Ota Filip: Před minulostí nelze utéct

"Dodnes se z toho nemůžeme s manželkou vzpamatovat. Oba jsme na to doplatili. Po tom filmu syn, profesor matematiky na univerzitě v Bochumi, spáchal sebevraždu," říká Filip, kterému nyní v brněnském nakladatelství Host vyšla nová kniha, román Sousedé a ti ostatní, v němž zužitkovává některé své zkušenosti ze života v Německu.

Vy jste o této své minulosti nikomu neřekl, ani své rodině?

Ne. Ne že bych to zapíral, ale řeknu vám, že ze studu jsem o svém selhání nechtěl mluvit. Mám svůj podíl viny na té věci. Nesu za své selhání a za slabost velkou část odpovědnosti. Té se nezbavím a vlastně se jí ani zbavovat nechci. Vrátím se k ní i ve své další knize a budu se k ní vracet do konce života.

Já se vážně snažil

Na takové věci se nikdy nezapomíná. Ale myslel jsem si, že před minulostí člověk sice neuteče, nicméně vzdálí se jí - mimo jiné tím, že může ledacos zlého i sám odčinit. Dnes vím, že ani to nejde. Ale snažil jsem se. Pomáhal jsem českým emigrantům, převáděl jsem je z tehdejší Jugoslávie do Rakouska. Na to mám důkazy: od roku 1974 do podzimu 1989 jsem pomohl více než dvaceti českým knihám tehdy doma zakázaných autorů k publikacím v západoněmeckých nakladatelstvích; překládal jsem jejich texty, články, dokonce i básně a publikoval je Západě.

Takže minulost nás vždycky dožene?

Přesně tak. Dnes není důležité, jak to všechno přesně bylo, podstatné je, že jsem na počátku padesátých let zklamal, že jsem tlak, hrozby i násilí v samovazbě nevydržel. Nešel jsem komunistům přímo na ruku, ale selhal jsem. Takže když to na mě v roce 1998 vytáhli, nemohl jsem se obhajovat. Mohl jsem se pouze přiznat ke své vině.

Trochu to připomíná náš vztah ke komunistické minulosti, na kterou se zrovna teď také snažíme usilovně zapomenout...

Myslím si, že Česká republika je ve stejné fázi jako Spolková republika Německo před třiceti lety. Němci sice nezapomínali a nezapomněli na svou minulost z let 1933 až 1945, ale neměli chuť o ní mluvit. Nevím proč. Pro nás československé emigranty to bylo šokující. Přišli jsme do západního Německa a mysleli jsme si, že se dozvíme záplavu informací o zločinech německých otců. V novinách, v rozhlase ani v televizi však nic z toho nebylo. Na vás doma to také přijde, teď máte ještě jiné starosti, třeba s armádou, se vstupem do Evropské unie. Ale uvidíte, až se to zkonsoliduje, tak otázka bolševických zločinů a komunistické minulosti přijde znovu na přetřes. V České televizi, v novinách i v literatuře by se však už teď měla zachovávat svědectví na tu zlou dobu mezi rokem 1948 a 1989.

Ostalgie a šok

Až tak do poloviny devadesátých let bylo rozpačité ticho. Mladá generace říkala, že minulost je problém tátů, ti byli nacisté, nám do toho nic není. A mladá generace intelektuálů, většinou levicových, se od této minulosti trošku zbaběle odpoutala a hledala svou budoucnost v socialismu s lidským ksichtem. Až asi od roku 1996 nastala renesance německého svědomí. Dnes - opožděně, ale přece - jsme zavaleni informacemi o tom, co ti němečtí tátové za vlády Hitlera napáchali. Nedávno například v jedné německé televizi běžel dokument o válečných zajatcích. To jsou svědectví, jež otřásají Německem. I generace, které za to nejsou odpovědné,si uvědomují, že jsou součástí německých dějin, že dějiny nelze lehce odhodit. To považuji za správné.

Po "starých pořádcích" v Německu nikdo neteskní?

