Život ve stínu slavného muže

Celý život stála ve stínu svého muže. To je snad nejčastější (a nejnepřesnější?) charakteristika kritiků, novinářů, ale i přátel, když hovoří o skromné, nenápadné, ale svébytné výtvarnici a fotografce Běle Kolářové. Ženě slavného básníka a malíře Jiřího Koláře. Pohled na její životní dílo (a za ním životní osud) nabízí retrospektivní výstava ve Veletržním paláci v Praze.

Je výstava Běly Kolářové důkazem nerovnosti šancí, které platí nejen v umění? Viktor Šlajchrt v týdeníku Respekt přirovnává Kolářovou k Milevě Maričové, manželce Alberta Einsteina, Mileně Jesenské, přítelkyni Franze Kafky, ke Gale, ženě Salvadora Dalího. Tedy k ženám, které měly patrně značný vliv na velké koncepce a dílo svých manželů, ale samy zůstávaly, zčásti neprávem, v pověstném stínu svých mužů. "Už jako vdaná jsem sice uvažovala, že bych přeci jen studovala akademii, ale pak mě to přešlo. Věděla jsem, že to nemůžu zvládnout, můj muž tehdy skoro nic nevydělával, a tak jsem nás musela živit já."

A jak to bylo později? "To víte, že jsem umění musela vždycky šidit. Musela jsem vařit, starat se o domácnost - a Jiří byl velký pedant..." vzpomíná klidně a vyrovnaně elegantní šedovlasá dáma nad šálkem čaje v kavárně Veletržního paláce.

První krůčky

Běla odmala ráda malovala, ale věděla, že obživou jí malování být nemůže. "Měla bych bídu, nejsem dost průbojná..." Ze soukromé obchodní školy vyšla v roce 1941 a hned nastoupila do Knihkupeckého a tiskařského družstva Mladé proudy (později Dílo). Scházeli se tu národní socialisté, mladí lidé, kteří se opájeli myšlenkami socialismu, chodili sem básníci se svými rukopisy. Mezi nimi zaujala slečnu Bělu i práce jakéhosi Jiřího Koláře - sbírka Ódy a variace...

V roce 1943 Němci družstvo zavřeli. Běla Kolářová se vyhnula totálnímu nasazení tím, že odešla pracovat do Baťových závodů ve Zlíně. A tady se v roce 1944 poprvé setkali. Jiří Kolář již tehdy patřil ke Skupině 42, vyšla mu první sbírka básní a do Zlína přijel sestavovat poválečný ediční program družstva Dílo. Vzali se v roce 1949. "To Egon Hostovský, ten starý manipulátor, nás přemlouval, že nás sezdá. Odjel dřív, než se tak stalo. Ale Jiří říkal, že když už jsme to načali... (Manželství Kolářových trvalo 55 let, až do smrti Jiřího v roce 2002.)

"Také jsem byla nadšená z myšlenky socialismu, z komunistů," vzpomíná na tu dobu paní Běla, "člověk věřil, že to, co se děje v Sovětském svazu, je ohromné, a naopak nevěřil, když někdo odsud přijel a líčil, jak je hrozná skutečnost." Netušila, jak brzy a jak zblízka socialistickou realitu zažije - na Vánoce roku 1952 Jiřího Koláře zatkli a ve vazbě strávil devět měsíců. U historika Václava Černého totiž tajná policie našla rukopis sbírky Prométheova játra, v níž řada básní přímo nebo nepřímo napadala komunistický režim, a v ní psáno: Já, Jiří Kolář... Tehdy už měla Běla Kolářová za sebou první fotografické krůčky, "vyučila se" s aparátem svého bratra hned po válce. V družstvu byla temná komora, tam se naučila vyvolávat filmy a zvětšovat. V jejím životopise stojí i tento údaj: 1957 - Jiří kupuje fotoaparát Rolleiflex.

