Václav Bělohradský: Života bído, tady mě máš

Václav Bělohradský - filosof, tak zní nejčastější označení tohoto pozoruhodného muže. Nicméně Bělohradský dávno přesáhl hranice akademického světa a v českých zemích působí na jedny jako kulturní fenomén, na druhé jako neřízená střela.

Co si z toho vybrat?

Jedním z modelů českého světa je okresní město. Tento zajímavý organismus nejlépe popsal Karel Poláček ve stejnojmenné knize, o níž Václav Bělohradský (dále jen V. B.) kdysi napsal: "Hranice okresního města jsou pevně vytyčeny tím poláčkovským ,to jináč nejde', ,polévka, matko, je dnes delikátní', ,dlužno se posilnit', ,projdi se ve zdraví a přijď v pořádku domů'. Okresní město je především tento umělý svět, kde všichni ,mluví řeči' a nikdo neriskuje, že by se z těch řečí dozvěděl něco nového, neočekávaného, co by ho donutilo změnit názory a životní styl."

PROF. POŠUSTA

V románu Okresní město se ale také objevuje kuriózní postava profesora Pošusty, který se - společně s místním žebrákem - vymyká hlavnímu proudu. "Podívejte se na něho ... - mručel ten pohled, - slyším, že má doma knih od podlahy ke stropu. Samá kniha se mu válí v bytě. A pořád nemá dost, pořád by ležel v knihách ... U nás si nebudeš vymýšlet novinky. Máme svůj rozum. (...) Odsuzoval profesora v souladu s celým okresním městem, protože přišel odjinud, protože příliš rychle chodil, ačkoli mu hodnost kázala, aby se šinul zvolna, že běhal s obnaženou hlavou a nedbal na úpravný zevnějšek, že se snažil o sblížení se studenty a nosil okázale své pokrokové názory." (K. Poláček)

Právě postavení vzdělaného "okresního blázna", který rozrušuje stereotypy a vypouští do oběhu různá podvratná slova, přijal V. B. hned po svém příchodu z Itálie. Bělohradského student Jan Gogola ve své diplomové práci vzpomíná na jeho první porevoluční přednášky takto: "Překvapivost některých výroků působila tehdy svou neotřelostí a radikalitou až nesmyslně, a tak jedinou možnou reakcí nás nepoučených byl osvobozující smích vyprovokovaný v dobovém akademickém prostředí nevídanou intelektuální drzostí a radostí." Byl to Bělohradský, který stál u zrodu dvou největších debat devadesátých let. Nejdříve v roce 1991 rozpoutal na stránkách Přítomnosti a Literárních novin polemiku o otázce pravdy a o tři roky později neméně vášnivé diskuse o zobrazování násilí v médiích. Jeden z nejrespektovanějších českých filosofů, Ladislav Hejdánek, tehdy napsal, že Bělohradského postmoderní postoj je kusem zkaženého vzduchu, který k nám přivál ze Západu. Podobně reagovali katoličtí duchovní, když obvinili V. B., že svým odmítáním regulace násilí v komerční televizi se stává šiřitelem brutalit. Stejně bychom mohli probírat další výbuchy, které se z jeho podnětu v okresním městě udály. V. B. se tak začal podobat profesoru Pošustovi, o němž Poláček napsal: "Věděli o něm, že šíří nevěru a bludné zásady. (...) Byl cizinec, který přinášel do města nové zvyky." Ale pěkně po pořádku.

ŽIŽKOVÁK

V. B. se sice narodil 17. ledna 1944 na pražských Vinohradech, ale za krajinu svého dětství považuje Žižkov, kam se chce za dva až tři roky přestěhovat. "Jednou bude ze Žižkova pražský Montmartre, kde umělci, studenti, intelektuálové a antikonformisté všeho druhu najdou azyl před novoestablishmentem devadesátých let," zasnil se nedávno v časopise Xantypa. Otec, daňový poradce drobných živnostníků a později účetní v pivovaru, ho ještě na začátku padesátých let často brával na návštěvy za svými klienty. "Příchod února 1948 jsem vnímal na pozadí ponižování těchto rodinných přátel, brutálního znárodňování jejich podniků a vyvlastňování bytů." Vášnivý cyklista a hráč košíkové měl štěstí na relativně liberální gymnázium, jehož ředitelkou byla Miroslava Miškovská, bývalá členka umělecké skupiny RA. V posledním ročníku byli ale sloučeni s tvrdě komunistickou střední školou na Sladkovského náměstí a nikdo z party kolem V. B. nedostal doporučení na vysokou školu.

