Charizmatická a podmanivá, říkali o ní

Ona je živoucí oheň, jaký jsem dosud nepoznal, napsal o ní v dopise svému příteli Maxi Brodovi Franz Kafka. S jeho jménem bývá Milena Jesenská spojována nejčastěji, jako kdyby tento vztah určoval celý její život. Bylo by však škoda nahlížet na Milenu Jesenskou jen pod zorným úhlem milostného vztahu, který byl pro oba sice důležitý, ale jen v určitém životním období.

Život Mileny Jesenské byl pestrý, prožila velmi šťastná období, ale i časy, kdy byla doslova na dně. Živila se různě, vynikla jako novinářka a překladatelka. Setkala se s řadou významných osobností a ti, kdo na ni vzpomínali, ji popsali jako ženu charizmatickou a podmanivou.

Na kordy s otcem

Narodila se 10. srpna 1896 v Praze na Žižkově v rodině lékaře Jana Jesenského. V roce 1907 nastoupila na přední české dívčí gymnázium Minerva, kde získala hlubší vzdělání a širší rozhled. Byla bystrou žákyní, projevovala lásku k umění a silnou představivost. Patrná byla i její vášnivost a sklon k sentimentalitě. Ze školních let se také dochovaly její první práce ve školním časopise.

V lednu 1913 jí zemřela matka a Milena zůstala sama s poněkud výbušným a autoritativním otcem, s nímž se často dostávala do střetu. Otec toužil, aby kráčela v jeho šlépějích, a dal ji zapsat na lékařskou fakultu. To však nebylo nic pro Milenu, jež po dlouhých bojích s otcem fakultu opustila.

Začala chodit na koncerty, do divadel, navštěvovala čtení a přednášky - a také kavárny, které v té době neodmyslitelně patřily ke kulturnímu životu. Tady si ve společnosti známých osobností rozšiřovala obzory. Seznámila se i s prostředím židovských intelektuálů.

V kavárně Arco upoutal její pozornost německý Žid, literární kritik, šarmantní, o deset let starší Ernst Pollak. Brzy se sblížili. Konflikty s otcem, který si nepřál, aby se stýkala s Židem, vyvrcholily Mileninou hospitalizací na psychiatrické klinice. Nakonec otec svolil ke sňatku s Ernstem Pollakem.

Psaní jako terapie

Novomanželé se odstěhovali do Vídně a Milenu čekaly těžké časy. Neuměla německy a neměla ve Vídni přátele. Finanční tíseň a odcizení od manžela, který před ní netajil milenky, přivedly Milenu k drobným krádežím a užívání drog. Z krize jí nakonec pomohlo psaní. Od roku 1919 začala přispívat do módní rubriky pokrokových literárních pražských novin Tribuna. Tak začala její novinářská kariéra.

Do té doby patří i její vztah s Franzem Kafkou. Jesenská četla ve Vídni jeho povídky a moc se jí líbily. Požádala ho proto, aby mohla některé přeložit. Začali si psát a vznikl mezi nimi hluboký vztah, který trval do roku 1923. Jako milenci se sešli dvakrát. Nejprve za ní přijel Kafka v červnu 1920 na čtyři dny do Vídně a byly to pro oba velmi šťastné chvíle. Kafka byl přesvědčen, že spolu musí žít. Milena však váhala. Podruhé se viděli za dva měsíce v Gmündu, ale z tohoto setkání si odnesli už jen rozčarování a zklamání. Psali si dál, avšak už se vzájemně vzdalovali. Přesto si jeden druhého vážili, což dokládá nekrolog, který po Kafkově smrti napsala Jesenská do Národních listů. S těmito novinami spolupracovala pravidelně už od roku 1922. Psala sem fejetony a přispívala do módní a kulturní rubriky. Pracovala také na překladech. Čtenáři si oblíbili její svěží styl a lidský přístup k tématu. Krachující manželství se promítlo do jednoho z jejích nejslavnějších článků Ďábel u krbu: "Dva lidé mohou mít jen jeden jediný rozumný důvod pro to, aby se vzali, a to je ten, že se nemohou nevzít. Že prostě nemohou bez sebe žít. Beze vší romantiky, sentimentality, tragiky, to existuje. To existuje totiž denně, a je-li to láska či něco jiného, je to rozhodně nejcennější a nejoprávněnější pocit na světě." V roce 1925 bylo manželství Mileny a Ernsta rozvedeno.

