Michael Kunze: První Pražák na Broadwayi

Napsal německé texty snad ke všem muzikálům Andrew Lloyd Webbera. Loni otextoval Lvího krále Eltona Johna a Tima Rice, letos muzikál Mamma Mia! pánské části skupiny ABBA. Je spoluautorem nejúspěšnějšího německého muzikálu všech dob Elisabeth, spolupracuje s Karlem Gottem, s Helenou Vondráčkovou a Karlem Svobodou. V srpnu se ve Stuttgartu konalo tisící představení muzikálu Ples upírů, který měl 21. listopadu 2002 premiéru na newyorské Broadwayi. Mnozí si možná řeknou: "No a co? Zase další muzikál! Těch už bylo a bude!". Jenže tentokrát je vše jinak. JUDr. MICHAEL KUNZE (1943) je prvním Pražákem po Rudolfovi Frimlovi (ten ovšem psal operety), jehož dílo se bude na Broadwayi hrát!

Narodil jste se v Praze rakouským rodičům. Řekněte něco o svém dětství.

"V Praze jsem se narodil 9. listopadu roku 1943. Můj otec byl novinářem v pražských novinách Prager Tagblatt. Ve 30. letech agitoval proti Hitlerovi a tudíž když se Němci dostali k moci, gestapo ho zatklo. Naštěstí ho jeden kamarád na poslední chvíli zachránil z tábora smrti. Otec bojoval na frontě, byl zraněn, ale přežil. Moje matka - herečka Edith Rösler - pracovala v pražském rozhlase, odkud byla kvůli tátovi pochopitelně vyhozena. V roce 1945 byla matka spolu se mnou a s mou sestrou z rozhodnutí české vlády odsunuta. Po nějaké době ve sběrném táboře jsme museli Československo, které mí rodiče vždy považovali za svůj domov, opustit. Když se to stalo, bylo mi 18 měsíců, takže si na nic pochopitelně nepamatuji. V Německu na nás nic dobrého nečekalo. Nikoho jsme tam neznali, nebyli jsme tam vítáni. Naštěstí nás táta v Německu našel. Usadili jsme se ve Freiburgu, což byla francouzská zóna, a tam jsme začali nový život. Táta tam začal pracovat jako editor v novinách a časem se z něho stal uznávaný novinář, který pracoval pro liberální noviny a časopisy. Z mé matky, která byla ještě velmi mladá, se stala úspěšná herečka."

Mluvilo se u vás doma o Praze?

"Obrazy Prahy zdobily stěny našeho bytu. Rodiče mi o Praze často vyprávěli, četli mi pražské báje a pověsti. A tak mne má dětská fantazie často do Prahy zaváděla. Když jsem se v roce 1968 oženil, jeli jsme s manželkou na líbánky právě do Prahy. Konečně jsem mohl na vlastní oči vidět uličky, paláce, prostě místa, která jsem znal z vyprávění a příběhů mých rodičů. Od té doby jsem se do Prahy mnohokrát vrátil. Jako turista nebo na pozvání přátel, které v Praze mám. Něco ve mně k Praze patří. Mrzí mne, že nemluvím česky, protože mí rodiče česky plynně mluvili a všemožně se snažili dostat k českým novinám a časopisům, aby věděli, co se doma - jak říkávali - děje. Nenáviděli nacismus tak, že chápali, že se Československo chtělo zbavit všeho německého. Ale trpěli tím. Nikdy se nesmířili s tím, že se tenkrát nedělal rozdíl mezi nacisty a jejich oběťmi. Byla to těžká doba plná msty a nenávisti, která i slušné lidi přivedla k tomu, aby jednali zaslepeně. Vždyť i Židé, kteří unikli z táborů smrti, museli Československo opustit. Jednoduše proto, že mluvili německy."

Koncem 60. let jste začal psát první písňové texty a v první polovině 70. let jste se stal v Německu jedním z nejžádanějších textařů.

"Byla to krásná doba. Šedesátá léta byla asi krásným obdobím všude. Dařilo se mi. Mé texty zpívali Udo Jürgens, Nana Mouskori, Peter Alexander nebo skupina Münchener Freiheit. Písničky, na kterých jsem se podílel, byly hity. Já ale toužil po písničce, se kterou bych se prosadil i v USA".

