Smutný osud veselého muže

Bylo toho víc než dost. Kdybychom chtěli vypočítávat, co bylo pozitivního v jeho životě, byli bychom brzy hotovi: hudební talent. A jako by Osud, který se na něm tak provinil, se zastyděl a chtěl svou vinu odčinit, na velikosti talentu nešetřil.

Ale ještě jedna dobrá věc tu přece jen byla: jeho životní cesta se na jedné z křižovatek setkala se dvěma mladíky veselé povahy, které jejich smysl pro humor a smích dovedl k názoru, že bude přece jen lepší zběhnout ze studia práv a stát se klauny. Voskovec a Werich plus Jaroslav Ježek pak společně vytvořili divadlo, které stojí v české kultuře dvacátého století na nejpřednější příčce žebříčku.

To jsou věci obecně známé, i když nevím, jak dnes. V létech poválečných, kdy se mě dotkla sláva Osvobozeného divadla ponejprv, věděl o tom každý, kdo se potřeboval zajímat o kulturu, lhostejno, zda patřil ke generaci, která pamatuje, nebo k té, která poznala Osvobozené jen z jeho ozvěny.

Ta ozvěna měla ještě naštěstí nádhernou podobu: Divadlo V +W a hra Pěst na oko. Voskovec a Werich na scéně dokázali obrátit můj život naruby a díky tomuto jedinému představení dělám dnes to, co dělám. Seděl jsem tehdy na balkoně vlevo. Pamatuju si, že jsem odtud viděl do orchestřiště a že když v sále zhasla světla, tak k dirigentskému pultíku přistoupil Karel Vlach a zazněla předehra: směs slavných melodií Jaroslava Ježka nám měla připomenout toho, kdo už se nevrátil z amerického exilu domů.

Byla to nádhera. Ty melodie už jsem všechny důvěrně znal, protože jakmile válka skončila, osvícení lidé u firmy Ultraphon je začali vydávat na gramofonových deskách a já je kupoval všechny, tak říkajíc sakumprásk, a sice za peníze, které jsem získával tak, že jsem si odpíral oběd. A tam, v Divadle V + W, jsem je ponejprv slyšel hrané živým, a dodejme že skvělým, orchestrem a ten zážitek nedokážu klávesnicí svého počítače vyjádřit. Voskovec a Werich nalévali do mé hlavy lektvar optimismu a ten trychtýř neboli nálevka byl vyroben z Ježkových melodií. Je obdivuhodné, jak mohl člověk s tak trpkým životním údělem vkládat do své hudby tolik radosti. Odkud ji vzal? Vidíte, i to je další klad, který mu osud poskytl. Ale pak tu byla jeho blues, melancholické písně, které vydávaly svědectví o smutnější straně jeho duše. Zkusil jsem nedávno připomenout si melodii písně Tmavomodrý svět -slova jsem si odmyslel. Ta melodie je smutná. Od sentimentálních šlágrů té doby ji odlišuje opravdovost smutku.

Ježkův talent se projevil nejen v písních, ale i ve vážné hudbě. Smyčcový kvartet, Koncert pro housle a orchestr, Bagately, Koncert pro piano a orchestr... A pak tu byly ještě písně na verše Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Jeana Cocteaua, A. S. Puškina, Vladislava Vančury, Františka Halase, Adolfa Hoffmeistra, dětské sbory, hudba ke Goldoniho Zpívajícím Benátkám... Nelze se dopočítat, co všechno ten, komu bylo dopřáno šestatřicet roků života, vytvořil.

Mám před očima fotografie, na kterých tenhle seriózní skladatel stojí ve fraku před orchestrem, ale taky snímky, jak se svou tahací harmonikou a s rádiovkou na hlavě hraje na louce rozjařené mládeži a tohle rozpětí mi dává tušit, že svůj krátký život žil naplno.

Měl smysl pro humor - jak jinak. Vzpomínám si na zkazky, které mi vyprávěl Jan Werich. Ta jedna je založena na Ježkově zvláštní schopnosti improvizovat na požádání jakoukoliv hudební formu na tři tóny, které mu publikum určilo. Dejme tomu e-fis-d - sonáta, znělo zadání a Jaroslav bez váhání zimprovizoval nádhernou sonátu založenou na těchto třech tónech. Ale jednou mu kdosi zadal tři tóny, jejichž souzvuk měl silně pohřební příchuť a jako takový byl vhodný pro rekviem. Jenomže zadavatel požádal o polku. A teď se, Ježku, ukaž! Jaroslav Ježek zahrál polku v akordech smrti. Všichni žasli. Potlesk a jásot nebral konce. A Ježek se naklonil k Janu Werichovi a pravil: Jeníku, ty jsou blbí, oni nevědí, že je to lehký.

I ze všech jeho písniček, které kdy složil, sálala lehkost. Jako by je zrovna sypal z rukávu. Asi je opravdu z rukávu sypal, a v tom případě to byl rukáv saka, které mu darovala Terpsichora, múza tance a sborového zpěvu. A ten sbor, který si jeho písně zpíval a zpívá dodnes, má úctyhodný počet členů. Já jsem, s prominutím, jeden z nich.