Václav Havel oslaví sedmdesátku

Václav Havel vyrůstal ve známé pražské podnikatelsko-intelektuálské rodině, spjaté s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let. Tento fakt se stal důvodem, proč mu komunistická moc po ukončení povinné školní docházky v roce 1951 nedovolila dále studovat. V první polovině padesátých let proto nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium (ukončil ho v roce 1954). Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou z vysokých škol humanitního směru, a proto se rozhodl studovat na škole technické. Ekonomickou fakultu Českého vysokého učení technického ale po dvou letech opustil.

Kulturní tradice rodiny orientovala Václava Havla k humanistickým hodnotám české kultury, v padesátých letech potlačovaným. Po návratu z dvouleté vojenské základní služby pracoval jako jevištní technik, nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí. V letech 1962 až 1966 studoval dálkově dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění a svá studia zakončil komentářem ke hře "Eduard", který se později stal základem hry "Ztížená možnost soustředění".

V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, a jakkoli oba pocházeli z odlišného prostředí, brzy se velmi sblížili. Po osmileté známosti se v roce 1964 vzali, a od té doby provázela Olga Havlová svého manžela nejtěžšími životními zkouškami. Václav Havel o ní později často hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře.

Od svých dvaceti let publikoval Václav Havel studie a články v různých literárních a divadelních periodikách. V Divadle Na zábradlí byly uvedeny jeho první divadelní texty, mezi nimiž měla zásadní místo hra "Zahradní slavnost" (1963). Toto představení se stalo výraznou součástí obrodné tendence v československé společnosti šedesátých let.

Občanské sebeuvědomování, které se do historie zapsalo jako Pražské jaro, vyvrcholilo v roce 1968. V této době se Václav Havel angažoval nejen jako autor dalších divadelních her "Vyrozumění" (1965), "Ztížená možnost soustředění" (1968), ale také jako předseda Klubu nezávislých spisovatelů a člen Klubu angažovaných nestraníků. Od roku 1965 působil v nemarxistickém měsíčníku Tvář.

Po potlačení Pražského jara obsazením Československa vojsky Varšavské smlouvy, vystupoval Václav Havel proti politické represi, příznačné pro léta komunistické normalizace. V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné rozpory v československé společnosti. Vyvrcholením jeho činnosti však bylo v lednu 1977 publikování Charty 77, textu, který propůjčil název i charakter hnutí protestující části československých občanů. Václav Havel byl jedním ze zakladatelů této iniciativy a jedním z jejích prvních tří mluvčích. V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za své občanské postoje byl celkem třikrát uvězněn a ve vězení strávil téměř pět let.

V této době bylo československými úřady znemožněno publikovat veškeré Havlovy texty. O téměř kompletní vydání se v péčí jeho tehdejšího literárního agenta pana Klause Junckera postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Reibeku u Hamburku.

V druhé polovině osmdesátých let, v čase navazování dialogu mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi, byl i v československé společnosti patrný nárůst otevřené nespokojenosti s vedením státu. Občané byli stále méně ochotni přijímat represivní politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77 podepsalo původně pouze několik set lidí, k petici Několik vět, jejímž spoluautorem byl i Václav Havel, se v roce 1989 již přihlásily desetitisíce občanů.

Počátkem zásadních společenských změn se stala poklidná manifestace studentů 17.listopadu 1989, ve výroční den uzavření českých vysokých škol nacisty, kterou komunistický režim tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě v Praze. Do čela následného občanského vystoupení se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19.listopadu bylo ustaveno Občanské fórum, na jehož půdě se sjednotili jednotlivci i skupiny, kteří usilovali o zásadní politické změny v Československu. Václav Havel se od počátku stal jeho vedoucím představitelem. Společenský pohyb pak vyvrcholil 29.prosince 1989, kdy byl jako kandidát Občanského fóra zvolen Federálním shromážděním československým prezidentem. Ve své inaugurační řeči slíbil přivést zemi ke svobodným volbám, což v létě 1990 splnil. Podruhé jej do funkce prezidenta republiky zvolilo již nové Federální shromáždění 5.července 1990.