Zatímco Jiří se brzy poté začal věnovat kolážím a fotoaparát opustil, Běla se ho pevně chopila. Ale umění, to pro ni byla nadále - na rozdíl od jejího muže - jen vedlejší kolej.

Všední den Kolářových v padesátých letech popisuje rodinný přítel Josef Hlaváček: "Když paní Běla vybavila manžela bandaskou s kávou a trochou jídla, odebral se Jiří do svého tehdejšího ateliéru v Nekázance a ona strávila den v kanceláři nakladatelství. Jiří v poledne zamířil do Slavie, aby absolvoval svůj pravidelný program; u legendárního stolku denně probíhal neorganizovaný seminář ve formě přátelského rozhovoru, jehož obsahem bylo inspirující glosování nejzajímavějších uměleckých a politických událostí doma i venku; odtud se také často odcházelo do ateliérů, na výstavy, do pracoven básníků..."

Občas v pánské umělecké společnosti Václava Boštíka, Josefa Hiršala, Jana Kotíka a mnoha dalších sedávala i Běla. Do mužských debat se však mnoho nezapojovala. Vysvětluje to s typickou mírností v hlase: "Nejsem tak výřečná, radši jsem poslouchala." Často však na Jiřího Koláře čekala doma. Jiří nebyl svatý, Běla několikrát musela spolknout i zprávy o jeho záletech...

Ženské umění

Po prodělané tuberkulóze a pobytech v sanatoriích musela přestat s prací, o to více se vrhla při zdravotních vycházkách na zachycování atmosféry vršovické, žižkovské a vinohradské periferie. "V polovině padesátých let se stala fotografkou, podobně jako se na konci třicátých let stal Jiří Kolář básníkem," vzpomíná Jiří Valoch. Pak přišla šedesátá léta, pro Bělu Kolářovou skutečně požehnané roky. Tenkrát opustila tradiční fotografii a fotoaparát a vytvářela originální umělé negativy s použitím světla a bromidu stříbrného, parafínu a celofánu, vytvářela světelné přeludy zachycené na fotografický papír bez použití fotoaparátu, začala objevovat svět drobných předmětů - a postupně se přibližovala k lepeným kolážím a asamblážím.

Kolář tehdy přispěl k prvním veřejným prezentacím prací paní Běly. Poprvé se objevila na výstavě Nová jména ve fotografii v Mánesu v roce 1962. O dva roky později se účastnila společné výstavy skupiny Křižovatka, první samostatnou výstavu měla v roce 1966 v galerii na Karlově náměstí. Její dílo se však tehdy s velkým pochopením nesetkalo. Ale to ostatně zprvu ani Kolářovy koláže. Ve Slavii i mimo kavárnu se prý hledělo na jeho nová díla skepticky a Kamil Lhoták tehdy podle vzpomínek Josefa Hiršala dokonce prohlásil: "Blázen, chce dobýt svět nůžkama a lepem..."

A pak se práce Běly Kolářové mění. Odhazuje médium fotografie, shromažďuje předměty a nadále se věnuje jen asamblážím. Sponky, žiletky, kadeře vlasů, háčky, patentky, rozličné ženské věcičky poskládané do roztodivných tvarů a s poetickými názvy jako Životopis jedné patentky, Ve svorce svorka vyjadřují originální pohled na svět a zejména nekonečnou hravost... A tou se snad nejvíce lišila od tvorby svého muže. Jiří Kolář použije poprvé vlasy po otřesné návštěvě Osvětimi. Běla Kolářová jako jeden z ženských předmětů, bez jakýchkoli tísnivých významů. "Zatímco muži z Kolářova okruhu s energickým rozmachem dobývali nová estetická území, paní Běla jako by objevený terén kolonizovala s poněkud starosvětskou útulností, na níž je znát ženská ruka..." píše Viktor Šlajchrt a dodává: "V takové koncepci se skrývá skvostný humor, navenek se však jedná o regulérní avantgardní výboj, který je nutno brát smrtelně vážně." Jak komentuje ona sama své životní ženské téma, a tudíž zařazení do kolonky "feministické umění"?