Aby si "polepšil kádrově", jak se tehdy v komunistických kruzích říkalo, odešel Bělohradský k lopatě na stavbu v Kralupech a teprve po roce zakotvil na univerzitě. Z této instituce se nehnul až do dnešních dnů. Přítel Bohuslav Holý vzpomíná, že v té době nenasytně procházeli všechny galerie, chodili na různé přednášky a objevovali antikvariáty s knihami. "Antikvariáty byly pro mou generaci tím čím hospody pro irské katolíky - útočištěm před vítězem, který se štětkou v ruce přemalovává vědomí poražených."

Víceméně náhodně se s Holým zapisují do kursů italštiny a v roce 1966 získává V. B. tříměsíční stipendium na univerzitě v Janově. V té době je už jméno Bělohradský pojmem. Další spolužák, Bohumil Nekolný, říká: "Filosofická fakulta šedesátých let umožňovala velké diskuse, přičemž jsme vzájemně sledovali svoje seminárky a ročníkové práce. Svým rozhledem a přesahy z filosofie do umění byl Václav největším talentem šedesátých let."

Okupaci Bělohradský zažil jako pohraničník u Chebu, ale už 26. srpna sedí v kavárně Slávie. "Byla to absurdní situace," vzpomíná Holý. "Národní třída byla rozkopaná, stály tam kanóny, které hlídaly mosty, ve výloze Československého spisovatele seděl ruský voják a nad tím jsme seděli my ve Slávii, diskutovali a obsluhoval nás číšník v perfektním obleku." V. B. v té době byl ještě relativně optimistický, ale po půl roce si znovu zažádal o stipendium do Janova, kam v roce 1969 odjel. O něco později ho následovala i manželka Alenka.

ON THE ROAD

Už během ročního stipendia V. B. pochopil, že jen filosofií se neuživí, a proto v rychlosti vystudoval ještě politickou sociologii. Možnost učit na janovské univerzitě dostal až v roce 1973, když v italštině vydal knihu o sociologu Paretovi. "V Itálii ovšem řádila ekonomická krize, velká inflace, prostě až do poloviny roku 1977, kdy se mé ženě podařilo najít slušnou práci, jsme měli velkou bídu," vzpomíná. Jeho tehdejší životní pocit lze vyjádřit slovy: dvojitý emigrant - ze své země i z generace. Tato léta jsou všude v Evropě dobou levicových protestů a terorismu a V. B. bořitelství svých vrstevníků příliš nerozumí.

V té době dochází ke šťastnému setkání s milánským novinářem a anarcholiberálem Dariem Stafou. Tento velký znalec Ruska seznámil V. B. s ruskými disidenty z Paříže (Maximov, Někrasov), ale především mu přiblížil zvláštní kouzlo italského liberálního myšlenkového světa. Vedla dominantního komunismu a katolicismu šlo o výrazně menšinový společenský proud. V té době Stafa zdědil po otci šestnáct tisíc marek a společně s Bělohradským založili nakladatelství Škorpion, kde vydávají von Hayeka, Besanćona a další autory.

Největší ohlas vzbudila v Itálii kniha rozhovorů s názvem Vzdávající se kultura. V roce 1975 měli italští komunisté přes třicet procent voličské podpory a existovala reálná obava ze státního převratu po následujících volbách. V knize jsou zachyceny rozhovory s předními liberálními politiky a filosofy, včetně V. B., kteří obhajují tehdy nesamozřejmé - trh, liberální svobody a kapitalismus - před nástupem komunistických a socialistických idejí. Jedním z nich byl i Antonio Martino, pozdější ministr zahraničí v Berlusconiho vládě, který na návštěvě v Praze v roce 1993 o této publikaci mluvil na italském velvyslanectví.