Nikdo se v Německu neodváží, až na pár holohlavých hlupáků, dovolávat se Hitlera. Ale mnoho občanů v nových spolkových zemích znovu objevuje Německou demokratickou republiku. Pro nás bylo východní Německo perverzní stát. A dnes někteří mluví o sociálních vymoženostech NDR. Podobná skepse, či snad spíše nostalgie, se objevuje i u některých mých přátel v Česku.

Ve své nejnovější knize, v próze Sousedé a ti ostatní, píšete o vzpomínkách starší generace na Hitlerovu éru. A jejich vzpomínky nejsou jen špatné...

Žili jsme v Mnichově čtvrt století v krásném skleníku - novinářů a umělců, spisovatelů a básníků. Po těch pětadvaceti letech jsme chtěli vypadnout z města na venkov. Tak jsme si koupili řadový domek v malém městečku Murnau. A najednou jsme z toho skleníku spadli mezi skutečné Němce, které jsem předtím moc neznal. Přechod z toho skleníkového do normálního prostředí byl šok! A s tím šokem jsem se snažil vyrovnat v této knize. Ne že by naši sousedé byli zlí lidé, ale občas z nich vyhřezne skrytý antisemitismus, přehnanýnacionalismus i mně osobně protivná nostalgie. Není to nostalgie po Hitlerovi, ale po té době, kdy byli mladí, kdy nebyla v Německu kriminalita, kdy prý bylo všechno v pořádku, všichni měli práci. A mnozí sousedé srovnávají: teď je hrozný nepořádek a zmatek, lidi nemají práci, vzrůstá kriminalita.

To však nelze popřít.

Samozřejmě, že nezaměstnanost je dneska problém. Samozřejmě, že kriminalita "gastarbeitrů" a azylantů z celého světa je větší než kriminalita rodilých Němců. Ale to se dá přece vysvětlit pocitem vykořenění, to nelze odsuzovat jednoduchým způsobem a tvrzením, že za Hitlera panoval v Německu pořádek. Jeden soused, bavorský vlastenec, mne chtěl jako "cizince" například přetáhnout lopatou po hlavě. Ted už to všechno bereme s humorem, se sousedy se normálně stýkáme a oni mé stanovisko k jejich způsobu života znají, ba dokonce ho teď už i akceptují. Zvykli si na mě.

Kdo vlastně jsem

Velice. To jsme s manželkou zjistili, když jsme se krátce po příchodu do Německa zúčastnili sjezdu sudetských Němců. Seděli jsme v sále, s podivem se rozhlíželi kolem a viděli jsme sudetoněmecké dědy a babičky v šátcích. Ježíšmarjá, vždyť to jsou vlastně Češi, kteří mluví německy! - došlo nám. Oni se vlastně ničím - až na řeč - od nás nelišili. Byli nám velice podobní a já s nimi soucítil, že je osud za jejich hříchy v době nacismu tak krutě potrestal.

Kdo jste vlastně vy? Sudetský Němec? Čech?

Můj tatínek byl Němec, spíše si však myslím, že se k Němcům dal. Jsem Čech, tedy Moravan jako poleno. To němectví na mě spadlo jako pohroma, neboť otec mě proti mé vůli zapsal do německé školy. Ale osud má někdy dokonce smysl pro ironii: když jsme se v roce 1974 museli z Československa nedobrovolně vystěhovat, odejít do exilu, i když jsme do ciziny nikdy nechtěli, tak jsme v Německu požádali o politický azyl. Protože však můj otec byl i po smrti v roce 1951 podle zákonů Spolkové republiky Německo německým státním příslušníkem, dostali jsme všichni - tedy i manželka a děti - během dvou let německé státní občanství. Ale i tak se skoro třicet let v Německu označuji jako "Ersatzteutone" nebo "Ersatzgermane" - tedy náhražkový Teuton nebo náhražkový Germán. Mám německý cestovní pas, ale dnes už to v Evropské unii stejně nehraje žádnou roli. Takže mohu říct, že jsem Moravák.

Ota Filip, publicista a spisovatel