Václav Havel si svými postoji v letech totality získal postavení uznávané morální autority. Hloubkou názorů na problémy soudobé civilizace a promyšleností jejich formulací se stal i v nové ústavní funkci respektovanou osobností, mezi politiky ojedinělou.

Během druhého funkčního období v úřadu prezidenta České a Slovenské Federativní republiky však narůstaly rozpory mezi českou a slovenskou politickou reprezentací v názorech na budoucí státoprávní uspořádání. Václav Havel byl jednoznačným zastáncem společného federativního státu Čechů a Slováků a v tomto směru uplatňoval i svůj politický vliv. Po červnových parlamentních volbách v roce 1992 se ale rozhodující politické síly ve společnosti již nedokázaly shodnout na funkční podobě federace a rozpory českých a slovenských politiků se staly hlavním důvodem, že při volbě prezidenta dne 3. července 1992 již Václav Havel dostatek poslaneckých hlasů nezískal. Podle zákona ještě dočasně zůstával prezidentem i po této neúspěšné volbě. Z funkce prezidenta České a Slovenské Federativní republiky odstoupil dne 20. července 1992 s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky vyplývající ze slibu věrnosti federativní republice způsobem, který by byl v souladu s jeho založením, přesvědčením a svědomím.

Po opuštění úřadu ustoupil na několik měsíců z veřejného života. V polovině listopadu 1992, v době politického směřování k samostatnému českému státu, potvrdil, že se chce ucházet o funkci prezidenta republiky. Oficiální návrh jeho kandidatury podaly 18. ledna 1993 čtyři poslanecké kluby vládní koalice. Dne 26. ledna 1993 zvolila Poslanecká sněmovna Václava Havla prvním prezidentem samostatné České republiky.

Olga Havlová se po boku hlavy státu věnovala především charitativní činnosti. Inspirována prací ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, založila v roce 1990 Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým. Obětavou práci nepřerušila ani v době, kdy sama těžce onemocněla, v lednu 1996 však Olga Havlová umírá. Její odchod označil Václav Havel za nejtěžší okamžik svého života.

Konec roku 1996 mu přinesl ještě jednu těžkou životní zkoušku - nádorové onemocnění plic. Počáteční stadium nálezu a radikální lékařský zákrok však umožnily úspěšné léčení. Oporou ve složité životní situaci se mu stala jeho přítelkyně herečka, Dagmar Veškrnová, s níž se český prezident oženil krátce po propuštění z nemocnice v lednu 1997.

Krátce po sňatku založila Dagmar Havlová nadaci VIZE 97, které se plně věnovala. V roce 1998 se její nadace sloučila s Nadací Václava Havla a vznikla tím Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, jejíž předsedkyní Správní rady je paní Havlová dodnes. Za svou činnost na poli charitativních organizací a za svou podporu manželovi, především v době jeho těžkých onemocnění a boje o život si Dagmar Havlová získala respekt široké veřejnosti nejen v České republice, ale také v zahraničí. Oceněním všech jejích aktivit v této oblasti je několik vyznamenání a čestných doktorátů, jež ve světě obdržela a četná pozvání na rozmanité akce charitativního charakteru v rámci Evropy a USA.

V obtížné vnitropolitické situaci byl Václav Havel 20.ledna 1998 opětovně oběma parlamentními komorami zvolen prezidentem republiky. Poslední prezidentský mandát ukončil 2. února 2003 a od 3. února je Václav Havel bez jakékoli politické funkce.

Po odchodu z vysoké politiky se věnuje dodržování lidských práv ve světě a literární agendě. Jako spoluzakladatel Nadace Václava a Dagmar Havlových Vize'97 podporuje řadu humanitárních, zdravotních a vzdělávacích projektů.

