Ze subrety šansoniérkou

Původně začínala jako operetní subreta, která zazářila už jako prvorepubliková hvězdička, druhou vlnu nehasnoucí popularity jí však zajistilo až rozhraní padesátých a šedesátých let. Tehdy Ljuba Hermanová vstoupila na jeviště kabaretů a divadel malých forem, kde se rozdávala dobrá nálada a kde ona zpívala - šanson.

Kariéru profesionální umělkyně začínala muzikální rodačka z Neratovic (*23. 4. 1913) už ve svých sedmnácti letech, kdy zanechala studia pražské konzervatoře a nastoupila do smíchovské Arény. Poté přijala angažmá ve Švandově divadle, odkud přestoupila do zpěvohry bratislavského Národního divadla. Tam zářila v titulech jako Země úsměvů, Polská krev, Hraběnka Marica nebo Ples v hotelu Savoy.

Poté se stala na jednu sezonu (1934-1935) ženskou hvězdou Osvobozeného divadla, kde si jako jediná žena zazpívala s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem také na předscéně čili forbíně.

Do začátku druhé světové války působila Ljuba Hermanová v souboru Nového divadla Oldřicha Nového. Raději prý měnila angažmá, než aby vyčkávala, kdo z režisérů si na ni vzpomene. Vytvořila tak podstatně větší množství rolí v divadle než ve filmu. Ten k ní skutečně nebyl tak štědrý. I ona sama, snad jen s výjimkou snímku Peníze nebo život (1932), kde si zazpívala s Hanou Vítovou dnes už evergreen Život je jen náhoda, po letech přiznala, že na filmové role prostě neměla štěstí.

"V žádném veledíle jsem nehrála. Náměty byly vesměs chatrné, příběhy lehce sentimentální ve stylu -kterak chudé děvče ke štěstí přišlo…" řekla v rozhovoru pro časopis Kino Ljuba Hermanová.

Její život byl plný změn a překvapení. K nejhorším okamžikům zřejmě patřilo šest let, kdy nesměla jako poloviční Židovka hrát. Ale nesložila se z toho a vydržela. Satisfakce v tom, že se mohla konečně umělecky uplatnit, se zpívající herečce dostalo až v poválečných letech.

V roce 1947 zakotvila v karlínském divadle, kde se setkávala s Oldřichem Novým, s Janem Werichem či Vlastou Burianem. V roce 1958 přišla v uměleckém životě Ljuby Hermanové další změna.

"Začala jsem tehdy spolupracovat s Rudou Cortésem, který chtěl z Karlína odejít, a tak jsem s ním odešla i já. Měli jsme pořad písniček, s nímž jsme procestovali republiku křížem krážem. Byla to volná noha se vším všudy, ale taky zkušenost k nezaplacení," píše ve svých memoárech Ljuba Hermanová. Estrády byly nejlepší průpravou pro práci v malých divadlech. Hermanová už věděla, na co publikum slyší, co má rádo a v čem je dobrá i ona.

Šansony a kuplety

Jen šťastná náhoda ji zavedla do pražské Reduty, Violy a posléze do Divadla Na zábradlí, kde se po inscenacích Kdyby tisíc klarinetů či Faust, Markétka, služka a já konečně dočkala i svého prvního recitálu. Jmenoval se Nejlepší rocky paní Hermanové a napsali ho Václav Havel s Milošem Macourkem. V době, kdy už spolupracovala s Ivanem Vyskočilem, Jiřím Suchým nebo Pavlem Koptou, se začala zcela programově věnovat šansonu, k němuž přidala i kuplety a staropražské písničky. Poté, co se v Divadle Na zábradlí dočkala dalšího recitálu, Kdo jste, Ljubo Hermanová?, který pro ni napsal Jaroslav Dietl a který se dočkal čtyř stovek repríz, působila dva roky v kabaretu Večerní Brno.

Nikdo se pak nedivil, když po brněnském hostování přijala angažmá v zahraničí - hostovala tenkrát ve Stuttgartu v kabaretním divadle Reunitz Theater. Když přišla v osmdesátých letech nabídka z pařížské Olympie, tu už s poděkováním odmítla. O to víc vystupovala doma, začátkem devadesátých let často se šansoniérem Igorem Šebem. V Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby je označována za naši první šansoniérku nové stylové etapy. V mnohém - i v repertoáru -předjímala pozdější Hanu Hegerovou. Její přístup k šansonům příznivě ovlivnila životní i umělecká zkušenost i její moderní nadhled k textu, jenž je zvláště působivý v komických písních. Typický je pro ni plynulý přechod ze zpěvu do parlanda a nazpět, i zvláštní, "hořký" podtext v interpretaci, tak jak se po ní nejvýrazněji projevil u Evy Olmerové a Marty Kubišové. Hermanová byla mimořádná šansoniérka. která si téměř šedesát let zachovala popularitu u nejširšího publika.

Nestárnoucí Ljuba Hermanová zemřela 21. května 1996 ve svých třiaosmdesáti letech. "Byl to smutný konec," vzpomíná na její odchod rodinný přítel Zdeněk Kopřiva. "Někteří lidé tvrdili, že je pomatená, a odložili ji na psychiatrii. Nemyslím si to. Když jsme si skoro denně povídali, byla při smyslech. Plánovala ještě, že až se vrátí domů, založí nadaci pro nevidomé děti. Do posledního okamžiku to byla dáma."

ROBERT ROHÁL

obsah | osobnosti