v květnové revoluci u rozhlasu, kde jsem pobíhal, sice statečně, ale nesmyslně, s pancrfaustem. Ani bych to neuměl odpálit, bylo mi devatenáct.

Tu Palachovu masku jste v době normalizace schovával?

Ne. Visela tady v ateliéru pořád.

Vyslýchala vás Státní bezpečnost?

To jo. Často. Byl jsem předvoláván nejdřív kvůli Janu Palachovi a pak znovu kvůli Janu Zajícovi, kromě Palachovy masky jsem dělal taky jeho náhrobek na Olšany a pak i Janu Zajícovi. Musím říct, že kolem toho Palacha se ještě drželi zpátky, nekřičeli na mě. Po Janu Zajícovi bývaly výslechy ostřejší.

Vyhrožovali vám?

To ani ne. Abych vám to přiblížil: První výslech o Janu Palachovi trval asi dvě hodiny. Odpovídal jsem na otázky podle pravdy, neměl jsem důvod zapírat. Nejvíc je zajímalo, kdo to ode mě objednal, kdo za tím stojí. A to nebyl nikdo, sám jsem se rozhodl. Když jsem odcházel, zeptal jsem se: Máte proti mě něco? Můžu například požádat o cestu do ciziny, nebo je to předem ztracený? Chtěl jsem tehdy jet s rodinou do Jugoslávie. "No, to spíš nežádejte." A jinak co? "To poznáte. Ale my vám nebudem stát v cestě."

Taky jsem to poznal. Od kolegů a na profesní úrovni. Na umění měl tehdy monopol Svaz výtvarných umělců, takže to pro mě znamenalo: žádné výstavy, žádný prodej, žádná publicita, žádné cestování. Dvacet let jsem se živil restaurováním zámku v Litomyšli. Dvacet let jste byl zakázaný, ale po revoluci vaše sochy byly najednou všude, v bankách, na Hradě, v sídlech firem.

Někteří vám začali vytýkat nadprodukci a líbivost. Taky o vás napsali, že jste Giacometti chudých, že kopírujete tohoto sochaře...

Oni mají trochu pravdu... Já jsem pilnej. A když jsem tolik let nemohl vystavovat a pak ty mříže povolily, tak se pochopitelně voda vylije z břehů. Ani o jednu výstavu, ani o jednu realizaci jsem si neřek sám. Ale když za mnou chodili, neodmítal jsem. A že mě viní z líbivosti, z kýčovitosti? I v tom mají trochu pravdu. Ale po celé dějiny umění bylo vážné umění doprovázeno uměním dekorativním. Kolem oltářního obrazu vždycky létali prdelatí andělíčci. V Národním divadle je Myslbekova Hudba, to je autentické umění. Ale na fasádě je deset soch a nikdo jim nevidí do obličeje, skoro nikdo neví, že to jsou Múzy a Apollón.

Plní jen dekorativní funkci, architekt prostě potřeboval rozčlenit fasádu. A já, protože se celý život snažím spíš navazovat než přetrhávat, jsem chtěl trochu rehabilitovat dekorativní umění, protože jsou místa v architektuře, kam patří. Například, a to mi Knížák otloukal o nos mnohokrát, ty moje Klíčnice na Komerční bance proti obchodnímu domu Tesco. Tam přece lidi spěchaj vyměňovat peníze, to není situace na meditaci. Takže jsem udělal dekorativní figury, které by měly být zkrátka líbezné, něco jako ti andělíčci. Jsem na tenounkém ledě, to vím. A že se taky občas pode mnou probořil, to vím taky.

Co si myslíte o Milanu Knížákovi?

Já ho znal dost dobře, protože naše cesty se po revoluci trochu proplétaly. Setkali jsme se taky, když se ucházel o rektorování na Akademii, podporoval jsem ho a nelituju toho. Měl mnoho nepřátel, ale myslím, že rektoroval docela dobře. Ono tam bylo potřeba vyhazovat a to dělal důsledně, on si ochotně dělá nepřátele. I jako ředitele Národní galerie ho chválím, to byla bažina, kde se málo pracovalo, a on je štika. Ovšem kupuje tam své obrazy, což je vždycky blbé. Já myslím, že není dobrý umělec, a on mě za to nenávidí. Nejdřív mě zařadil do expozice současného umění a pak mě zase vyřadil. Skončil jsem v depozitáři.

Před třemi lety Knížák dokonce zorganizoval proti vašemu - podle něj kýčovitému - pomníku v Praze na Újezdě protestní akci studentů. Nesli transparent "Vytrhneme zkažený zoubek!"

Víte, Knížák tenkrát obtelefonoval noviny a pro ně to byla lahůdka, dali tomu větší publicitu, než si to zasloužilo. To ostatně nebyla žádná manifestace, přišlo pár lidí z Knížákova ateliéru, žáci, které ovlivňuje a známkuje. Když jdou kluci s kladivy na moje sochy, ono by bylo snadný říct: No jo, mladí, blbí. Ale já se takovému myšlení bráním.

Nepoškodí vlastně umělce pocty od establishmentu, ta různá vyznamenání a ceny, jakých se vám po listopadu dostalo?