Za své literární dílo, za smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv, obdržel Václav Havel řadu státních vyznamenání, mezinárodních cen a čestných doktorátů.

Největší absurdita? Že jsem byl prezidentem

Přísluší jiným, aby mé působení zhodnotili. Osud mě do prezidentské role vrhnul a já dělal, co jsem uměl. Později jsem o tom z různých stran přemýšlel a vím, co bych při svých dnešních zkušenostech udělal jinak. Jenže to jsou jen taková kdyby. Je nesmyslné takto uvažovat.

Řekněte ale nějaké "coby kdyby".

Mám-li být upřímný: byly to mé někdejší improvizované projevy. I když to nebyla přímo chyba, je to věc, za niž se dnes trochu stydím. Tehdy mi ale téměř všechno prošlo. Když si vzpomenu, jaké drzé kousky jsem dělal v počátcích svého prezidentství, tak se tomu zpětně dost divím.

Myslíte v době, kdy jste na začátku prezidentství objížděl republiku?

Ano, ale částečně i těsně předtím. Byly to spanilé jízdy během revoluce a hlavně po ní. Míval jsem i pět projevů v průběhu jednoho dne, každý na jiném náměstí jiného města. V prvních týdnech po zvolení prezidentem mě vítali tehdejší starostové či zastupitelstvo, dávali mi vodky nebo jsme si připíjeli slivovicí, já jsem pak šel na balkon a tam jsem cosi mluvil. Pak mě odvezli do jiného města a tak dál a dál... To celé mi dnes připadá jako velmi nezodpovědné počínání. To může dělat americký prezident, který je od obecné školy učen, jak umět jakoby pít slivovici a vlastně ji vůbec nepít, jak se s každým umět bavit, jak improvizovaně promluvit a neudělat chybu. Jenže tehdy byla zvláštní doba a atmosféra, kdy se tolerovalo mnoho věcí, které by dnes jen tak neprošly.

Prezidentství jste zpočátku bral jako "záskok". Pak jste si ale "odskočil" na dlouhých 13 let. Jedním z vašich oblíbených témat, které se v nejrůznějších variacích objevovalo ve vašich projevech, je pýcha. Zpychnul jste i vy?

Nevím. To opět přísluší k posouzení jiným. Nemám dojem, že jsem zpychnul. Dokonce si myslím, že jsem zeskromněl. Nicméně si dovedu vzpomenout na okamžiky, kdy jsem se zachoval dost pyšně či povýšeně.

Kdy?

Jeden okamžik vám vyzradím. Bylo to po rozpuštění Varšavské smlouvy, které se odehrálo v Praze. Československo tehdy předsedalo Varšavské smlouvě, a já jsem byl tudíž ten, který jejím jménem oznámil světu, že byl tento pakt zrušen. Vnitřně jsem to pociťoval jako nesmírně důležitý okamžik nejenom v mém životě, ale i v dějinách celé země.

Důležitý okamžik to tedy jistě byl…

… jenže tehdejší Československá televize to večer vůbec ve zprávách nevysílala. Strašně jsem se popudil a zavolal jsem ředitele televize a seřval jsem ho. Teď takové věci dělá každý politik dnes a denně. Já to nikdy nedělal, ale v tomto případě jsem se opravdu neudržel. Samo sebou to s odstupem času vidím jako projev pýchy. Co má co politik říkat, co mají vysílat, že?

Kdybychom to řekli "mňačkovsky": zachutnala vám moc?

Nemám ten dojem. Naopak, spíš si myslím, že jsem do jisté míry trpěl přemírou odpovědnosti. Vždyť stačilo, abych nebyl v dobré kondici, špatně si přečetl podklady, a poté koktal či mlčel u jednání s cizím politikem. Z toho mohlo vzejít ochlazení vztahů s onou zemí. Každý krok a každé slovo prezidenta má proto větší váhu a závaznost, než kdybych ve funkci nebyl. To jsem si uvědomoval, a že bych z toho měl nějakou radost, říci nemohu.

