Stojím mimo směry a školy

Čím je Luminarium inspirováno?

Skladba vznikla v roce 2002 a napsal jsem ji na tělo Michelu Luthiecovi, který ji dnes bude hrát. Je to taková cesta kolem světa za 30 minut. Toužil jsem napsat věc, která by propojila různé hudební styly. Pak jsem objevil etnickou hudbu. V knihovně jsem poslouchal a zapisoval desítky nahrávek a potom jsem se je snažil převést do zvuku západního orchestru, aniž bych zasahoval do jejich jazyka nebo charakteru. Proto říkám, že tady nejsem skladatel, spíš aranžér. Každá z vět je odrazem tradiční hudby jiného koutu světa. Jsou to minutové pohlednice a klarinet je průvodcem na té pouti.

Komponujete už od deseti let...

Pocházím z lékařské rodiny, ale všichni u nás na něco hráli. Já jsem se začal učit na klavír a housle, chodil jsem s tatínkem na koncerty. Nechtěl jsem sice cvičit, ale u nástroje jsem trávil spoustu času improvizováním. Když si tatínek povšiml mé schopnosti reprodukovat slyšenou hudbu, moudře usoudil, že bych se mohl věnovat kompozici. Od deseti let jsem tedy chodil na soukromé hodiny. Nikdy jsem proto neřešil dilema, čím budu.

Máte své juvenilie schované?

Mám. Je to legrace. Něco mezi Šostakovičem, Martinů, Stravinským - v jedné minutě.

Proč jste vlastně odjel do Francie a zůstal tam?

Bylo to z několika důvodů. Cítil jsem, že na akademii kromě výuky Petra Ebena nic nebylo. V devadesátých letech, v době zmatků a přerodu jsem měl pocit, že je třeba vidět další věci, nechat se "poskvrnit" něčím jiným. Odešel jsem z AMU, začal jezdit do Francie na koncerty, potkal tam spřízněné hudebníky a svou nynější ženu - to mi v tom přechodu ohromě pomohlo. Vyletěl jsem z hnízda, ale s pocitem, že se kdykoliv můžu vrátit. To je rozdíl proti předchozím generacím, ty to měly těžší.

Co vás přesvědčilo o tom, že to byla správná volba?

Hned jak jsem přijel do Paříže, požádal mě Francois Salque z violoncellového ansámblu o napsání skladby. Shodou okolností ve stejné ulici, kde byla premiéra, bydlí Henri Dutilleux, nestor francouzské moderní hudby. Já jsem byl tak drzý, že jsem ho pozval na koncert. On mi odpověděl, že na koncert přijít nemůže, ale že by rád navštívil generálku. Skutečně se dostavil, strávili jsme dvě tři hodiny nad partiturou, to byl takový pozitivní kopanec... Hned po tom koncertě mě vyhledal ředitel mezinárodní soutěže smyčcových kvartet v Evianu a objednal si u mě povinnou skladbu pro kvarteto. Byl to takový řetězec událostí.

Co vám Francie dala?

Měl jsem konečně pocit opravdové metropole. Největší rozdíl, který cítím dodnes, je, že tam má smysl, co dělám, hudební svět o to stojí: mám objednávky, přístup interpretů je fantastický. Infrastruktura tam má dlouhou a neporušenou tradici. To je spojeno také s finanční otázkou. Například když dnes uvedeme s Talichovým orchestrem soudobé skladby, platí se za půjčení notového materiálu a autorská práva. To jsou další překážky, které brání uvádění soudobé hudby. V Paříži existuje společnost, která dostává prostředky od města a má za úkol od této části rozpočtu organizátorům ulehčit.

Komponujete převážně na zakázku?

Mám ten luxus, že když chci něco napsat, přijde i příležitost. Záleží to ale hlavně na lidských vztazích. Nedovedu si představit, že by mi organizátor festivalu nebo interpret zadal objednávku, aniž by mě znal. Například se šéfem torontských symfoniků jsem se znal několik let, on sledoval mou hudbu, a teprve pak mě požádal o napsání symfonické skladby. Nejdůležitější je vztah k interpretům: oni jsou skladatelovi mluvčí a dávají do toho hodně svého. Je to hned jiné, když píšu koncert někomu na tělo. Vztah mezi interpretem a skladatelem se musí pěstovat.

V Paříži je jistě mnohem větší konkurence než tady. Existují tam soupeřící školy, směry?

Ty tendence se příliš neliší od těch zdejších. Vždycky jde o to, zda vytvořit něco nového na základě tradice, anebo se od ní odstřihnout - já si tedy myslím, že to nejde. Pak jsou různé mezistupně, dá se vypozorovat silná větev spektrální hudby, neotonální, elektroakustické a podobně.

Vy sám byste se zařadil kam?

Já stojím mimo. Když jsem přijel do Paříže, říkali mi, tak ty půjdeš na konzervatoř, ale já jsem nechtěl. Jsem přesvědčený, že člověk na to musí přijít sám. Jde o studium partitur, poslouchání...

Kolik skladeb do roka vytvoříte?

Dvě tři, je to různé: na symfonické skladbě pro Toronto jsem pracoval devět měsíců.

Jak vypadá váš denní režim?

Většinou pracuji v noci. Máme dvě malé děti, takže až od osmi je klid.

Na čem teď pracujete?

V Paříži teď otevřeli nové muzeum Cité des Naissances, Muzeum zrození. Byl jsem požádán, abych pro něj zkomponoval skladbu. Nahrávám si od začátku zvuky a hlasy svých dětí, mám už natočené hodiny záznamů. Je to fascinující panorama vývoje lidské řeči od počátečních zvuků až k prvním slovům. Ty nahrávky chci zakomponovat do skladby, k tomu bude v reálném čase hrát viola představující matku. Brzy bude mít premiéru můj melodram Čtyřnohá vrána na texty Daniila Charmse pro dva mužské mluvené hlasy a instrumentální ansámbl, je to velká legrace. Dalším projektem je opera pro pražské Národní divadlo, bude pravděpodobně uvedena v sezoně 2008/9.