Děvenko, já vám něco řeknu, úplně vážně. Umění má nejlepší klima, když je v opozici. Proti něčemu se dělá daleko líp než pro něco. Šedesátá léta tady, to bylo zvlášť šťastné období. A když nás ten tlak, ta deka, co nad námi ležela, nezadusila úplně, když nás nechala trochu dejchat, to bylo nejlepší. To se dělá z přesvědčení, ne pro peníze. Protože kdo stál o peníze, dělal pro komunisty. A tenhle pocit si udržet, i když je člověk na plném slunci, je dost těžký. Oficiálnost samozřejmě umělce ohrožuje. Já mám možná všechny ceny, které může sochař dostat. Ale je to na mě vidět? Doufám, že ne. Já se zařek, že se to na mně nesmí poznat.

Co to prakticky znamená?

Že nemám větší nároky, než jsem měl předtím. Mám ten samej svetr jako před revolucí. Mám jen trochu lepší auto, protože jsem špatnej šofér, tak aby mi opravovalo mé chyby. To je celý můj luxus. Nemám chatu a bydlím v bytě jako dřív. Přitom musíte být dost bohatý. (chvíli mlčí) No to jsem. A co s těmi penězi děláte? Mám širokou rodinu, mnoho dětí, mnoho vnuků. Sám si moc nedopřávám. Dokud jsem mohl, jezdil jsem do Řecka. Ale s normálními cestovkami, jako kdekdo.

V Litomyšli na náměstí jsme koupili dům, kde jsme bydleli, údržba taky něco stojí. Ony se ty peníze rozejdou...

Když jsme u peněz, jak se vlastně stanovuje cena sochy?

Karel Nepraš mi kdysi řekl, že on to stanovuje tak, že prostě něco plácne... Řekl to správně, že se něco plácne. Elegantněji řečeno, u autorských děl je volná tvorba cen. Co si autor řekne, to platí.

Já vám teď dám otázku: Jak se jmenovala Múza sochařství v Řecku? No, netrapte se - žádná nebyla. To, co zanechávalo stopu ve hmotě, nebylo bráno jako umění. Umění bylo jen zpěv, hudba, literatura, básnictví, divadlo, tanec, dějepis a hvězdopravectví. Sochaři byli prostě řemeslníci. A já se taky považuju spíš za řemeslníka než za umělce. Cenu za sochu si řeknu podle vynaloženého materiálu, námahy a času. Náš profesor nám říkal, že sochař by měl dostat nejméně tolik, co slévárna.

Když je socha v životní velikosti, tak si slévárna řekne od sto dvaceti do sto padesáti tisíc. Takže já to znásobím dvěma a ještě si něco připočtu na daně.

Děláte někdy kopie svých věcí?

No počkejte, jak to kopie? Děvenko, náš autorský zákon povoluje pět odlitků jako originály! Já bych se některých věcí jinak nezbavil nikdy.

Co považujete za svůj největší životní omyl?

(dlouho mlčí) Takhle jsem ještě nepřemýšlel. Blbostí dělám spoustu, ale životní omyl... Manželství, to nejsou omyly, ani moje povolání není omyl. V občanských postojích jsem se moc nemýlil. I když... od květnové revoluce do "vítězného února" jsem docela sympatizoval s komunisty, až pak jsem prohlédl. Možná, že ženský svět mě svádí trošku víc, než by měl.

Byl jste někdy na něčem závislý?

No právě. Na dvou věcech: Ani nevím, jestli byste to měla napsat. Na alkoholu jsem závislý, to klidně napište. Dost piju. Už jsem zkoušel přestat, ale nešlo mi to. Měsíc jsem to vydržel a pak se vrátil ke své slivovici. A pak - na ženách. Já potřebuju někoho držet za ruku. A když u toho není manželka, držím za ruku někoho jiného. Moje žena to ví a trpí tím. Obě moje ženy tím trpěly.

Můžete se slivovicí pracovat?

Klidně. Držím přesnou hladinku, když cejtím, že je toho moc, přestanu. Taky rychle spaluju. Slivovici celé široké obci sochařské dodával jeden autor, pan Petratur z Veselí na Moravě, instalatér.

Takže má velké zásluhy na českém sochařství?

To jo. S Boštíkem si tykal, Sopkovi vozil, dokud pil, Neprašovi, Vožniakovi a dalším. Má člověk v osmdesáti ještě vůbec nějaké touhy? Touhy? Touhu mám jen jednu: abych dokázal důstojně přijmout smrt. Trochu na tom pracuju.

Na tom se dá pracovat?

Zkrátka na to myslím. Já jsem byl ženatý s Evou Kmentovou, sochařkou. A ona pět let umírala. Z toho dva roky to vypadalo, že to ještě může dopadnout dobře, a další tři roky se už vědělo, že ne. Byl jsem blízko a beru si ji za příklad, protože ona to dokázala, důstojně přijmout smrt. A pak si říkám, že můj život je naplněný, stejně už se opakuju, takže to nebude žádná tragédie.

Mladí umělci si většinou myslí, že ti staří jsou nemožní páprdové, kterým to natřou. Myslel jste si to kdysi taky?

Samozřejmě. Byli to páprdové, co nám zakazovali výstavy. Ne o všech jsem si to ale myslel, Giacometti byl třeba pro mě pánbůh, svého profesora Wagnera jsem si taky cenil hodně, Vincence Makovského, antiky. Ale jinak málokoho. Jsem teď už konzervativní, protože jsem starý, a je to tak v pořádku. Ale i my staří jsme tady ještě k něčemu. Abychom třeba něčemu bránili. Já například bytostně nenávidím filozofii postmodernismu.