Mezi nerosty a lidmi

Ačkoli je významný světový mineralog profesor Zdeňek Johan již pět let v důchodu, nezahálí. Starost o kameny vyměnil za starost o lidi - stal se starostou francouzské vísky Isdes - a ani svůj obor tak docela neopustil: každoročně přijíždí přednášet na Karlovu univerzitu.

Někdy v roce 1971 přišel za generálním ředitelem francouzského státního Úřadu pro geologický a hornický výzkum tajemník československého velvyslanectví v Paříži a žádal okamžité propuštění českého emigranta Zdeňka Johana. Jeho zaměstnávání prý škodí přátelství obou zemí.

O čtyřiadvacet let později, 13. července 2005, navštívil první tajemník našeho velvyslanectví Zdeňka Johana osobně. Poděkoval mu za skvělou reprezentaci České republiky.

Noty, nebo kameny?

Zdeněk Johan se narodil 18. listopadu 1935 v podkrkonošské Lomnici nad Popelkou, kde byl jeho otec cukrářem. Ke geologii přičichl jako dvanáctiletý gymnazista v Bratislavě, kam rodina načas přesídlila za prací. "Doma jsem ukradl kladivo a s kamarádem, dnes významným australským geologem, jsem chodil po Malých Karpatech a tloukl kamení. Taky jsme sbírali zkameněliny u Děvína, kde je vynikající naleziště..."

S geologií Zdeněk pokračoval i po návratu do Lomnice, napřed na Kozákově, a když mu rodiče koupili kolo, až u Harrachova. Tam si taky přivodil svůj první "pracovní úraz" - batoh nacpaný barytem mu cestou uskřípl nerv a Zdeňkovi načas ochrnula ruka. (Úraz druhý se odehrál v roce 1955 - ozářil si ruku rentgenovými paprsky, používanými ke strukturní analýze.)

To už si dopisoval s naším tehdy nejvýznamnějším mineralogem, profesorem Františkem Slavíkem. Ten mu také vyjednal prázdninovou brigádu v mineralogickém oddělení Národního muzea. Volba vysoké školy se zdála být jasná. Jenže -Zdeněk hrál na klavír a zpíval tak dobře, že pošilhával také po hudební akademii... Nakonec kameny vážily víc než noty.

První škraloupy

Už během studií na Univerzitě Karlově působil na půl úvazku jako asistent. K tomu si přivydělával hrou na klavír. "Občas jsem půjčoval profesorům peníze na benzin." Zdálo se, že nic nebrání akademické kariéře. Nicméně po promoci roku 1958 ho nevzali nejen na fakultě, ale ani v dalších institucích. Proč?

Zdeněk totiž na letním soustředění Vysokoškolského uměleckého souboru účinkoval v komedii o združstevňování včel, kterou sepsali kamarádi z uměleckých škol. V publiku seděl špicl - a byl tu první škraloup.

Nakonec ho po intervenci nebojácného docenta Kutiny přijali v Ústavu pro výzkum rud. Doktor Johan tam zkoumal čistotu slovenských magnezitů a analyzoval suroviny pro úpravnické procesy. A taky si připsal druhý hříšek - po návratu ze služební cesty ho jeden z politických exponentů ústavu požádal o přednášku o životě lidí v Sovětském svazu. Když si pak zjistil, že Johan hodlá vykládat, jak to "v zemi, kde zítra znamená už včera", doopravdy chodí, zrušil ji. A zapsal to do kádrových materiálů.

Těsně pod padající klecí

V roce 1963 dostal pozvání do Tunisu. Slovenský ředitel ústavu mu tehdy řekl: "Vím, že se nevrátíš, ale jeď!" Během nádherných dvou let doktor Johan spoluvytvořil dvě podrobné geologické mapy Tuniska a složil náročnou státnici z francouzštiny. Po návratu roku 1965 nastoupil do Geologického ústavu Československé akademie věd. V roce 1968 Praha pořádala Mezinárodní geologický kongres. Měl trvat deset dní. Dva dny po začátku přijely tanky. Johan ještě stačil jednak pronést ostrý projev proti invazi, jednak v Geologickém ústavu, jehož byl tehdy vědeckým tajemníkem, spálit kádrové materiály všech zaměstnanců. Za to se dostal na seznam "nepřátel státu a socialismu". Hned 23. srpna 1968 odjel do západního Německa na sjezd německé mineralogické společnosti. Odmítl tam dvě nabídky k práci a pokračoval do Francie. Tam se však proti jeho zaměstnání postavily komunistické odbory. Doma to houstlo. Akademie věd na něj dokonce podala žalobu, a tak 29. prosince odjel znovu. Žena s dvouletým synem (dnes vědcem v oboru aeronautiky) zůstala, chystala se k obhajobě kandidátské práce. Na manželovo naléhání však v březnu 1969 přijela. Těsně potom na hranicích spadla klec.