Protože mnozí knihkupci nakladatelství Škorpion ignorují, zahajuje Stafa a V. B. velká přednášková turné po Itálii. V lecčem připomínají hrdiny románů beatnického autora Jacka Kerouaka. Tito "pravicoví beatnici" jezdí rozhrkaným autem po Itálii, prodávají své knihy a často jsou na nátlak vlivných odborů jejich přednášky zakázany, a tak jednou kvůli nedostatku peněz musí páni profesoři přespat na zadním sedadle vozu.

ŽIVOTNÍ SETKÁNÍ

Celá sedmdesátá léta se Bělohradský pohybuje mimo český exilový svět. Jednak mu nutnost mluvit a myslet v cizím jazyce bere veškerou energii, jednak proto, že nesnáší funkcionaření různých exilových organizací. Obrovský význam pro něj v roce 1981 mělo setkání s novoemigrantem a novinářem Karlem Hvížďalou. "Karel měl v sobě ještě tu pražskou redakčně kavárenskou atmosféru a hned začal moje generační vrstevníky dávat dohromady a nutil nás znovu psát různé texty česky. Prostě vytvořil prostředí a možnosti, že psát znovu česky mělo smysl." Samotný Hvížďala to dnes hodnotí takto: "Bylo to moje životní setkání, protože mě Vašek donutil leccos přečíst, a hlavně mě vnitřně podpíral při mých činnostech v exilu." Hvížďala dává dohromady "generaci 1935-45" (Král, Richterová, Kryl, Vejvoda, Brousek, Gruša), která se každou zimu schází na statku v St. Jacobu u Brixenu a pořádají tam, jak s ironií říkají, neoficiální sjezdy spisovatelů. V. B. a Hvížďala také začínají od první chvíle společně natáčet filosofické rozhovory.

Dalším určujícím setkáním bylo, když v roce 1982 reagoval Milan Kundera na text V. B. o střední Evropě. Bělohradský poté přednáší na Kunderově semináři v Paříži a jeho antilyrický postoj z knihy Život je jinde byl už pro V. B. velkou inspirací, na níž později postavil svou teorii o morálním kýči v české společnosti.

ESCHATOLOGIE

Jako rozbuška mezitím v českém disidentském prostředí působila jeho kniha studií s názvem Krize eschatologie neosobnosti. V tomto filosofickém textu V. B. nalézá příčiny novověkých katastrof v růstu legality, jejíž pokřivenou podobu nazývá banalizací, neboli moci státu, který prostřednictvím expanze zákona, státního zájmu a objektivismu okupuje čím dál více z osobního vlastnictví a vědomí. Východiskem je mu život v přirozeném světě, což mu v českých zemích splývá s disidentským prostředím. Krátce po návratu z vězení (1983) se tato kniha dostala do rukou i Václavu Havlovi, jenž o ní řekl: "Mnohé věci, které jsem sám cítil podobně, vyjádřil Bělohradský velmi šťastným a přesvědčivým způsobem, navíc je propojil v konzistentní celek, čímž mi ozřejmil leckteré souvislosti, které jsem si předtím neuvědomoval." Havel si poté začíná s V. B. dopisovat, sebral všechny jeho eseje a vydal je v samizdatové edici Expedice. Eschatologie se zakrátko stala nejvlivnější knihou té doby a Havlovy eseje, jako Politika a svědomí a další, jsou jí výrazně ovlivněny.

V. B. má vliv i na umělecký svět. "V roce 1984 přijel Karel Steigerwald z Itálie a byl nadšen z Václava, kterého mu tam představil Karel Hvížďala. Okamžitě jsme začali Eschatologii všude rozmnožovat a Steigerwald přetiskoval Václavovy texty v programech Divadla Na zábradlí, takže už před listopadem 1989 všichni věděli, kdo to Václav je," vzpomíná divadelník B. Nekolný.