Ztratil jste vstupem do politiky nějaké přátele?

Pravděpodobně ano, ale tolik jich nebylo. Mám však dost přátel, kteří se na mě mrzí, že jsem se s nimi málo vídal. A mají pravdu, ale neměl jsem zkrátka čas, abych s nimi chodil na pivo a tak podobně. Prostě mě funkce prezidenta velmi zaměstnávala a vyčerpávala. Ale někteří to mohli vnímat jako povýšenost.

Pavel Tigrid, který se za vašeho velkého přítele určitě považoval, ale kdysi říkal, že si držíte přátele pěkně od těla. Proč?

Naopak. Řekl bych, že jsem příliš upřímný, ba téměř žvanivý. Například různé věci se staly obecným majetkem jenom proto, že jsem je před někým řekl. Asi měl Pavel Tigrid na mysli skutečnost, že jsem opravdu na mnohé přátele neměl čas, nemohl zajít na návštěvu, strávit s nimi večer či posedět v hospůdce. To opravdu nešlo.

Politolog Jacques Rupnik psal o vašem srovnání s Masarykem. Že jste oba stáli u konce impéria, u zrodu demokracie u nás, že jste oba intelektuálové či jste zastánci takzvané nepolitické politiky. Když jste se někdy díval do zrcadla, říkal jste si: Jsem lepší než TGM?

V mládí jsem měl dost odtažitý a kritický vztah k Masarykovi, k jeho moralistním názorům na umění a další věci. Někdy mi to připadalo naivní a zastaralé. Spíše jsem tíhnul k autorům jako Heidegger a k existencialistům. Teprve ve zralém věku a ve funkci prezidenta jsem pochopil, v čem všem měl pravdu. I s tím nekonečným důrazem na mravní řád, který má předcházet řádu právnímu a politickému, s tím jeho metafyzickým zakotvením. To opakoval donekonečna. Až později jsem pochopil, že se to skutečně musí opakovat dál a dál donekonečna.

Letos jste byl už pošestnácté navržen na Nobelovu cenu míru. Minulý rok vás britský časopis Prospekt a americký Foreign Policy označily za čtvrtého nejvlivnějšího intelektuála světa. Co to s člověkem udělá, když ví, že bude mít své místo v encyklopedii?

O tom, jak jsem různá mezinárodní rozhodování a děje ovlivňoval, vím já nejvíc. Ale přesto jsem zdrženlivý v hodnocení mé důležitostí. Dobře si uvědomuji, jak moc věcí bylo způsobeno nahodilým sběhem událostí. Stačilo maličko a prezidentem byl někdo jiný. Stačilo maličko a v Americe byl někdo jiný prezidentem. Je v tom moc a moc dějinných souběhů a náhod. Proto se za tak veledůležitého nepovažuji.

Vy dnes nějak sršíte skromností.

Na druhé straně vím a dokonce vím lépe než ti, co o mně hezky mluví a přikládají mi velkou důležitost, jaké věci jsem kdy zákulisně ovlivnil, že se nakonec staly. Abych o tom mluvil, se nehodí a zřejmě ani nikdy hodit nebude. Mám celý život sklon či schopnost poodstoupit od sebe sama a všímat si absurdních dimenzí věcí. Když slyším příliš mnoho projevů chvály a úcty - je zajímavé, že čím jsem dál od České republiky, tím je to silnější - tak tím víc si říkám, zda to všechno není omyl.

V knize Letní přemítání z roku 1991 sníte o tom, jak asi bude "vypadat naše země za deset, patnáct či více let". Teď už jsme ta léta přeskočili. Podívejme se, co jste si vysnil a co je realita. Takže: "… změní se celková atmosféra našeho života. Vymizí z něho poslední zbytky křečovitosti, frustrace a nevraživosti." Nestalo se. Proč?

Nečetl jsem Letní přemítání od doby, co jsem to napsal, a opravdu si nevzpomínám, co v knize přesně je. A možná jsem ji nečetl proto, abych se nemusel červenat za naivitu svých vizí.