To se vám podařilo. Pamatuji se, že se tenkrát prakticky žádný gymnaziální večírek neobešel bez vaší písně Lady Bump v podání Penny McLean. Jen jsem tenkrát neměl nejmenší tušení, že jste jejím spoluautorem. Byla Lady Bump tou písní, po které jste tak toužil?

"Byla a stejně tak Fly Robin Fly. Napsal jsem ji spolu se svým přítelem, skladatelem Sylvesterem Levayem pro Silver Convention a Německo tenkrát díky nám dostalo svou první Grammy. Psal se rok 1975 a bylo to v kategorii nejlepší vokální výkon v kategorii rhythm & blues. Spolupracoval jsem tenkrát také s Herbie Mannem, Julio Iglesiasem, Gilbertem Bécaudem, skupinou Sister Sledge. A začal jsem psát pro vašeho Karla Gotta, seznámil se s Karlem Svobodou".

Pro Karla Gotta jste napsal víc jak třicet textů.

"Jsem jeho velký fanoušek a můžu snad říci, že jsme přátelé. Považuji ho nejen za jednoho z největších žijících světových zpěváků, ale jak jsem měl příležitost se několikrát přesvědčit je i velmi dobrým a slušným člověkem."

Napsal jste i německé texty k albu naší zpěvačky Heleny Vondráčkové Helena singt Billy Joel (Helena zpívá Billyho Joela). Logicky si nemůžete pamatovat všechno. Vypráví se, že vaše žena vám často při poslechu rozhlasu musí připomenout, že písnička, kterou právě hrají, má text od vás. Je to pravda?

"Jasně. To naprosto sedí. Má žena Roswitha je mým nejlepším spolupracovníkem. Vlastní nakladatelství Edition Butterfly, které vydává a stará se nejen o mé písně a muzikály, na kterých jsem se podílel. Máme dvaatřicetiletého syna Stephana, který žije v Hamburku, kde pracuje jako zvukový režisér v jednom divadle."

Vraťme se ale k vašim textům. Když se vám dařilo nejvíc, na čas jste pop music opustil a pustil se do psaní knih, které se prosadily nejen v Německu, ale i v Anglii, USA, Brazílii a Japonsku. V USA si vaší knihy Strasse ins Feuer-Highroad To The Shake dokonce povšimli v The New York Times, kde čtyři strany z ní přetiskli. Jaké je hlavní téma téhle vaší pravděpodobně nejúspěšnější knihy?

"Vy jste se na mne ale sakra dobře připravil. Odjakživa mám slabost pro slabé, pronásledované a zneužívané hrdiny. Proto má kniha vypráví příběh rodiny, která se v Bavorsku v 16. století stala obětí honu na čarodějnice. Druhá kniha-Der Freiheit eine Gasse-je o marném pokusu vytvořit v Německu roku 1848 demokracii".

Vy asi máte knížky, literaturu moc rád.

"V knihách se topím. Pořád se mi zdá, že jich mám málo. Že jsem jich málo přečetl. A obdivuji každého, kdo umí napsat dobrou knihu. Na druhé straně ale neuznávám slepé dělení autorů a jejich děl do kategorií, škatulek. Tedy to, co s takovou oblibou dělají kritici. Některá tzv. klasická literatura mne nudí k smrti, zatímco některé odsuzované autory populární literatury obdivuji. Třeba takovou Daphne Du Maurier. Tu si vždycky rád přečtu."

Své znalosti historie, kterou jste po právech vystudoval, jste ale využil nejen ve vašich knihách, ale i ve vašich muzikálech, které jste napsal se Sylvesterem Levayem. Muzikál Elisabeth je o osudech rakouské císařovny Alžběty, zvané Sissi, a Mozarta netřeba představovat. Proč jste hrdiny svých muzikálů učinil skutečné historické osobnosti?

"Protože ke mně tyhle osobnosti promlouvají. Fascinuje mne jejich osud, jejich dílo. Nemůžu za to, ale mám k některým lidem, které jsem nikdy nemohl poznat osobně, zvláštní, blízký vztah. Elisabeth a Mozart jsou mi navíc bližší než většina lidí, které znám osobně. Podvědomě jsem cítil, že jejich osudy musím přenést na jeviště a seznámit s nimi, co nejvíce lidí. Udělal jsem to, aniž jsem věděl, zda to budu umět. Nebyl v tom žádný kalkul. Já prostě cítil, že to musím udělat. Víte co, řeknu to ještě méně poeticky. Některé osudy reflektují má vlastní přání a obavy nebo chcete-li pochybnosti. Svádějí mne. To, co se stalo Elisabeth a Mozartovi, může zajímat kohokoliv na světě. A já neumím vyprávět příběhy, které mne neoslovují, nefascinují."