Mezitím ale V. B. společně s Hvížďalou připravují rozhovor Myslet zeleň světa, což, jak se ukáže, bude kniha obratová. Jestliže do té doby Bělohradský filosoficky hodně vychází v českého prostředí, formovaného Janem Patočkou, nyní přijímá některé postmoderní přístupy. Filosoficky už nechce hledat autentické verze světa, ale naopak podvracet všechny verze světa, které si dělají nárok na absolutní pravdivost a objektivitu.

ZÁSADOVÝ CHAMELEÓN

"Už koncem osmdesátých let jsem cítil jako svou největší potřebu z toho akademického akvária vyjít, ale zůstat přitom intelektuálem," prohlásil V. B., což se mu po návratu do vlasti dokonale podařilo. Od prvních dnů figurují jeho články, rozhovory a sloupky ve všech médiích od Mladé fronty Dnes až po Story. Znejisťuje, relativizuje a útočí ze všech úhlů a pozic, což, jak říká, je úkolem intelektuála. Zdrojem velkých nedorozumění se stává šíře stanovisek a hledisek, která si často protiřečí. V zemi, kde se cení názorová monolitičnost a myšlenkový vývoj je považován za zradu, to vyvolává mnohá nedorozumění. U V. B. rozhodně nejde o schizofrenii, ale postmoderní přístup, ve kterém je pan profesor vzácně jednolitý. Jan Gogola to ve svém stejnojmenném eseji nazval zásadovým chameleónstvím.

V. B. vychází z pojetí myšlení jako HRY založené na rozhovoru "... nevím, jaký má smysl to, co říkám, dokud nezakouším to, co jsem svými slovy v druhých lidech vyvolal. Smysl přebývá v našich větách jen jako naše reakce na odpověď druhých." A dále: "... každá věta může být pravdivá ve vhodném režimu řeči. Důležité je zakusit hranice režimu řeči, dotknout se jich, zviditelnit je." V. B. proto rád jako chameleón splývá s různým prostředím, přijímá jeho barvu, slovník a do tohoto kontextu zasazuje své texty, protože jenom kontext dává význam smyslu slov. Jeho myšlení je proto "myšlením možností", promýšlením různých variant a aspektů věcí. Obává se přitom každého fanatismu a "těžkých slov", která byla v minulosti šířena ohněm a mečem. I z toho důvodu je jeho nejvlastnějším zájmem podvracet všechny názory, které mají aspirace se pasovat na objektivní pravdy. V zemi, kde nápis Pravda vítězí je i na prezidentské vlajce, to přináší mnohé problémy.

Pokusme se strukturovat postoje tohoto zásadového chameleóna v devadesátých letech. Předně, jeho osobnost vždy měla a má dvě základní polohy: státotvornou a anarcholiberální. Ta první se projevuje až posedlou starostlivostí o kvalitu veřejné diskuse a demokracie v českých zemích. V. B. často působí jako termostat: když je veřejná debata příliš horká, přijde jeho článek nebo vystoupení v televizi, které ji svou racionální argumentací výrazně ochladí - a naopak. Stejně jako když je "řádění vítězů" příliš hlučné, přichází text V. B. na obhajobu poražených - jakýchkoli poražených. Často o okruhu svých přátel říká: "Nejhorší je, když naše ideje zní v tichu našich odpůrců."

Podobně ve chvílích krizí donekonečna opakuje, co je vláda, režim, opozice, a trochu obrozensky volá po respektování obecných principů.

Když se ale situace jen trochu stabilizuje, už přináší na trh svou anarcholiberální část osobnosti, už podvrací naše verze světa a šokuje svými postoji. Nevystavuje se tím ctihodný profesor označení šaška? Na to už kdysi V. B. odpověděl: "Mezi filosofem a klaunem je staré sousedství, které ukazuje na smysl výmluvnosti, paradoxu, výstřednosti, ironie a přehánění."

VÁCLAV I.