Běla Kolářová to nevyvrací: "Vysloveně ženské téma jsem si zvolila záměrně." Nebála se, že muži v jejích dílech budou vidět jen ryze ženskou záležitost, že ji budou právě proto přehlížet? "Ale oni si mě nikdy nijak zvlášť nevšímali, jen přátelé chápali, co dělám," vzpomíná smířeně Běla Kolářová.

Paříž-Praha

Krásná šedesátá léta skončila. Za normalizace neměli Kolářovi jedinou výstavu, Jiřímu nesměla vyjít jediná kniha. V roce 1977 podepsal Jiří Kolář Chartu 77, začíná pronásledování. Za dva roky odcházejí oba manželé do Berlína na roční stipendijní pobyt, odsud do Paříže. Pro Jiřího není cesty zpět.

Pak přišlo několikaleté odloučení manželů - režim odsoudil Koláře v nepřítomnosti za to, že se nedovoleně zdržoval mimo území republiky, k nepodmíněnému trestu a ztrátě majetku. Paní Běla se vrátila do Prahy zachránit dům a projednat majetkové záležitosti. Zpátky za manželem ji úřady pustily až v roce 1985.

"Telefon Ti nefunguje, tak budu fungovat písemně na lístcích já," píše Kolář 22. ledna 1983 první ze stovek pohlednic s oslovením M. B., Milé Běle, nebo M. P., Milé Přítelkyni (po dvaceti letech vyšly knižně jako Psáno na pohlednice). Z nich můžeme vyčíst kromě atmosféry pařížského života a doby i mnohé o vztahu Jiřího k Běle, který trval téměř šedesát let...

Když Běla Kolářová v roce 2001 otvírala se svým mužem ve Veletržním paláci výstavu Kolář-Sběratel, byl už na tom Jiří Kolář zdravotně velmi špatně (zemřel rok nato). A Běla se držela, jak pro ni bylo obvyklé, pokorně v jeho stínu. Novinář Jan H. Vitvar tehdy o vernisáži napsal: "Běla nebyla domácí puťka, ale dobře věděla, co obnáší žít vedle takového básníka..."

Od první samostatné výstavy Běly Kolářové uplyne letos 40 let. Kvůli minulému režimu i vlastní skromnosti se však mnoha dalších nedočkala. Praha jí zůstávala - až do dneška - mnoho dlužna. Nyní vystavuje ve Veletržním paláci ona. Citujme ještě jednou kunsthistorika Jiřího Valocha: "Musí nás zaujmout, že právě manželka Jiřího Koláře dokáže něco, co umí málokdo. Totiž udělat koláž, u níž je na první pohled zřejmé, že není Kolářova..."

Život v datech

24. března 1923 - narodila se v Terezíně 1941 - ukončila studium na obchodní škole a nastoupila v Knihkupeckém a tiskařském družstvu Mladé proudy (později Dílo) 1943 - odešla do Baťových závodů ve Zlíně 1944 - potkala Jiřího Koláře 1949 - uzavřela s Jiřím Kolářem sňatek 1952 - Jiří Kolář byl zatčen 1956 - onemocněla tuberkulózou, odešla ze zaměstnání a začala se intenzivně věnovat fotografii 1964 - vystavovala se skupinou Křižovatka 1966 - měla první samostatnou výstavu v Galerii na Karlově náměstí 1977 - Jiří Kolář podepsal Chartu 77 1979 - s manželem odešli z Československa 1981 - vrátila se do Prahy vyřizovat majetkové záležitosti 1985 - úřady jí povolily odjet za manželem 1999 - Kolářovi se definitivně vrátili z Paříže do Prahy 11. srpna 2002 - Jiří Kolář zemřel.

EVA BOBŮRKOVÁ

obsah | osobnosti