Prý sníte o muzikálu věnovaném životním osudům pionýra v letání Otty Lilienthala.

To je skutečně jeden z projektů, jehož uskutečnění bych si moc přál. Bohužel jsem dosud nenašel producenta, jehož bych přesvědčil, aby můj sen realizoval.

Slyšel jsem, že rád podnikáte dlouhé procházky po loukách a lesích nedaleko městečka Grünwald, kde žijete.

Procházky jsou jedinou věcí, která mne dokonale rozptýlí od psaní, které je současně mým největším koníčkem. Svou práci miluji a za práci ji nepovažuji. A abych byl upřímný, často mne procházkách napadnou věci, na které bych asi jinak nepřišel. Třídím si na nich myšlenky, uvažuji o nových tématech. Nepracuji. Dělám to, co mám nadevše rád.

Během svého života jste spolupracoval s tvůrci, kteří se stali legendami. Na mysli mám Stephena Sondheima, Andrewa Lloyda Webbera nebo Tima Rice. Jací jsou v soukromí?

Jsou to zcela rozdílní lidé. Stephen je vznešený intelektuál, vždy dobře naladěný. Je neustále obklopen suitou svých obdivovatelů, dává dobré rady kolegům. Andrew je plachý, uzavřený do svého světa, kam jen málokoho vpustí. Nerad se setkává s neznámými lidmi a vyhýbá se pohledu z očí do očí. Ti, kteří ho neznají, si mnohdy myslí, že je nafoukaný, arogantní. Ale není to pravda. Dovede být velmi šaramantní. Ale jen tehdy, když si je jist sám sebou. Tim stojí nohama pevně na zemi. Mám hrozně rád jeho typicky suchý anglický humor.

Kde se tedy ve vás vzala touha udělat z dnes už kultovního filmu Ples upírů režiséra Romana Polanského muzikál?

"Elisabeth měla premiéru v roce 1992 ve Vídni a dnes je z tohohle muzikálu nejúspěšnější německý muzikál všech dob. Vidělo ho 1.7 milionů diváků nejen v německy mluvících zemích, ale i v Japonsku, Maďarsku, Holandsku nebo Švédsku. Abych byl co nejblíže světovému muzikálovému dění, učinil jsem v roce 1993 vedle Grünwaldu nedaleko Mnichova svým druhým domovem New York. Žiji tam pět měsíců v roce. Tohle jsem musel předeslat, protože jak jinak by se na mne v roce 1995 obrátil Roman Polanski s tím, zda bych z jeho filmu nechtěl udělat muzikál. Jeho filmy jsem vždycky obdivoval a jeho myšlenka mne nadchla. Sešli jsme se v Paříži a velmi záhy si porozuměli. Film jako takový jsme na jeviště přenést nechtěli. Stejně jako jsme nechtěli udělat další parodii na neexistující svět upírů. Řekli jsme si, že vlastně my všichni žijeme ve světě upírů a upír se z každého z nás může lehce stát."

Tak tomu tedy moc nerozumím.

"Všichni přece po něčem toužíme, za něčím se ženeme. Tak jako upíři dychtí po lidské krvi, my se snažíme získat lásku, majetek, společenské uznání. Rozhodli jsme se, že náš muzikál bude o upírech v nás. Polanski mi dal absolutní svobodu změnit na scénáři, který je také jeho dílem, cokoliv uznám za vhodné. To rozhodlo a já se pustil do práce. Začal jsem jednou v letadle. Vytipoval jsem si hlavní postavy, vytvořil jejich charaktery a Polanski s mými nápady souhlasil."

Pro muzikál je ale rozhodující hudba. Jak jste hledali vhodného skladatele?

"Roman Polanski snil o Ennie Morriconeovi. Já navrhoval Sylvestra Levay, protože se mi spolupráce s ním už osvědčila, a Sylvester se jako skladatel filmové hudby prosadil i v Hollywoodu. Spolupracuje se jmény jako jsou Steven Spielberg, George Lucas nebo Michael Douglas. Ale Morricone se nám neozval a my se nakonec rozhodli pro Jima Steinmana."

Proč?

