Ivan Král: Roky s rockem

Jednou na podzim roku 1992 zazvonil v redakci zvonec a bylo to jak začátek pohádky. "Já jsem Kral," řekl drobný, ale dobře stavěný chlapík v kožené bundě a černém roláku. Říkáš, že jsi král, a vypadáš jak z Nemanic, myslil jsem si první tři vteřiny, než mi došlo, že tohohle mladistvě vyhlížejícího "týpka" s mikádem jako vrabčí hnízdo přece odněkud znám. Ale ano, vždyť když jsem na obalech alb newyorské rockerky Patti Smith, pracně získaných z ciziny nebo z burzy, uhadoval, který z její kapely může být ten Čech, ten Ajvn Kral, jeho velmi neslovanský obličej jsem hned zavrhl: vypadá moc americky! A teď tu Američan Ivan Kral stojí ve dveřích a tiše říká, že je tu jen na skok a jestli může vidět Jiřího Černého, že mu prý kdysi v šedesátých letech hrál jeho písničku Pierot v Houpačce, populární rozhlasové hitparádě. Ta skupina, s níž Ivan tehdy hrál, se jmenovala Saze a nikdo pak už o ní nikdy neslyšel.

Lekce na Manhattanu

Nejspíš proto, že Ivan byl v té době už v New Yorku, kde jeho tatínek pracoval od roku 1966 v československé misi při OSN. Když se teenager s ambicí filmového režiséra a milovník Rolling Stones a Beatles dozvěděl o úspěchu písničky, chtěl se hned vrátit. Od toho úmyslu jej (i jeho rodiče) odradila sovětská okupace Československa v srpnu 1968. A tak si Ivan začal zvykat na nový domov, Manhattan, New York City. "Když jsem přišel do New Yorku, tak to se neotevřela žádná slavobrána, nejdřív to byla angličtina, pak ten styl života, jak se to tam mele. A já si musel najít vlastní styl, což vzalo léta. Od šestašedesátého až po sedmdesátý pátý," řekl mi jednou. Když dokončil střední školu, přivydělával si jeden čas jako pracovník tamní odbočky fanklubu Beatles, ale především se snažil založit vlastní kapelu.

Zhruba kolem roku 1972 a 1973 se Manhattan stal centrem mohutného nástupu mladých kapel, které se zhlédly v přímočarém, jednoduchém rocku takových kapel jako Kiss či New York Dolls, ale zároveň vyznávaly tu odvrácenou, temnou stranu rockového zásvětí reprezentovanou třeba Davidem Bowiem, Louem Reedem a Velvet Underground. Podle módního šminkování a flitrově blýskavých oděvů se jejich hudbě říkalo glam rock a Ivan Kral byl u toho. Jeho první parta se jmenovala Lugger, podle německé pistole, a ačkoli se jim podařilo předskakovat třeba již zmíněným Kiss či Wayne County, těm čtyřem pohledným chlapcům se moc nedařilo.

"Hlavně se jim líbily ty božský holky na koncertech třeba New York Dolls." Jenže Ivan nemínil jen balit fanynky, chtěl hrát rock do.opravdy. Potloukal se po manhattanských klubech a rozhlížel se, až mu do oka padla půvabná blondýnka, která zpívala se skupinou Angel and the Snakes. Byla to Deborah Harry a kapela, která měla za pár let dobýt svět pod názvem Blondie. Ivan s nimi hrál na kytaru asi osm měsíců, ale jejich hudba mu tehdy připadala k ničemu.

Pobočník Patti Smith

Při jakémsi klubovém čtení poezie se sice seznámil s Yoko Ono, ale narazil i na téměř neznámou básnířku Patti Smith, která své verše recitovala za doprovodu rockové kapely a zdálo se jí, že potřebuje druhého kytaristu. "Ta ženská má sílu, řekl jsem si. Přišel jsem na první zkoušku a asi půl hodiny jsme hráli Glorii (Van Morrison), strašnej řev..." Po dvou měsících byl přijat do kapely Patti Smith Group, která nejenže stála v čele hnutí newyorská nová vlna, ale především svým debutovým albem Horses (1975) změnila tvář populární hudby sedmdesátých let.

Divoké koncerty v proslulém newyorském klubu CBGB's (ještě společně s Ramones, Blondie, Television či Talking Heads) lze podle pamětníků i dochovaných záběrů označit za jakousi předehru britského punku, jen s tím rozdílem, že americká verze měla spíš intelektuální pozadí. "Byla to jen putyka, kde se čepovalo levný pivo, a my jsme hráli před pětadvaceti lidma, jenže já už věděl, že Patti je originál a její čas musí přijít."

Ivan s Patti Smith nahrál čtyři základní alba, kromě debutu ještě Radio Ethiopia (1976), Easter (1978) a Wave (1979), z nějž pochází jeho největší skladatelský úspěch, písnička Dancing Barefoot. "Když pak jednou v hotelu v Miláně řekla, 'hoši, už toho mám plný zuby,' a kapelu rozpustila, tak jsem se rozbrečel."

