Žena, která nemarní čas

Terezie Fučíková nedávno oslavila 70. narozeniny, ale už dávno se natrvalo zapsala do novodobých dějin české medicíny.

Astma, alergie, poruchy štítné žlázy, chronická únava, rakovina, artróza, opakované infekce, deprese, neplodnost. Tyto choroby, jejichž společným jmenovatelem je porucha imunity, trápí lidstvo stále víc. Naštěstí se bouřlivě rozvíjí i imunologie - obor, který se léčbou obranného systému lidského těla zabývá. "Byla to právě profesorka Terezie Fučíková, která u nás dala tomuto modernímu oboru tvář," připomínají v časopise Alergie její žáci.

Čerstvá sedmdesátnice Terezie Fučíková však přílišnou chválu odmítá: "Nemyslím si, že jsem výjimečná. Vím jenom, že jsem dříč a že mi vždy záleželo na tom, abych to, co dělám, dělala dobře." O sobě ne, ale o svém oboru hovoří ráda a hrdě: "My jsme vlastně znovu převzali odpovědnost za celého člověka. Když někdo putuje od lékaře k lékaři, nic nepomáhá, pak my zjistíme, kde je to úplně nejzákladnější postižení a z které strany je třeba začít léčit."

Chtěla hlavně svobodu

Přitom to kdysi vůbec nevypadalo, že Terezie půjde studovat medicínu. Byla velice šikovná na sporty všeho druhu a její profesor tělocviku automaticky počítal, že nadaná studentka půjde na tehdy nově otevřenou vysokou školu tělesné výchovy. Nabízela se také konzervatoř, Terezie hrála dlouhá léta na klavír a věnovala se zpěvu. "Malování, to by mě bývalo bavilo, jsem tvor, který má hrozně rád svobodu."

Studium výtvarného umění Terezii rodiče rozmluvili, že by se jím neuživila. Tak ji tehdy v roce 1954 napadlo, že půjde na medicínu. "A svobodu nakonec v imunologii mám, pořád není dokončená, dotvořená, pořád se v ní objevují nové obzory..." Už za studií přitom měla tajný sen. Že uteče do Francie, naučí se francouzsky a pojede léčit děti do Afriky. A tam si pořídí dítě bez manžela.

Jenže život Terezii naučil, že plánovat je zbytečné, neboť je stejně vždycky všechno jinak. Když přišla na fakultu, v biochemických laboratořích začala potkávat jednoho pana asistenta... Vzali se ještě v prvním ročníku. Na národním výboru. Otec sňatek neuznal, až za tři měsíce dovolil svatbu v kostele. Konala se 16. dubna a za rok, 17. dubna, se jim narodil syn. A tak od druhého ročníku musela zvládat dítě i studium. Bez pračky, bez polotovarů...

Po příchodu z porodnice ji čekala zkouška z anatomie a fyziologie. Některé noci si ani nechodila lehnout do postele. Na křesle střídavě kojila syna a "nasávala" skripta. Výdrž, tu si vypěstovala při atletice. A zelený kočárek se tehdy občas objevoval i u hřišť, kam chodila hrát svůj milovaný volejbal.

Obor, v němž se scházejí duše s tělem

K imunologii však ještě nebylo ani nakročeno. Ač výborná studentka, po promoci těžko sháněla jakékoli místo v Praze. Nakonec ji přijali na patologickou anatomii, kde už jako medička dělala pomocnou vědeckou sílu. Musela vést posluchače z nižších ročníků při pitvách, naučit se "odečítat" histologii i velmi jemné morfologické změny na orgánech. Což se jí později velmi hodilo. Dokonce zde chtěla zůstat natrvalo. "Dalo mi to hodně, byli tam ohromně vzdělaní lidé, jenže jsem přišla podruhé do jiného stavu a bylo mi špatně, jen jsem se přiblížila k ústavu."

Když málem potratila, přeřadili mladou lékařku na 3. interní kliniku, k věhlasnému profesoru Josefu Charvátovi. Po krátké mateřské nastoupila do nemocnice v Obloukové ulici. "Byla to ohromná škola. Na 100 pacientů tři sekundářky. Služby jsem měla na 200 lůžek. Laboratoře tehdy veškeré žádné. Když přivezli pacienta v diabetickém kómatu, neměla jsem možnost udělat glykemii, jen jsem vařila moč a na základě toho jsme určovali, kolik dáme inzulinu. Přitom nám skoro nikdo neumřel," vzpomíná profesorka Fučíková na své začátky, kdy získala schopnost otipovat si pacienta, hned když přijde, rozeznat závažnost jeho choroby. A možná se tam naučila i tomu, co propaguje dodnes: "Každého pacienta musíme léčit jako individuum, protože každý imunitní sytém je rovněž ojedinělý, výjimečný. Proto pacienta musíme nejdříve poznat." V oboru klinické imunologie totiž jde o celého člověka. Znovu se v ní scházejí všechny obory. I duše s tělem.