To nemáte úplně pravdu, některé věci se splnily. Třeba, že budeme mít profesionální armádu, že budeme členy evropských společenství. Ale vraťme se k té frustraci...

Jsem člověk, který celou svojí bytostí a povahou touží po tom, aby lidé na sebe byli hodní, a přímo fyzicky nesnáší kontroverze, konflikty, zlobu či nenávist. Nutno říct, že jsem pravděpodobně v polistopadových dnech - i když jsem žádný iluzionista nebyl - skutečně myslel, že to dnes u nás bude lepší, než nyní je.

Ale proč to není lepší?

Je to komplikovaná dlouhá cesta a musí zřejmě dorůst více generací a vrůst do veřejného prostoru. Není to jednoduché, podobně jako všude na světě.

Myslíte tím i politiku?

Například to politické divadlo, které teď můžeme sledovat, aniž ho chci nějak odsuzovat a komentovat, mi připadá velmi nedobré. Odcizuje společnost politice a podporuje jakousi beznaděj. Lidé si řeknou: Co bych se já o něco staral, budu se starat o sebe.

Celkově to tu ale není tak "beznadějné".

Samozřejmě. Dnes a denně se přesvědčuji, že u nás v tichosti a bez publicity kvete tolik zajímavých věcí, iniciativ, různých občanských sdružení, které dělají něco bohulibého, sbírají na něco peníze či pečují o nějaké stezky v krajině. Proto určitě nemohu říci, že vidím celkovou situaci beznadějně. Ale taky se mi zdá, že je to vše horší, než jsme si po revoluci mysleli.

Neplatí tedy věta z vašeho památného prvního novoročního projevu v lednu 1990: "Naše země nevzkvétá."

Každý exulant, který sem jezdí jednou za rok, vám řekne, jak se země mění k lepšímu. Je zde viditelná část - nové fasády na privatizovaných domech, obchůdky s různými nápisy, není tu už komunistická šeď. Je to zřetelné, atmosféra na ulicích je podobná jako v Madridu, Barceloně či kdekoli na Západě. Nepochybně životní úroveň vzrůstá, i když lidi žbrblají a budou žbrblat vždycky. Vezměme si například to, že tady byly vybudovány desítky gigantických supermarketů. To, že se mi nelíbí a proč se mi nelíbí, je jiná věc. Lidi z nich odjíždějí ve stovkách a s plnými vozíky pomazánek, mastiček a různých lahůdek. Obecně je to vnímáno jako samozřejmé - to by ale v zemi, kde klesá životní úroveň, nebylo možné.

Takže je vlastně všechno v pořádku, ne?

Nesmíme se nechat příliš omámit a obloudit viditelnou fasádou života. Musíme sledovat i hlubší pohyby, které se dějí jak ve společnosti, tak v ekonomice samé.

Když rekapitulujeme, tak vy jste sám přiznával, že na vás měl a má silný vliv ženský svět. Jedna grafoložka dokonce podle vašeho písma usoudila, že "jste zvýšeně připoután k ženskému a mateřskému aspektu světa". Jste opravdu takto zvýšeně připoután?

Ale ano, doznávám to. Nějaký psychoanalytik by to zřejmě vysvětlil mojí dominantní matkou.

Jak vás vlastně maminka ovlivnila?

Naše maminka byla velmi výrazná osobnost, mnohostranná, ambiciózní. Krásně o ní píše ve svých pamětech můj celoživotní přítel Jiří Kuběna. Vymanil jsem se z určité závislosti asi až sňatkem s Olgou.

Co tomu vaše matka řekla?

Vzali jsme se, odjeli jsme na dovolenou a já jsem pak napsal obsáhlý "dopis otci", kde jsem to rodičům vysvětlil.

Vaše první manželka Olga vás tedy hodně ovlivnila?

