Jan Kameník - královna české poezie

V březnu roku 1947 si devatenáctiletý zneuznaný básník Marcel Kabát přečetl ve Svobodném slově recenzi Kamila Bednáře na sbírku veršů Neviditelný let a zatoužil poznat její autorku, skrývající se pod pseudonymem Jan Kameník, osobně.

První setkání s Ludmilou Maceškovou proběhlo poněkud rozpačitě. Mladík byl zaskočen - místo očekávané mladé, zámožné a ušlechtilé bytosti éterického zjevu zastihl stárnoucí nemocnou ženu schoulenou na otomanu v tmavé podkrovní kuchyni sestavené z dřevěných bedýnek, s podlahou pokrytou kbelíky a hrnci, do kterých kapala voda ze stropu. Přesto se do této místnosti v Týnské uličce v září 1951 nastěhoval a se svou o třicet let starší přítelkyní pak prožil téměř dvacet let. Za takto podivných okolností se zrodil básnířčin nejsilnější životní vztah, který ukončila po třiceti letech až její smrt.

Ubíjející manželství

Dvaadvacátého března roku 1898 se v Liberci manželům Poprovým narodila místo očekávaného syna druhá dcera - Ludmila. Již její narození provázely nepříjemné okolnosti, které jakoby chtěly naznačit povahu jejího dalšího pozemského směrování. Matku postihlo během těhotenství měknutí kostí, následkem čehož zůstala navždy hrbatá.

To byla zřejmě jedna z hlavních příčin postupného rozpadu manželství. Rodiče spolu přestali mluvit. Posílali si vzkazy prostřednictvím dcer, jejichž dětským světem byla jen malá zahrádka za domem v Pardubicích, kam se rodina přestěhovala.

Na nátlak matky se Ludmila roku 1921 provdala za inženýra Josefa Róna, k němuž však již od dětství cítila více odporu než sympatií. Kvůli němu také opustila nadějně započaté studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a Akademii výtvarných umění. Toto manželství v podstatě ztroskotalo už v počátku. Přesto v něm zoufalá básnířka setrvala až do roku 1930, kdy se odhodlala svou nešťastnou situaci řešit.

manžel, který již dlouhou dobu žil více se svou služebnou než s manželkou, se však rozvést nehodlal. Ale protože k právní rozluce bylo nutno, aby jeden z partnerů vzal na sebe vinu za rozvrat svazku, připravila se tehdejší paní Rónová o veškerou možnost vyklouznout z tohoto manželského pekla se ctí. Důsledkem jejího odchodu byla i ztráta sedmiletého syna Dalibora, kterou však nesla do sebe ponořená básnířka až nezvykle lehce.

Po rozvodu se přestěhovala do podkrovní místnosti bez kamen a vody, kde bylo v létě nesnesitelné parno a v zimě zamrzala voda v stojanovém plechovém umývadle. Živila se příležitostným psaním do různých ženských časopisů, z jejichž honorárů jí po zaplacení nájmu někdy zbylo i na pár housek.

Trvale bez peněz

Navenek ubíjena nedůstojnými životními podmínkami ponořila se do svého života vnitřního, který se pro ni postupem času stal jediným smyslem pozemské existence. Ačkoli si, zklamána předchozí zkušeností, zakázala jakékoli další vztahy, netrvalo dlouho a podlehla "mystickému vábení" Jiřího Macešky. Výsledkem tohoto duchovního přátelství byl nemanželský syn Ivan - jak dodatečně zjistila - Maceškovo už čtvrté dítě.

Charakteristickým rysem Maceškových zaměstnání bylo jejich krátké trvání, ovšem s dlouhými intervaly. Ludmila se tak záhy po svatbě stala jedinou živitelkou své a částečně i bývalé manželovy rodiny, neboť její výdělek musel pokrýt i jeho alimenty.

Honoráře z časopisů již nestačily. Ačkoli měla vyšší vzdělání, skončila jako návrhářka a kreslička střihů v nejnižší platové kategorii dělnic, kde bez naděje na postup pracovala až do důchodu. Kvůli permanentní finanční nouzi se rodina stěhovala z místa na místo. Přestože takto kočovali po vesnicích kolem Prahy, docházela Ludmila denně pěšky do svého zaměstnání v Jindřišské ulici.