Nějakou dobu Zdeněk Johan pobýval ve Francii legálně jako zaměstnanec Ústředního ústavu geologického. Počátkem roku 1970 se stal řádným vědeckým pracovníkem francouzského státního Úřadu pro geologický a hornický výzkum v Orléansu, instituci s celosvětovým dosahem.

Z Čech až na konec světa

Sjezdil skoro celou planetu, leckdy i poněkud dobrodružně. "Když jsme pracovali v Saúdské Arábii, chodili jsme v noci s lucernami lovit na mořský břeh langusty. Najednou přijelo auto a policajti se nás ptali, co tam děláme. ,Čekáme na bedny whisky,' odpověděl jsem žertem. Jenže oni měli nervy z Izraele a vzali to vážně. Z vazby nás pustili až po intervenci z konzulátu."

Objevil nebo se podílel na objevu dvaatřiceti minerálů. Jeden nese jeho jméno. Ne však to očekávané. "Nerost jménem johanit existuje už nějakých dvě stě let. Objevili ho v Jáchymově a pojmenovali po arcivévodovi Janovi, zakladateli vysoké školy báňské v Leobenu. Takže ten ,můj' minerál nazvali kolegové zdenekit." V roce 1972 se Johan stal vedoucím mineralogického oddělení francouzského Úřadu pro geologický a hornický výzkum a po pěti letech přešel do Národního centra pro vědu a výzkum, kde se stal ředitelem Výzkumného ústavu pro syntézu a chemismus minerálů.

Odborník na platinu

Mineralogie už totiž dávno není jen popisná věda, která klasifikuje nerosty. Ona se i pomocí rafinovaných experimentů snaží pochopit, řečeno alexandrinem Otokara Březiny, "jak krystal s krystalem se skládá v lůně skal", tedy jak se během věků v nitru Země formovaly nerosty a jak se shlukovaly do ložisek. Johan se stal vynikajícím odborníkem na metalogenezi platinových kovů a mineralogii bazických a ultrabazických hornin. Na postu ředitele pobyl zákonem povolené maximum - tři čtyřletá funkční období. Pak se ještě na osm let vrátil do Úřadu pro geologický a hornický výzkum jako vědecký ředitel. Mezitím byl zvolen členem francouzské Akademie věd, francouzský prezident ho vyznamenal Řádem za zásluhy.

"Úřadoval jsem jen den dva v týdnu, zbytek jsem věnoval výzkumu, ve kterém jsem měl naprostou volnost. Ale hlavně - začal jsem mít doktorandy, což mi otevřelo univerzitní svět."

Posledního z nich, Čecha Vojtěcha Ettlera, vypravil do světa vědy v den svého odchodu do penze v roce 2000. Těšil se, že si víc užije vnoučat, že si častěji zahraje po kostelích staré české mistry. Že si najde dost času na svou sbírku moderního českého malířství. Omyl!

Monsieur le maire

Před jedenácti lety si Johanovi koupili dům v Isdes, vesnici o nějakých šesti stech duší ležící v lesnatém kraji asi 35 kilometrů od Orléansu. Před obecními volbami v roce 2001 ho pár místních kandidátů požádalo o pomoc. Sepsal jim tedy volební program. Odvděčili se mu tím, že ho zvolili starostou.

"Skvělý na tom je styk s lidmi. Tahle vesnice je přesně jako Zvonokosy. Ženská mi přinese mrtvého kohouta a chce, abych našel majitele. Žalujou na sebe rozhádaní sousedé. Jednou jsem dokonce musel odříznout sebevraha." Letos v červenci podepsal monsieur le maire Johan družební smlouvu s obcí Lužice u Hodonína. K tomu v Isdes vystavil svou sbírku obrazů. Expozice měla obrovský úspěch, poděkoval mu za ni osobně český velvyslanec ve Francii.

Do znovu svobodné Prahy přiletěl doktor Johan už týden po 17. listopadu. Od té doby dojíždí pravidelně dvakrát ročně: na jaře se účastní volební schůze Učené společnosti, jejímž členem je už deset let, a pronese cyklus přednášek na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde je externím profesorem. Nu, a letos koncem října, den před státním svátkem, tři týdny před svými sedmdesátinami, dostal zlatou medaili Univerzity Karlovy.

Proč jsem odešel

Bylo mi jasné, že po okupaci nebudu moct dělat svou práci, nebo že mě dokonce zavřou. Při té příležitosti vzpomínám na korespondenční lístek, který mi poslala sousedka z paneláku na Petřinách: "Pane doktore, nevracejte se. Vás by zavřeli rovnou od tramvaje."

Přesto jsem pořád váhal, zůstával venku legálně a doufal, že se to doma časem nějak urovná. Pak ale na začátku roku 1970 přišel telefonát z Prahy, že jestli se do večera téhož dne nevrátím, budu považován za emigranta. Ta podmínka byla samozřejmě nesplnitelná a v podstatě mě dohnala k emigraci.