Ale já ji také! Svou blížící se smrt nesla věcně. Měla k tomu průpravu například z práce ve Výboru dobré vůle, kdy jezdili od jednoho umírajícího či trpícího rakovinou k druhému. Říkala: Každému jednoho dne dojde nit života. Když krátce nato, téměř docházela tato nit i mně, zásadně mi pomohla Dáša. A později asi i mnoha jiným prostřednictvím Vize 97.

A umíte si vybavit svoji matku, když si na ni dnes vzpomenete? Co vidíte?

Nejde ani tak o vizáž. Vybavuji si například její kožich. Když rodiče večer odcházeli na nějakou společenskou událost, tak jsem se jako dítě do toho kožichu zamotal a tak jsem se v něm vrtěl.

Ilustrujte ji na nějakém příkladě.

Naše matka byla hezká, ale vzpomínka, která ji ilustruje, je jiná. Když byla v Schillerově divadle v Berlíně první zahraniční premiéra mé hry, tak mě tam pozvali, a kdo tam nebyl? Moje maminka! Sama si to vyběhala a zařídila, i když já jsem nechtěl, aby tam byla, protože jsem si nechtěl připadat jako maminčin mazlíček, který ve svých třiceti tahá na premiéru svoji maminku. Jenže ona tam prostě byla.

Toužila, abyste byl slavný a úspěšný?

Nejradši by chtěla, aby její synové byli nositeli všech Nobelových cen a doktorátů. To asi chce každá maminka. Když jsem začal mít jakési viditelné úspěchy, protože předtím jsem se jí jevil jako budižkničemu, tak to maminka mapovala. Uměla mnoho jazyků a pak pracovala jako průvodkyně na radnici. A Na zábradlí jsme jí dali zvláštní džob - hlídala tam v noci Zrzavého obrazy, na jeho první výstavě po dlouhých desetiletích. Jak jsem ji znal, určitě se tam po nocích učila další jazyk. Také malovala a na akademii studovala například se slavným malířem Josefem Šímou. Jeden jeho obraz z té doby mám.

V jedné z vašich her, ve Ztížené možnosti soustředění ze šedesátých let, rotuje hlavní postava mezi manželkou, milenkou a sekretářkou. Ty různé světy začnou pomalu splývat, prohazovat se. Postava chce od manželky i milenky, aby si jedna s druhou vyřídily, kterou opustí, snad ze zbabělosti, nesmělosti, z nezájmu. Je ta postava nějak paralelní přímo s vámi?

Do každé postavy nějakou míru své životní zkušenosti člověk promítne. V tomto případě to ale myslím příliš neplatí. Aspoň doufám. Možná, že ta tendence postavy delegovat rozhodování na ně, by mi ale mohla být blízká. Ta postava je strašný žvanil a to já snad nejsem.

Osud vám nenadělil děti, přestože byste je chtěl. Nakolik vás tato okolnost ovlivnila v tom, co jste celý život dělal? Dalo vám to například paradoxně za komunismu více svobody?

Choval bych se stejně. Pozoroval jsem u svých disidentských přátel, kteří děti měli, jako byli Václav Benda či Petr Uhl, že ty děti si zásadového postoje a mravní integrity svých rodičů váží. A že to je pro ně důležitější, než že nemohou na nějakou školu nebo že je režim nějakým způsobem trápí. I proto si myslím, že kdybych měl děti, tak bych víceméně dělal totéž.

Děláme rozhovor u příležitosti vašich sedmdesátin. O těchto narozeninách ve vaší poslední knize Prosím stručně píšete: "Dost se k tomuto datu upínám. Rád bych, aby to byla skutečná tečka za jednou etapou mého života." Také píšete, že chcete, aby tu po vás zůstal pořádek, a míváte pocit, že nestíháte. Té touze dát všechno do pořádku rozumíme, ale co se chystáte ještě stihnout?

