Kolik toho vydrží žena

Minulý měsíc, přesně 19. září, uplynulo dvacet let od úmrtí Emily Medkové. Její fotografické dílo bylo náležitě doceněno a analyzováno až po její smrti -především velkou výstavou v Galerii hlavního města Prahy (2001) a rozsáhlou monografií, která při té příležitosti vyšla. Pozornost kunsthistoriků a kurátorů byla a je naprosto soustředěna na autorčiny imaginativní, surrealistické fotografie. Drama života Emily Medkové by přitom nejspíš vydalo na román nebo na strhující dokumentární publikaci.

"Vzpomínám na Mikuláše, jak bledý a nemluvný sedí nad sklenicí a naslouchá nekonečným debatám nad svými obrazy, nad fotografiemi manželky Emily a nakonec zmizí za dveřmi a zkolabuje," vzpomíná na návštěvy u manželů Medkových spisovatelka a překladatelka Bohumila Grögerová v knize Klikyháky paměti, vydané v minulých dnech. "Po Mikulášově smrti utrpěla Emila mozkovou mrtvici a ochrnula na půl těla. Navštěvovali jsme ji v jejím novém bytě, když v osmdesátých letech stále spolupracovala s Effenbergerem (surrealistický básník a teoretik - pozn. red.) a připravila i svou vlastní retrospektivní výstavu na jaře 1985." Půl roku po této výstavě Emila Medková skonala ve Vlašimi. Bylo jí šestapadesát let.

Pro co tě miluji

Narodila se 19. listopadu 1928 v Ústí nad Orlicí poměrně velmi mladým rodičům - otec Josef Tláskal (1906-1961) byl typograf, matka Emílie (1907-2002) se vyučila švadlenou. Rodina přibyla do Prahy, kde otec pracoval jako technický fotograf, a Emila v září 1942 nastoupila na dvouletou odbornou školu fotografickou v Praze na Smíchově do třídy profesora Josefa Ehma, jenž sám byl výborným krajinářským fotografem. V tu dobu přešel na tutéž školu do malířské třídy Mikuláš Medek, což pro oba však ještě nic neznamenalo. Od začátku roku 1944 byla třída Emily Tláskalové totálně nasazena v barrandovských filmových laboratořích. Na další fotografickou školu se mladá adeptka tohoto řemesla přihlásila ihned po válce, absolvovala ji ve zkráceném režimu a od ledna 1947 se živila jako fotografka -prakticky až do svého skonu.

Prošla různými podniky: Ústavem lidské práce, Výzkumným ústavem bezpečnosti práce ROH, Psychologickým ústavem Univerzity Karlovy. Z tohoto posledního místa dala okamžitou výpověď poté, co její manžel ve třiasedmdesátém roce zdravotně již úplně zkolaboval; pečovala o něj až do jeho smrti v srpnu 1974.

Dva póly jednoho celku

S Mikulášem Medkem se Emila Tláskalová seznámila během sedmačtyřicátého roku. To již vlastnila fotoaparát Flexaret, který si koupila za první výplatu. Nadějný malíř ona - se stal ihned jedním z námětů jejích snímků - pózoval, vytvářeli společně surrealistické výjevy.

"Stala-li se z Mikuláše Medka téměř okamžitě strhující osobnost, shromažďující kolem sebe další generační vrstevníky a mladší autory, utvářelo se fotografické dílo Medkové jakoby v pozadí a stranou, nicméně představovalo odvrácený pól jednoho celku, jehož opačná část jej nijak nezastínila," uvedl největší znalec autorčina díla, kunsthistorik Karel Srp, v menší monografii, kterou letos vydalo nakladatelství Torst.

"Emilo! Píši na Tvou slabinu hieroglyf své lásky, magické znamení deštivého dne, nezměřitelnou chuť Tvého masa, Tvé pohyby, píši na Tvou tkáň ticho oplodňování. Píši na Tvé bělmo kaligram lidí s cukrovými hlavami. Píši na Tvé poprsí Tebe, na Tvé nohy statistiku Tvého tance. Odkrývám Tvé sliznice, abych v nich našel Tvou lásku bez klíče, bez ciferníku hodin, bez skříně plné porcelánových skřítků, bez dívky s plamenem pod hlavou, bez kněží, bez svatosti, beze snu," vyznal se Mikuláš Medek své milé v jednom z dopisů. 12. září 1951 se za něho Emila provdala, 1. dubna následujícího roku se jim narodila dcera Eva.