Podle článků s politickou tematikou lze jeho polistopadové působení shrnout do dvou etap. S trochou nadsázky je označme za éru panování Václava I. (1991-96) a Václava II. (1997-2000). Podstatný vliv na podobu veřejné diskuse měly v prvních letech čtvrteční úvahy v deníku Mladá fronta Dnes. Tyto texty, které později vyšly v knize Kapitalismus a občanské ctnosti, měly jedno společné: snažil se zde promýšlet obecné principy v různých konkrétních kontextech demokratického života, protože v "liberální demokracii kvalita života závisí v první řadě na kvalitě obecných principů a všeobecné úctě k nim". Po přečtení článku Trh a kultura v lednu 1991 mu zatelefonoval Václav Klaus a nabídl, zda by se nepodílel na formulaci volebního programu ODS. V té době se rozpadalo Občanské fórum a V. B. ucítil velkou šanci, jak svými liberálními myšlenkami oplodnit jednu českou politickou stranu. Spolupráci na volebním programu ODS z léta 1992 mu dodnes mnozí zazlívají. Nicméně on už tehdy říkal: "Je jen několik vzácných momentů v dějinách, kdy tvrdá česká myšlenková půda rozmrzne a je do ní možné zasadit nějakou ideu. Viděl jsem v tom úžasnou možnost, aby liberální myšlenky u nás zakořenily. Vybojovat místo pro tyto ideje bude mít dlouhodobě pozitivní důsledky." V podobně liberálním duchu se rovněž rozhodl přeměnit Lidové noviny, kde byl od roku 1993 předsedou ediční rady. Přestože se z různých důvodů oba pokusy ne úplně zdařily, je zřejmé, že liberalismus se, minimálně v mimopolitické sféře, v českých zemích uchytil, a to i díky snažení V. B.

VÁCLAV II.

Od poloviny devadesátých let dochází u Bělohradského k politickému obratu. "Končí epocha," prohlásil v Lidových novinách krátce po výsledcích voleb v červnu 1996 a stále méně do LN píše. Stále více jsou ale jeho čtenáři svědky například útoků na NATO, které vnímá jako pěst mocných západních států, jež neberou ohled na chudé země jihu, a jeho velkým tématem se stává globalizace. "Od poloviny devadesátých let dostává kapitalismus jinou, globální podobu a není schopen řešit civilizační krizi," napsal Bělohradský a dodává, že stále více moci se dostává do rukou nadnárodní finanční nomenklatury, která vládne skrze velké koncerny celému světu.

Někteří jeho přátelé mluví o Bělohradského pozdní politické pubertě. Jestliže prý v sedmdesátých letech žil konvenčním rodinným životem a proti generaci hippies revoltoval obhajobou liberálního kapitalismu, tak nyní schematicky aplauduje aktérům Global Street Party, heroizuje zelené aktivisty svazující se před Temelínem a adresuje hrozivé kletby Spojeným státům, produkujícím "globální mediální žvást". Oba postoje mají jedno společné: opět je antikonformní a opět mimo hlavní proud.

Takhle jednoduché to ale s V. B. přece jenom není. Napsali jsme, že vždycky má i druhou, státotvornou polohu. A tak ve stejné době přijal nabídku místopředsedy vlády Vladimíra Špidly a účastní se oponentních seminářů k vládnímu dokumentu Strategie rozvoje ČR do roku 2015. Pravidelně píše do literární přílohy Práva a vyzývá českou levici, aby přestala být konformní vůči globalizujícímu se kapitalismu, který se rychle fašizuje.

Jeho přítel Karel Steigerwald s ironií v hlase srovnává Bělohradského se žralokem. "Žralok musí od narození do smrti plavat, nebo se udusí. Stejně tak Václav. Jeho myšlenky musí neustále cválat všemi směry, jinak by nemohl dýchat. To, co někteří vidí jako zradu idejí, je prostě jeho životní potřeba."

Vzpomeňte si na to, milí čtenáři, když ho někdy uvidíte, jak svým čapím krokem proplouvá pražskými uličkami, nebo když budete číst jeho texty. Držte si ale přitom klobouky i vaše pravdy, protože budou vystaveny těžkým zkouškám. Nezapomeňte, profesor Pošusta, filosof a zásadový chameleón střílí ze všech úhlů.

BOHUMIL PEČINKA, REFLEX

obsah | osobnosti