První laboratoř

Po druhé mateřské se však Terezie Fučíková ještě vrátila na internu. Přijal ji profesor Vojtěch Hoenig a zařadil ji do "jaterní" skupiny. Tam se tehdy dělaly první laparoskopie a biopsie jater. A pozvolna se začínalo mluvit o imunitě a imunologii. (Imunologie tehdy existovala jen na akademickém poli, na pokusných zvířatech se postupně zkoumalo fungování imunitního systému.)

Profesor Hoenig rozhodl, že mladá kolegyně zavede v imunologii novou metodu: imunoelektroforézu. "Upřímně řečeno, nevěděla jsem vůbec, o co jde, dal mi ještě nějaký článek, abych si nastudovala, co se píše o protilátkách. Ale metodu jsem zavedla a začala jsem si vyhledávat další informace. A pak v Ústavu sér a očkovacích látek přišli s novým postupem na stanovení protilátek neboli imunoglobulinu. Měla jsem tam známé, a tak jsem se hned, jak to začali zkoušet, s nimi naučila měřit - procento, hladinu, miligramy - a začala jsem si takto vyšetřovat své jaterní pacienty, učila jsem se poznat onemocnění aktivní a chronické..."

Postupně přibývaly další metody poznání autoprotilátek - a Terezie Fučíková přešla na nové oddělení klinické imunologie, které mělo tři laboratoře. Sem chodila krev ze všech stran a odevšad pak volali, jak vyšetření dopadlo, co výsledky znamenají a jak dál postupovat v léčbě pacienta. Terezie Fučíková se tomuto tématu věnovala řadu let a obhajovala je i jako doktorskou dizertační práci.

Hledání příčin

Když v roce 1978 oddělení převzala, založila ambulanci pro ostatní oddělení kliniky. "Jeden den v týdnu nám uvolnili místnost, bylo nás tam pět a brali jsme pacienty od rána do večera. Ambulance jsme velmi záhy museli rozšířit." O vyšetření pacientů měly zájem interny, gastroenterologie, endokrinologie, diabetologie, hepatologie, kožní, oční a plicní kliniky, ale i chirurgie. "Tam jsme běhali, když se nevyvedla operace, hledali jsme, co je příčinou, a dokonce jsme začali imunologicky vyšetřovat pacienty před operacemi, aby chirurgové věděli, do jakého jdou,terénu'." A ohromná množství vyšetřovaného materiálu znamenalo čím dál větší zkušenosti a znalosti. Jaké protilátky jsou specifické pro které onemocnění. Jak se může projevovat oslabená imunita. Jak se naopak imunitní systém může zvrhnout, až se obrátí i proti vlastnímu tělu. A také, že poruchy imunity jsou velmi často druhotným důsledkem jiné neléčené nemoci, ať už těla, či duše.

Doktorka Fučíková se svým týmem založila tradici společných seminářů pro doktory z jednotlivých, a to i mimopražských klinik. "V úterý ve dvě hodiny odpoledne na poliklinice. Tyto semináře běží dodnes."

Dělat práci dobře

"Buď na to někdo nemá, nebo má, to je celý vtip," říká, když se jí někdo ptá, jak dokázala zvládnout těžké studium spolu s dětmi, péči o rodinu s náročnou prací lékařky a výzkumem a stát se první dámou klinické imunologie. "Možná právě proto, že jsem si neplánovala žádnou kariéru, že mě jen moje práce bavila a chtěla jsem ji dělat dobře, superdobře. Možná i proto, že rodiče na mě nebyli hrdí, ale tvrdí. Že jsem v životě neflámovala. Nebo že ve mně pořád zůstal ten idealismus z dob, kdy jsem chtěla jít pomáhat chudým nemocným dětem do Afriky," uvažuje. A dodává, že jejím heslem vždy bylo: být připraven na to nejhorší a chtít to nejlepší. "A nakonec je to vždycky o trochu lepší, než čekáte..."

Nedávno oslavila sedmdesáté narozeniny. Jen o pár dní dříve, než slaví svátek všichni imunologové: 29. duben vyhlásila Evropská federace imunologických společností Dnem imunologie. Ona sama už se přitom vzdala šéfování kliniky i většiny svých funkcí v odborných společnostech. "Postupně se stahuji, abych dala šanci jiným. Takoví lidé tu jsou a jsou modernější než já, mají lepší vzdělání, umějí to lépe s počítačem. Mou povinností je přenechat to tu dalším a oni mají zase povinnost naučit další generaci způsobům, které jsme v klinické imunologii zavedli." Není Terezii Fučíkové líto, že většinu let prožila v komunistickém režimu? Že profesuru mohla dostat až po roce 1989? Že ji režim nenechal z "kádrových důvodů" odjet ani do vysněné Afriky, když tam její manžel působil několik let jako lékař?

"Není dobré se litovat. Vždycky jsem dělala maximum, co se dalo. Buď to šlo, nebo ne, ale nepromarnila jsem nic. Ani minutu. Dodnes každý večer, když uléhám, se ujistím, že víc jsem udělat nemohla..." A profesorka Fučíková dodává: "Kdybych se byla vyučila cukrářkou, určitě bych dělala dobré dorty."

EVA BOBŮRKOVÁ

obsah | osobnosti