Zpátky v Praze

Jesenská se definitivně vrátila do Prahy a pustila se s chutí do práce. Vydala knihu receptů, převyprávěla knihu Petr Pan, překládala. V Topičově nakladatelství pomáhala redigovat knižnici Žena a vydala v ní i výběr svých článků Cesta k jednoduchosti. O něco později vyšel další výbor s názvem Člověk dělá šaty. S přítelkyní Stašou Jílovskou, Adolfem Hoffmeistrem a V. H. Brunnerem po dva roky vydávala časopis Pestrý týden, který přinášel zajímavosti z celého světa.

Při práci se seznámila s řadou moderních umělců, mezi nimi s architektem Jaromírem Krejcarem, za něhož se v dubnu 1927 provdala. Umělecky i politicky patřili oba k tzv. nové levici. Následujícího roku otěhotněla. Po dlouhém a těžkém porodu se jí narodila dcera Jana, které Milena od začátku říkala Honza.

Zdravotní problémy však pokračovaly. Kvůli ztuhlosti kolena trpěla velkými bolestmi, které dokázalo utišit jen morfium. Navíc se ukázalo se, že bude do smrti kulhat. To vše se promítlo i do manželského vztahu. Ani mateřství ji zcela nenaplňovalo a Milena se dál realizovala v práci. Skončila v Národních listech a začala přispívat do Lidových novin, kde vedla společenskou rubriku.

Na počátku třicátých let, zřejmě v souvislosti s milostným vztahem s Juliem Fučíkem, začala psát pro komunistický kulturní magazín Tvorba a vstoupila do komunistické strany. Za pár let však přišlo rozčarování. Pod vlivem zpráv o situaci v Sovětském svazu a o tamních politických procesech opustila komunistické ideály i stranu a v závěru života vzpomínala na toto období velmi kriticky.

Rozpadlo se také její druhé manželství. Jesenská, ve finanční tísni, na níž měla podíl její závislost na lécích, sebrala poslední síly a podrobila se léčbě závislosti. Úspěšně.

Uchovala si vnitřní svobodu

V těžké situaci pomohl Ferdinand Peroutka. Nabídl Jesenské, aby psala pro jeho liberální týdeník Přítomnost. Námětů bylo kolem víc než dost. Psala o německých emigrantech v Praze, o situaci ve Vídni po anšlusu, o československé mobilizaci, o henleinovcích, německých sociálních demokratech, o Mnichovu, o krutých změnách situace ve zbytku státu po odtržení pohraničí. Je také autorkou nekrologu Karla Čapka, s nímž se znala a jehož smrt na Vánoce 1938 ji hluboce ranila.

Po Peroutkově zatčení na počátku okupace převzala vedení Přítomnosti. Díky ní zde mohli pod pseudonymy psát lidé, kteří již měli zákaz publikovat. Jesenská kvůli tomu byla několikrát předvolávána do úřadu německého zmocněnce pro tisk, ale pokaždé vyvázla - Přítomnost tak udržela až do konce srpna 1939. To už byla zapojena do odbojové činnosti. Sháněla články pro ilegální časopis V boj, který pomáhala i kolportovat, a spolupracovala s vojenskou odbojovou organizací Obrana národa při přesunu letců a ohrožených osob z takzvaného protektorátu na území Polska.

V listopadu 1939 byla zatčena a uvězněna na Pankráci. Mezi zatýkajícími byl i známý příslušník gestapa, po válce agent NKVDa pak spolupracovník StB Jaroslav Nachtmann. V únoru 1940 stanula před soudem v Drážďanech pro podezření z velezrady. Tu jí sice neprokázali, ale protože na ni nacisté uvalili takzvanou ochrannou vazbu, nepropustili ji a odvezli ji zpátky do pankrácké věznice.

V říjnu 1940 byla převezena do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Ještě před transportem se viděla se svým otcem a dcerou. Honza poslední setkání popsala ve vzpomínkové knize Adresát Milena Jesenská: "Nepoznala jsem ji... Hubená, s dlouhými vlasy až na ramena, vysedlými lícními kostmi a obrovskýma modrýma očima se podobala daleko spíše Milče, kterou znal táta, než Mileně, na kterou jsem si pamatovala já."

Dle svědectví spoluvězeňkyň si i v těžkých podmínkách koncentračního tábora zachovala vnitřní svobodu, intelektuální nezávislost a praktický rozum a často myslela na svou dceru. Již při uvěznění byla Jesenská chatrného zdraví a její stav se rapidně horšil. Po operaci, kdy jí byla odňata ledvina, v Ravensbrücku dne 17. května 1944 ve věku 47 let zemřela.