S maminkou na procházce

Z dochovaných dokumentů těžko určit, jakou byla fotografka Emila matkou. Faktem je, že se již v září 1952 vrátila do práce, stávala modelem manželovi, sama intenzivně tvořila. Dceru Evu od jejích pěti měsíců do šesti let vychovávala babička v pražské Libni, rodiče tam za ní dojížděli.

Doma, v bytě na Janáčkově nábřeží, Mikuláš Medek pracoval a také společně žil se svým starším bratrem Ivanem, publicistou, hudebním kritikem a mužemmnoha dalších povolání, který ve svých letos vydaných memoárech Děkuji, mám se výborně onu atmosféru přiblížil takto: "Ve dne v noci byly dveře našeho smíchovského bytu otevřené, vyjmenovávat ty, kdo jimi prošli, to by byl slušný seznam často velice známých jmen české a také evropské kultury."

Do tohoto nabitého organismu se dcera Eva vrátila tehdy, když ji čekala školní docházka. "Nepochopím, jak jejich jediná dcera, tehdy holčička školou povinná, to všechno ve zdraví přežila," diví se v již citované knize Klikyháky paměti spisovatelka Bohumila Grögerová.

Dcera Emily Medkové se objevila na veřejnosti v říjnu 2001, když u příležitosti velké retrospektivy a vydání monografie předstoupila před novináře. Eva Kosáková, jak se dnes jmenuje, vzpomínala na to, kterak s maminkou chodívala na nedělní procházky - ta měla v ruce fotoaparát a nacházela v okolní realitě surrealistická uskupení věcí, imaginativní řeč tvarů a světel. "Stačil jí letmý pohled, hned svůj objekt viděla. Pracovala velmi rychle," vzpomínala dcera a dělala dojem, že navzdory ne úplně obvykle prožitému dětství má v dobrém na co vzpomínat, že v ní zůstaly uspokojivé a intenzivní prožitky.

Neumím se zastavit

Emila Medková poskytla jeden jediný rozhovor: v roce 1976 známé historičce fotografie Anně Fárové; publikoval jej časopis Československá fotografie, přetištěn je ve vzpomenuté monografii z roku 2001. "... nemám potřebu publikovat ani vystavovat. V tomhle ohledu jsem naprosto svobodná a nezávislá, poněvadž na tom nelpím. Svou volnou tvorbou se neživím, a tak necítím žádný rozštěp u sebe mezi tím, co je komerční a co je umělecké; nenastoupila jsem do fotografie ve chvíli jednoty, kdy bych ze své tvorby mohla být dokonce živa," svěřila se fotografka.

Byla po přestálé chorobě, již bez manžela, předchozích několik roků nefotografovala. Okolní společenský čas byl depresivní, lidé zahnaní do soukromí vyhledávali spřízněné duše. "Chodí za mnou mladí, kteří básní, píší a jinak tvoří. Ukazují mi své práce. Něco stojí za poznání, něčím se nezabývám, ale bojím se ublížit nezájmem. Mám málo času. Chci realizovat, a proti tomu je denní chod životní nutností; neumím se zastavit. Musím se to znovu učit," řekla Medková Anně Fárové.

Až čtrnáct dnů po smrti Emily Medkové vyšel v tehdejším českém tisku jediný nekrolog - otiskla jej Lidová demokracie z pera historika fotografie Zdeňka Kirschnera. Dva nekrology publikovaly exilové časopisy: Pelikánovy Listy (od Zdeňka Urbánka) a Tigridovo Svědectví, kam napsal znalec surrealistické fotografie Petr Král. Tak to tenkrát tady chodilo, ačkoli svět o díle Emily Medkové dobře věděl: kupříkladu v roce jejího skonu zařadili Michéle a Michel Auerovi její medailon do fotografické encyklopedie, která byla vydána v Ženevě.

JOSEF CHUCHMA

obsah | osobnosti