Příliš šílené ro(c)ky

Ivan Kral byl najednou bez kapely, jeho milá Lynnett však naštěstí zaslechla, že Iggy Pop, největší rockový excentrik od dob Jima Morrisona, hledá kytaristu. Zrovna v Londýně natáčel, a než se Ivan nadál, už byl ve studiu. "Já už se s ním znal dávno a úplně jsem měl otevřený ústa a říkal jsem si, no to je kluk, se kterým jednou musím hrát. Byl teda v tvrdejch drogách a alkoholu, ale David (Bowie) ho dal do špitálu, a když jsme jeli turné k Soldier, tak jsem zíral, jak to dělá, a učil se. Byli jsme spolu čtyřiadvacet hodin denně."

S Iggym Popem ještě natočil album Party (1981), a především společně napsali písničku Bang Bang, kterou na své album Never Let Me Down zařadil sám David Bowie. "David je senzační kluk, dá se s ním mluvit nejen o hudbě, ale i o divadle, o knihách…"

Od Popa odešel, jelikož to s ním šlo už zase z kopce. Jako kytarista se ještě mihl na sólovém debutu Johna Waitea Ignition (1982) a o něco později se připojil ke kapele s výmluvným názvem Eastern Bloc. Když se začátkem devadesátých let přestěhoval do Seattlu, založil vlastní kapelu Native. A pak už, s jejich první deskou, u nás tenkrát zvonil. Po šestadvaceti letech doma. Doma?

Být Králem v Čechách

Není to lehké. Na prvním turné Native po tuzemských rockových klubech (pokryli taky Německo, Rakousko a Švýcarsko), které se v roce 1993 množily jak houby po dešti, vyučoval jednoduchému, invenčnímu a razantnímu rocku, jemuž se v Americe odedávna říká rock-and-roll. Jejich vystoupení se setkala se spontánním ohlasem kritiky i publika. "Všude bylo napráno… a já jen rozsvěcoval ty lampičky. Najednou se to začalo hejbat a my jsme hráli třeba do půl šestý do rána. Je tu hlad, hlad…" říkal tehdy Ivan. A pak si v dnes už neexistujícím klubu Bunkr zahrál s Noelem Redingem, spoluhráčem Jimiho Hendrixe.

Ivan Kral přijel se srdcem na dlani. Měl zkušenosti i dobrou vůli pomoci české hudbě. A tak se pro několik dalších let stal vyhledávaným producentem. Podílel se na zásadních deskách Lucie, Mňágy a Žďorp či Walk-Choc-Ice. S excelentními doprovodnými hudebníky zde vydal své první album Nostalgia, ze kterého se poměrně nespravedlivě stala jen baladická píseň Winner Takes All trvalkou i komerčně laděných rozhlasových stanic.

Najednou ho bylo všude plno, až příliš. Měl být ozdobou společenských večírků, televizních show. Naštěstí má Ivan Kral rockerský pud sebezáchovy: "Dělali se mnou takovej pořad do televize. Kdy jsem se narodil, co jsem dělal a tak… Jako bych byl nějakej Mikoláš Aleš. Až jsem se červenal."

K nové tvorbě se paradoxně dostal, až když móda model Ajvn opadla. Nejprve Prohlédnutí (1998) a pak Photoalbum (2002) nebyla vůbec špatná alba. Písničky, obrazy citlivého nitra už dospělého umělce, byly stavěny podle těch prajednoduchých vzorců, které se Ivanovi kdysi dostaly pod kůži - snad jen rockové ostří léta trochu otupila. I když se nejspíš neprodávala tak, jak by si Ivan přál, víc mu vadily různé pletichy, podrazy a pomluvy, tak typické pro tuzemský showbyznys. Inu, být králem v Čechách...

A tak se zas sebral a odjel za velkou louži.

Doznívá hudba?

Dnes žije Ivan Kral v malé vesnici na Floridě. "Nechci být na jednom místě moc dlouho, bojím se toho. Lidi se pak snaží přetvořit tě k obrazu svému. A já chci být sám za sebe," říká Kral v jednom z posledních rozhovorů. "Je tu klid a mír." A v tom tichu naplňuje to, co se mi kdysi nehledanými slovy a tak trochu neotesanou češtinou snažil sdělit: "Já nevim, kam se ty lidi ženou, víš, jestli je to dobrý, bažit se těma materiálníma hodnotama… Já jsem na to nikdy nebyl. Dívám se na to jako na starost."

Kam se však poděla rocková energie, prý doživotní filozofie, která ho hnala pořád kupředu? Vyšuměla už? Nemyslím a těším se, čeho se od Ivana Krale dočkáme příště. Přes oceán vzkazuji: Keep Rock!

VOJTĚCH LINDAUR, MF DNES

obsah | osobnosti