"Ne nadarmo ho Los Angeles Times nazvali Richardem Wagnerem rocku a jeho písně pro Celine Dion, Barbru Streisand, Bonnie Tyler, Barryho Manilowa nebo alternativní skupinu Sisters Of Mercy jsou nejen skvělé, ale staly se z nich skutečné hity. Nás ale o spolupráci s ním přesvědčili především písně, které napsal pro Meat Loafa. Jejich alba Bat Out Of Hell se prodalo přes 30 milionů a stalo se nejlépe prodávaným debutovým albem v historii světového popu. Steinmanovy písně jsou skvělou syntézou rocku a opery a přesně takové jsme chtěli v muzikálu mít. Když jsme Jima Steinmana prostřednictvím mého přítele, nakladatele Johna Bienstocka oslovili, hned nás pozval do New Yorku na schůzku. Sešli jsme se v legendárním studiu Hit Factory a na první schůzce se domluvili na spolupráci".

Pokud vím, tak ani Polanski, ani Steinman nemluví vůbec německy. Jak vaše spolupráce probíhala?

"Těžce. Jak jinak. Já jsem napsal nejdříve libreto a všechny texty v angličtině, aby Jim Steinman věděl, čeho se má držet při komponování. Nebylo to lehké, protože pochopitelně myslím v němčině. No a z angličtiny jsem zase všechno předělával do němčiny, protože jsme se domluvili ve Vídni, že premiéru budeme mít právě tam. Bylo to krásné a náročné dobrodružství, při kterém jsme si užili i spoustu legrace."

Z Vídně jste muzikál úspěšně přenesli do Stuttgartu a 21. listopadu bude mít Ples upírů svou premiéru na Broadwayi. Stanete se po našem Rudolfovi Frimlovi, což byl ovšem skladatel operet, prvním Pražákem, jehož dílo se bude hrát v samém srdci světového muzikálu.

"Nechtějte, abych mluvil o svých pocitech před premiérou. Jsme v zátoce, ve které žijí samí žraloci, kteří nás buď roztrhají zaživa nebo nás nechají přežít. To víte, Broadway se po zkušenostech s muzikály Andrew Lloyd Webbera brání jakémukoli importu z Evropy."

O tom, zda váš muzikál na Broadwayi uspěje, bude jistě rozhodovat spousta aspektů. Vedle světové situace, naladění publika, reklamy i první kritiky z listu New York Times, na které se čeká po premiéře do úsvitu. A taky třeba to, zda získáte nebo nezískáte některou z prestižních cen Tony. Pokud vím, tak vy ale máte jedno velké eso v rukávu.

"Na mysli máte asi Michaela Crawforda, kterému Andrew Lloyd Webber napsal na tělo roli ve svém muzikálu Fantóm opery, a který bude v Plesu upírů hrát hraběte Krolocka. Michael Crawford ale není typickým představitelem této postavy a já nebyl dlouho přesvědčen, zda tuhle roli zvládne. Když jsem ale uslyšel, jak nazpíval písně z našeho muzikálu, zjistil jsem, že naše volba byla správná. Ale ani největší muzikálová, rocková nebo popová superhvězda, jak už se kolikrát ukázalo, není pro úspěch na Broadwayi rozhodující."

Léta spolupracujete s Karlem Svobodou. Viděl jste jeho muzikály Dracula a Monte Cristo?

S Karlem nejen spolupracuji, ale jsme třicet let i blízcí přátelé. K většině jeho písní jsem napsal německé texty, spolupracovali jsme na několika televizních a filmových projektech. Oba jeho muzikály jsem v Praze viděl a nemám obavy, že by se jim nedostalo mezinárodního úspěchu a uznání. Je to všechno jen otázka času. Karel je podle mne skutečný génius a jeden z nejtalentovanějších skladatelů na světě. Vždycky jsem si přál napsat s Karlem Svobodou muzikál. Jak asi víte, pracujeme momentálně na muzikálovém projektu s pracovním názvem Rasputin. Je ale ještě předčasné mluvit o tom, kde se bude konat premiéra, kdo bude muzikál produkovat atd. Rasputin nám dá ještě pořádně zabrat. Je před námi ještě hodně práce a nějakou chvíli nám ještě potrvá, než se dobereme k výsledku, tvaru, o němž budeme přesvědčeni, že je dobrý natolik, abychom s ním mohli vyrukovat před veřejnost.

JAN ADAM

obsah | osobnosti