Chtěl jsem k tomu datu dopsat hru, ale ještě jsem ji nenapsal. Neměl jsem na to čas a soustředění. Rád bych vydal i další - osmý - svazek svých Spisů. Projevy od roku 2003 nevyšly, tak bych je chtěl vydat společně s knížkou Prosím stručně a s tou hrou. Ze svého byrokratického hlediska to považuji za jakousi čáru.

Co bude pak?

Nevím. Rád bych ještě něco viděl a přečetl.

Knihu Prosím stručně začínáte slovy: "Utekl jsem. Utekl jsem do Ameriky. Utekl jsem v naději, že tu naleznu víc času a soustředění na psaní." Ve druhé polovině října se chystáte do New Yorku a Washingtonu. Opět utíkáte?

V jistém smyslu ano. Velmi se tam těším. Mám pocit, že jako hostu a cizinci se mi tam trochu volněji dýchá než tady.

A není Václav Havel v roce 2006 vlastně zklamaný? Ptáme se proto, že v odkazu na anketu o Největšího Čecha jste také napsal: "Když se z okna podívám na tu spoušť, říkám si, že si zasloužím spíše titul Největší pitomec." Opravdu kolem sebe vidíte spoušť?

To věru nevidím. Byla to narážka na konkrétní vykácení keřů kolem Hrádečku. Jakýmsi omylem se stalo, že keře, které jsem tam desetiletí pěstoval, abych dům trochu skryl, zahradník profesionálně podřezal tak, že najednou bylo všechno opět odkryté. Nezobecňoval bych to však na poměry u nás.

Jsme u závěru rozhovoru, tak to naopak zobecněte.

Všechno tady kvete vedle všeho. Je to strašně různorodé a málo strukturovaně přehledné. To je ale asi dobře. Dám jeden příklad. Je nás stále stejně, ale pořád přibývají prostředníci, pí ár agentury, mediální agentury, konzultanti. Je to sekundární výraz jakési rozdrobenosti a rozparcelovanosti společnosti.

Vy často kritizuje rozvoj měst a jejich okolí v Česku. Proč?

Problémy, o kterých jsem hovořil v předchozí odpovědi, souvisí i s osídlením. Nestavějí se už města či vesnice, neexistuje něco jako náves. Architekti umí postavit jednotlivé domy, ale ne ulici. Individualizuje to život, ale netvoří to žádnou souvislost, kontext. Myslím tím teď hlavně nová osídlení kolem měst.

Je to ale skutečně problém, není to pouze váš pocit, že to je špatně?

Na jedné straně je dobře, že společnost kvete pluralitním způsobem, na straně druhé se zvyšuje izolovanost lidí mezi sebou a veřejný prostor podléhá destrukci. V důsledku se to projevuje i v tom dnešním politickém divadle, jak to já nazývám.

Nemohl jste to změnit i vy jako prezident?

Vzpomínám si na svou hru Spiklenci a upozorňuji, že ji sám nemám moc rád. Je tam pět lidí, z nichž každý s každým proti každému dělá spiknutí. To, co dnes vidíme, mi ji připomíná. Netěší mě to, naopak mě to mrzí. Dokonce si říkám, zda to není trochu i můj neúspěch, že to takto vypadá.

V čem je podle vás dnes hlavní problém?

Že moderní civilizaci spojuje především to, co život zestejňuje. Bohatství nabídky je často jen hrou na různotvárnost v rámci absolutní unifikace. Ale to jsme zabrousili někam k abstraktním a do hospody nevhodným úvahám.

Když se díváte na celou dobu uplynulých let po revoluci z listopadu 1989, co vidíte nejabsurdnějšího?

(Bývalý prezident velmi dlouho, nejdéle ze všech otázek, přemýšlí) Těžko říci. Ze zcela osobního pohledu mi připadá nejabsurdnější, že jsem byl mnoho let prezidentem naší země. A dokonce prezidentem jednoho končícího státu a vzápětí jiného nově vzniklého. Jakoby nic. Proč jsem to byl právě já? To mi připadá velmi divné.