Roku 1941 krátce před maturitou onemocněl starší syn Dalibor schizofrenií a jeho otec se jej snažil rychle zbavit. Přestože básnířka tou dobou již trpěla kostní Pagetovou chorobou, musela až do roku 1945, kdy se skončilo i její druhé manželství, živit Macešku i své dva syny. Když ne život, alespoň smrt

Když se jí pak téměř po dvaceti letech společného života její přítel Marcel Kabát oženil s jinou ženou, nesla to velmi těžce. Zůstali si však blízcí. Po zbytek života pak Ludmila Macešková střídavě pobývala u manželů Kabátových a v rodině svého mladšího syna Ivana.

Ludmile Maceškové se sice nepovedl život, ale smrt, jež ji zastihla 3. května 1974, byla zřejmě přesně taková, po jaké toužila již před mnoha lety. "... stál jsme u jejího lůžka před několika posledními hodinami jejího pozemského života. Neslyšela mě, nevnímala nic kolem sebe, hluboce pohroužena dovnitř, a z její slabě pootevřených úst vycházelo nepřetržité, šepotavé vzývaní Božího jména," napsal později Marcel Kabát v doslovu k Mystickým denníkům Jana Kameníka.

Mimo dobu a čas

Generačně se Jan Kameník řadí ke skupině básníků, jejichž počáteční tvorba spadá do zlatého věku české poezie dvacátých a třicátých let. Když debutoval, měli však jeho literární vrstevníci za sebou již deset až dvacet let publikační činnosti, jméno a postavení. Prosadit se vedle tak silné konkurence bylo přinejmenším velmi složité.

Svou prvotinu Okna s anděly přinesla Ludmila Macešková do Vilímkova nakladatelství na podzim roku 1943. Její verše vznikaly v nejkrutějším období okupace, kdy se česká poezie jako útočiště posledních hodnot obracela k vlasti a k jazyku. Nic z toho však v Kameníkově díle není. Jeho básně nevycházejí z konkrétního času ani na něj neodkazují. Obrat k duchovním hodnotám nevyplývá z povahy doby a nezakládá se na krizi vnějších hodnot. Zdá se, jako by Kameník válku vůbec nezaregistroval.

Kameníkova druhá sbírka Neviditelný let vyšla ještě v nevhodnější době. Konzervativnější společenské postoje duchovně orientovaných autorů se střetly se všeobecným poválečným nadšením a politizací kulturního života. Mohutný proud vize nového revolučního člověka a socialistické společnosti zcela vytěsnil spirituální rozměr lidského bytí. Krátce nato přišel Únor a celý náklad Neviditelného letu putoval do stoupy. Po dvacetileté odmlce vychází další Kameníkova sbírka Pubertální Henoch. Stejně jako jiní umlčení básníci si Kameník nalézá vlastní svět, v němž může existovat a tvořit. Ten je mnohdy doprovázen rezignací na realitu a úplnou fyzickou samotou a neustálou úzkostí. To vše je patrné i v Kameníkových verších z tohoto období. Sbírky pubertální Henoch (1968) a Malá suita pro flétnu (1971) mapuji básníkovo nitro na cestě za vnitřním božstvím, sbírka Zápisky v noci (psáno 1952 - 1973, vydáno 1993) pak odráží autorovy pocity úzkosti z doby, která mu nebyla nakloněna, které nerozumí a bojí se jí.

Mystika jako způsob života

Literární dílo Jana Kameníka je v podstatě monotematické. Na pozadí jeho veršů a povídek je básníkova duchovní zkušenost jako tvůrčí impuls, zdroj motivace, ale především jako zpráva. Zpráva o světě, který je skutečnější než ten, v jehož hranicích se od svého narození pohybuje každý z nás. Je to svět vnitřní, pevnější, stabilnější a nepodléhající zkáze. Dílo Jana Kameníka je pak průvodcem obtížné cesty k němu. Jan Kameník totiž na rozdíl od mnoha spirituálně orientovaných literátů nepojímá mystiku jen jako estetické východisko tvorby, ale především jako způsob života.

Básnířka se o mystiku začala zajímat ve třicátých letech po svém odchodu od prvního manžela. Nějaký čas byla i členkou mystické společnosti Psyché. Ve čtyřicátých letech pak svá duchovní cvičení obohatilo o východní prvky. Literární tvorba Jana Kameníka je mimořádným autentickým svědectvím o dlouholeté mystické praxi a hlubokém duchovním životě Ludmily Maceškové.

ŠÁRKA KRATINOVÁ

obsah | osobnosti